Dopisy z cely smrti. Naši odbojáři v německých archivech

25. duben 2021

Historik dějin protektorátu je často konfrontován s osudovými příběhy. „Nejnovější objevy v Archivu bezpečnostních složek ale prožívám obzvlášť emotivně,“ říká badatel Jan B. Uhlíř a myslí tím nikdy neodeslané dopisy českých odbojářů z cely smrti.

„Oline a Liduško,“ začíná dopis na rozloučenou tehdy jednatřicetiletého Vladislava Bobáka psaný v berlínské věznici Plötzensee. Od samého počátku listu je patrné, že autor byl hodně nervózní. A po více než dvou letech za mřížemi si pletl i měsíce v kalendáři. „Dopis je datován k 12. srpnu 1943, ale Bobák za den popravy označuje 12. červen. K exekuci přitom došlo 12. července,“ všiml si nálezce listu, historik Jan B. Uhlíř, jeden z mála tuzemských specialistů na protektorátní dějiny.

Podle obsahu bylo psaní zřejmě určeno „stařečkům“, tedy prarodičům. A první věta v sobě skrývá i lehkou výčitku: „Tak jsem se už toho balíčku nedočkal, přijde asi nazpět.“ A pak následuje zdrcující informace: „Dnes o 19. hodině budu popraven.“ Odsouzený si je dobře vědom, že po tak strašné zprávě musí pozůstalé ukonejšit. Těžko odhadovat, na co reálně myslel, domů na Moravu však píše utěšující řádky: „A jak vidíš z mojeho dopisu, mám náladu velmi dobrou a nic si z toho nedělám.“

Dopis Vladislava Bobáka zcely smrti

Hledá se adresát 

O odbojové činnosti Vladislava Bobáka narozeného v roce 1912 v Horní Lhotě u Luhačovic ještě bude řeč, hrdinou však navždy zůstane i díky citované větě z cely smrti. Ač ho právě čekala gilotina, domů odvážně vzkázal, že si ze smrti nic nedělá. A půjde jí vstříc s dobrou náladou.

Jenže dopis na Moravu nikdy nedošel. A až nyní ho v Archivu bezpečnostních složek v Praze objevil historik Jan B. Uhlíř. Mezitím uplynulo skoro osmdesát let. „Adresátovi ho už nedoručím. Považuji ale za správné, aby se kopie dostala k někomu z příbuzenstva. A tomu může pomoci i tento článek,“ věří historik.

Věznice Plötzensee je dnes určena mladistvým delikventům. Popravčí komora z nacistické éry je však proměněna v působivou pamětní síň.

Věznice Plötzensee v Berlíně je dnes určena mladistvým delikventům. Popravčí komora z nacistické éry je však proměněna v působivou pamětní síň. V místnosti, kde byla původně umístěna gilotina, zůstala traverza s pěti řeznickými háky, na kterých vyhasínaly životy statečných odbojářů. V letech 1940 až 1945 tady bylo zavražděno přesně 617 hrdinů z území bývalého Československa, kteří se nějakou formou vzepřeli Hitlerově totalitě. Bestiálně oběšena tu byla i řada odbojářů německých, třeba většina protagonistů pokusu o státní převrat z 20. července 1944.

Cenzura na 78 let

Dokumentace o soudních procesech a popravách obětí z českých zemí se na sklonku války nacházela v archivu Lidového soudního dvora v Berlíně. Takzvaný Volksgerichtshof byl nacisty zřízen pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady. A právě tato soudní akta teď pečlivě studuje historik Jan B. Uhlíř.

„Jako historik, který se léta zabývá válečnými dějinami, jsem už dost otrlý a přítel lékař tvrdí, že bych obstál i na patologii. Přesto mě nenechává chladným, když nacházím poslední dopisy obětí napsané krátce před popravou. Cenzura je nedovolila odeslat pozůstalým často jen kvůli několika slovům kritiky vězeňských poměrů či zpochybnění rozsudku,“ vypráví badatel.

Věznice Plötzensee

Také v dopise Vladislava Bobáka cenzor závadné místo označil červenou tužkou. Nejvíce mu asi vadila věta: „Svojeho činu nelituji.“ Netušil snad odsouzený, že takový výrok nacisty pobouří a dopis neodešlou? „Vězni byli přesně instruováni, co mohou a nemohou napsat. Bobák i další, jejichž poslední dopisy teď nacházím v soudních spisech, si asi mysleli, že tahle pravidla neplatí pro psaní na rozloučenou. Možná to považovali za součást posledního přání, podobně jako před popravou dostávali lepší stravu,“ přemítá Uhlíř.

Nelidskost nacistického režimu i zkušený odbojář Bobák podcenil. Ani před smrtí nikdo nesměl psát nejbližším, že svého činu nelituje. „Nacistům takové věty hodně vadily, protože dobře věděli, že v protektorátu by dopis mohl povzbudit k odporu i někoho dalšího, příbuzné a přátele,“ vysvětluje historik.

Ve čtyřstránkovém dopise Vladislava Bobáka překáželo více vět s narážkami na odboj.

Ve čtyřstránkovém dopise Vladislava Bobáka překáželo více vět s narážkami na odboj. „Riskoval, musel si ale myslet, že mu to projde,“ říká odborník na válečné dějiny. Kvůli četným narážkám na ilegální činnost se však Olin a Liduška nikdy nedočkali následujícího vyznání: „Staříčci Oline a Liduško, odpusťte mě, ublížil-li jsem vám někdy. Věřte, vědomě jsem to nikdy nechtěl udělat. Měl jsem Vás velmi rád.“

Akta lidového soudu na konci války zabavila Rudá armáda. Sověti pečlivě prošli všechny složky a odvezli do Moskvy to, co považovali za důležité. „Například veškerou fotodokumentaci agentů GRU, tedy Hlavní správy sovětské rozvědky. Ostatní zůstalo v Berlíně zhruba do poloviny padesátých let, kdy byly spisy týkající se českých obětí oficiálně předány do Prahy,“ vypráví Uhlíř.

Kdo zachrání fond

Složky v Praze skončily ve Studijním ústavu ministerstva vnitra. „Prakticky k nim měla přístup jen Státní bezpečnost, která materiál důkladně vytěžovala. Zajímala se především o výslechové protokoly gestapa, a pokud tam našla kompromitující materiály k žijícím osobám, ihned toho využila. Z takových lidí se pod nátlakem poměrně snadno stávali spolupracovníci StB,“ vysvětluje badatel. Po listopadu 1989 se dokumentace stala součástí Archivu bezpečnostních složek, nicméně historici o výjimečné materiály už třicet let neprojevují téměř žádný zájem.

Historik Jan B. Uhlíř

Uhlířova specializace na protektorát a jeho publikační činnost je také důvodem, proč se na něho loni obrátil vedoucí Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) Johannes Tuchel. Památník spravuje i bývalou věznici Plötzensee a rozhodl se interaktivně přiblížit příběhy všech asi 2800 popravených v tomto areálu během nacistické éry. Příbuzný, badatel či turista si pouze zadá jméno a dostane digitální informace o celém procesu, který skončil nejvyšším trestem.

„Potíž nastala v tom, že němečtí historici napřed nemohli najít dokumenty týkající se protektorátních příslušníků,“ vypráví historik. Ten ale věděl, že se fond nachází v pražském Archivu bezpečnostních složek. Památník německého odboje nakonec Uhlíře pověřil, aby pro digitální archiv zmapoval oběti z českých zemí. „Doposud jsem zpracoval kolem padesáti procent z 617 v Plötzensee zavražděných odbojářů,“ říká badatel. Již teď je jasné, že studované materiály představují jeden z nejcennějších archivních fondů k českému domácímu protinacistickému odboji.

Dokumenty nejsou v ideálním stavu, zhruba čtvrtina fondu vyžaduje konzervaci.

Dokumenty nejsou v ideálním stavu, zhruba čtvrtina fondu vyžaduje konzervaci. Válečný papír byl nekvalitní, mnohé materiály nesou stopy plísní, jiné jsou ohořelé. Uhlíř proto volá po vzniku vládní meziresortní komise, která by zaštítila záchranu fondu – jeho konzervaci a digitalizaci: „Význam tohoto fondu pro interpretaci dějin domácího odboje je daleko větší, než si zatím historická obec dovedla vůbec představit.“

Konečná pro odboj

O významu fondu svědčí i přibývající nálezy dopisů na rozloučenou, které nebyly nikdy odeslány. „Tak zrovna vzpomínám na ředitele Zabranského, když jsem chodil do měšťanky, tak mě vždycky prorokoval, ten roste na šibenici. On měl pravdu, jeho proroctví se vyplnilo, však ho ode mě pozdravujte,“ napsal Vladislav Bobák v den smrti s až jakýmsi sarkasticko-absurdním nátiskem à la Jaroslav Hašek či Franz Kafka.

Dopis odbojáře Vladislava Bobáka z cely smrti

Na popraviště ho dostala odvaha bojovat proti německé okupaci českých zemí z březnu 1939. V polovině srpna téhož roku se mu podařil ilegální přechod přes Beskydy do Polska, o čemž se nepřímo zmiňuje i v posledním listu z Plötzensee: „Prosím Vás, napište na Radhošť p. hoteliérovi Krejčímu, aby se na mě nezlobil, že jsem mu v 39 roce tak náhle utekl uprostřed saissony.“

Již v září 1939 po společné domluvě napadli Polsko Hitler i Stalin, načež Bobák upadl do ruského zajetí. Plány se rozplynuly, zbýval gulag, kde vězni rychle a nedůstojně umírali. Lágru se ale nakonec vyhnul přijetím nabídky od sovětské rozvědky GRU. „Do protektorátu ho GRU poslala na konci března 1940. Jeho úkoly byly čistě zpravodajského charakteru se zaměřením na zbrojní výrobu a německou armádu. Za rok působení se Bobákovi podařilo vybudovat poměrně rozsáhlou síť, jejíž informace byly do Moskvy předávány přes pražský sovětský konzulát. Gestapo si pro něho přišlo v březnu 1941,“ zjistil Uhlíř. K trestu smrti byl odsouzen v listopadu 1942 a popraven byl 12. července 1943, a to společně s dalšími devíti hlavními spolupracovníky.

Bez rozloučení

Věznice Plötzensee byla konečnou stanicí pro elity domácího odboje, zavražděni tu byli například představitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa Bedřich Homola, Václav Volf či Bohuslav Všetička, redaktorka ilegálního časopisu V boj Irena Bernášková, člen Zemského národního výboru Jan Uher, člen Politického ústředí a Ústředního vedení odboje domácího Antonín Pešl, představitel ilegální Komunistické strany Československa Julius Fučík, agenti GRU Václav Dědek, Miloslav Hůla a Vladislav Bobák nebo člen Rudé kapely Johann Podsiadlo. Smrt zde nalezlo i několik spolupracovníků československého vojenského zpravodajství z řad sudetských Němců, s nimiž si gestapo vyřídilo účty ihned po Mnichovu.

„V Plötzensee byla popravena téměř čtvrtina generality bývalé československé branné moci, která položila životy v řadách Obrany národa. Zajímavé je, že odhadem asi dvacet procent popravených tvoří Čechoslováci ve službách GRU. Že hráli tak významnou úlohu v rámci domácího odboje, to se dosud nevědělo. Právě tohle průlomové zjištění posune vnímání domácího odboje i protektorátu o hodný kus dál,“ je přesvědčen Uhlíř.

Dopis Vladislava Bobáka už si nikdo z nejbližších příbuzných nepřečte. V každém případě jde o dokument, při kterém se tají dech.

Tohle je ovšem „politická“ informace, která zajímá především historiky, pro širokou veřejnost jsou asi nejzajímavějším objevem neodeslané dopisy z cely smrti. Manželky, děti, rodiče, sourozenci a další blízcí příbuzní se nikdy nedozvěděli, že jim popravení krátce před popravou adresovali srdceryvné listy. „Představte si třeba osud manželky, která do smrti nevěděla, že v Praze existuje archiv, v němž stále leží poslední dopis jejího muže. To je skličující,“ konstatuje Uhlíř. A napravit to nelze.

Ani dopis Vladislava Bobáka už si nikdo z nejbližších příbuzných nepřečte, snad bude zajímat i vzdálenější potomky. V každém případě jde o dokument, při kterém se tají dech. Zvlášť, když si představíme, že následující slova byla sepsána jen krátce před popravou gilotinou. Hodinu, možná jen půlhodinu před exekucí, která byla nařízena na sedmou večer. Bobák totiž v dopise ještě stačil zrekapitulovat celodenní počasí z 12. července 1943: „Je pod mrakem celý den, tak ani to sluníčko se nepřišlo se mnou, milovníkem přírody a věčným trampem, rozloučit.“ 

autor: Ivan Motýl
Spustit audio

Související

Více o tématu