Co skrývá Almara. Básnická novinka Ivana Wernische
Básník Ivan Wernisch má příští rok osmdesát, a letos pak jiné výročí: šedesát let od vydání prvotiny Kam letí nebe.
O důležitosti sbírky Kam letí nebe v dějinách české poezie 20. století (a samozřejmě též o důležitosti básníka Wernische jako takového) se už psalo, kapitolu jí věnoval třeba Petr Hruška v předloňské Wernischově monografii. Ale o čem se ještě nepsalo, je Wernischova novinka Almara. Právě v ní je jedna konkrétní vzpomínka na autorův debut, a pak obecně nálada, která Wernischovu prvotinu charakterizovala: jistá melancholie, táhlý smutek. Zatímco tehdy se básník s nostalgií ohlížel za poetikou prvorepublikové avantgardy, za Wolkerem i Nezvalem, v dnešní Almaře (vydané brněnským Druhým městem) bilancuje hlavně vlastní psaní. Respektive přepisování.
Ukaž jazyk!
To není vůbec míněno urážlivě. Wernisch ve svých básních odjakživa variuje, převrstvuje, vtahuje minulé do přítomnosti. Bere literaturu jako možnost, jako hru, jako procesuální tlumočení dřívějších textů (vlastních i cizích), jako výrazově svébytný, snadno a rychle
poznatelný, prostě typicky wernischovský palimpsest. Pojďme tu letošní Almaru otevřít. Třeba na stránce s básní Ukaž jazyk, v níž defilují v samostatných větách nejrůznější evropské řeči jako na orloji. Anebo jinde, kde jsou texty rovnou celé ve slovenštině nebo v ruštině. Pokud byl za národního obrození v kurzu pojem panslavismus, pak Wernisch jde ještě víc do šíře: v jeho podání mluví jedním jazykem veškerá poezie.
A co platí horizontálně, platí i vertikálně, tedy vývojově. Wernischova Almara daleko méně zdůrazňuje dva poetické pilíře, na nichž stojí většina autorovy tvorby po devětaosmdesátém roce, tedy funkční souzvuk komedie s tragédií, všetečné brutality života (jedinečně reflektované expresionismem) s úlevným smíchem (hlavně v tradici dada). Daleko víc je Almara skutečnou básnickou almarou, pokladnicí, vzorkovnicí, náznakovou přehlídkou výrazové škály básníka Wernische od konce padesátých let podnes. Pokud byla na počátku mantrou avantgarda, respektive její přehodnocování, všechny ty elány proletářské básně, poetismu i surrealismu tlumené úzkostí, pak na konci je postmoderní „vše“, potažmo „cokoli“.
Alenčin havelok
Tedy v šedesátých letech nejprve postavantgarda, později snění a rozverné fantazie, v sedmé a osmé dekádě pak civilismus až naivismus undergroundu, ale i vybrané „překrady“ z ruské, čínské, německé, francouzské i anglické básnické tradice, postávající hlavně po roce 1989 na výše zmíněných nohou komiky a tragiky. To vše poskládáno spíše intuitivně než racionálně, žádné jasně vyměřené fochy, spíš almara jako z Alenky v říši divů, kde se mění libovolně nejen uspořádání všech věcí v prostoru, ale i jejich hierarchie a měřítka. A přes to všechno pak přehozený lehký, průsvitný havelok. Tkaný podobně jako „skleněný havelok“ Nezvalův z vláken jakéhosi hlubšího vidění a poznání, v němž se mísí prvotní čistota s finálním smutkem: „Já už jsem jinde, v jiném světě / jen jsem se vrátila pro deštník…“
