Nekorunovaná královna pouště
Jméno anglické cestovatelky, archeoložky a spisovatelky Gertrudy Bellové (1868-1926) zůstávalo po dlouhá léta pro širší veřejnost neznámé. A to i přesto, že byla ženským protějškem legendárního Lawrence z Arábie. Opět se o ní začalo psát až poté, kdy bylo v roce 2003 na konci války vyloupeno Irácké národní muzeum v Bagdádu, které Bellová založila.
V lednu 2004, kdy jsem si poprvé přečetl o Gertrudě Bellové zasvěcený článek v měsíčníku History Today, jsem si uvědomil, jak by asi musela trpět, kdyby byla na konferenci odborníků na starověký Blízký a Střední východ, jež se v květnu 2003 uskutečnila v Britském muzeu v Londýně. Hlavním cílem setkání kurátorů z předních světových muzeí, například pařížského Louvru, petrohradské Ermitáže, Berlínských státních muzeí, newyorského Metropolitního muzea umění i představitelů britského ministerstva kultury a UNESCO byla pomoc při záchraně iráckého kulturního dědictví. Na konci války v Iráku zmizelo nebo bylo zničeno v místních muzeích na sto sedmdesát tisíc předmětů starověkých Sumerů, Babyloňanů a Asyřanů a dalších národů obývajících tuto oblast.
Vyrabování starověkých kulturních památek označil tehdejší ředitel výzkumu Iráckého národního muzea v Bagdádu Donny George Youkhanna za zločin století. „Není to jen nenahraditelná ztráta pro naši zemi, ale pro celé lidstvo," řekl. Podle Youkhanny se dalo rabování bagdádského muzea zabránit, kdyby američtí vojáci vyslyšeli prosby o jeho ochranu. „Místo toho velmi pečlivě střežili ministerstvo ropného průmyslu. Jen pouhých asi sto metrů od našeho muzea stál americký tank. Pokud by někdo dal rozkaz kjeho přesunu před muzeum, nemuselo k této kulturní katastrofě dojít," zdůraznil. I když se později podařilo mnohé starověké památky dohledat a zachránit, některé dnes známe jen díky fotografiím Gertrudy Bellové...
Opomíjená osobnost
Její jméno mi na počátku roku připomněl film Královna pouště, který odvysílala v pozdních večerních hodinách jedna televizní stanice. Po své premiéře v roce 2015 neměl snímek režiséra Wernera Herzoga většinou příznivé recenze. Ani se nedivím. Je plný - mírně řečeno - historických nepřesností, i když to asi filmoví kritici v úvahu nebrali. Shodli se jen v jednom: Nicole Kidmanová v hlavní roli ztvárnila Gertrudu Bellovou skvěle. V tom s nimi souhlasím. Film však zcela pominul její klíčovou roli při vzniku Iráckého národního muzea. Čekal jsem však, že se s Gertrudou Bellovou „setkám" na výstavě Kulturní památky pod palbou, kterou zahájili v londýnském Imperiálním válečném muzeu v červenci. Marně. Výstava se nijak nevěnuje „loupeži století", jak ji nazval Donny George Youkhanna, natož aby připomněla slečnu Bellovou, která by si zasloužila samostatnou výstavu. Mohlo by ji uspořádat třeba Britské muzeum. Podstatně jinak přistoupilo Imperiální válečné muzeum kjejímu mužskému protějšku, Lawrencovi z Arábie - v roce 2005 o něm uspořádalo velkou samostatnou expozici. Také film, který o Lawrencovi již na počátku šedesátých let minulého století natočil slavný režisér David Lean, měl zcela jiný osud než zmíněný snímek Královna pouště. Získal sedm Oscarů, kritiky byl vesměs chválen. Postavu Gertrudy v něm však nenajdete. Zřejmě proto, že scénář byl založen na Lawrencově stěžejním díle Sedm pilířů moudrosti, v němž se o ní zmiňuje na více než sedmi stech stránkách jen dvakrát, a to ještě okrajově.
Z Oxfordu až do pouště
Kdo tedy byla tato pozoruhodná žena? Gertrude Margaret Lowthian Bellová měla štěstí, že se 14. července 1868 narodila do zámožné šlechtické rodiny v hrabství Durham. To jí umožnilo, aby jako dívka mohla získat na viktoriánskou dobu celkem nebývalé vzdělání. Stala se první ženou, která absolvovala studium na Oxfordské univerzitě v oboru moderní historie s vyznamenáním.
Její vzdělání však pro ni bylo tehdy spíše handicapem. Byla tak „odsouzena" k volbě - buď sňatek, nebo cestování. Vybrala si to druhé. Její strýc, Frank Lascelles, byl britským vyslancem v Persii. V květnu 1892 tak přijela se svou tetou poprvé do Teheránu. „Míle a míle ničeho, nic tu neroste. Vše je obkrouženo bezútěšnými holými horami korunovanými sněhem. Nikdy jsem netušila, co je to poušť, teprve až jsem přijela sem," napsala z Teheránu své rodině.
Následující roky strávila cestováním po Evropě, vydala se i na Blízký východ, věnovala se dokonce horolezectví v Alpách. Stanula na vrcholcích Mont Blancu i Matterhornu. V roce 1901 se stala prvním člověkem, který zdolal sedm z devíti vrcholů Bernských Alp v oblasti Engelhorner; jeden z nich je proto pojmenován po ní - Gertrudespitze. „Odskočila" si také na několik měsíců do Jeruzaléma, kde se učila arabsky, což se jí v budoucnosti více než hodilo. Ovládala rovněž francouzštinu, němčinu, italštinu, perštinu i turečtinu... V roce 1909 navštívila také chetitské město Karchemiš. Jen o tři roky se tak minula s Bedřichem Hrozným, který rozluštil chetitské písmo a jenž v Malé Asii pobýval v roce 1906. Později se její zájem přesunul na Mezopotámii a Arábii.
Velká válka
V létě roku 1914 zasáhla i do jejího života válka. Ta „velká", později známá jako „první světová". Gertrude nabídla své služby britské vládě. Chtěla, aby ji vyslali na Střední východ. Byla však odmítnuta s tím, že pro ženu by to bylo příliš nebezpečné. Místo toho odjela v listopadu 1914 do Francie, aby v Boulogne pracovala pro Červený kříž. Teprve v listopadu 1915 ji archeolog David George Hogarth pozval do Káhiry, aby tam pracovala pro nově vzniklé Arabské byro, britskou zpravodajskou organizaci, kterou řídil. Jeho hlavním úkolem byl, zjednodušeně řečeno, boj proti osmanské říši, která stála na straně Německa. Gertrude v rámci svých úkolů podnikla několik cest do odlehlých končin arabského poloostrova, aby na stranu Britů přivedla roztříštěné arabské kmeny. Jezdila na koni i na velbloudu stejně dobře jako muži, možná i díky tomu, že nosila kalhotovou sukni.
O totéž usiloval i Lawrence z Arábie, s nímž se tehdy spřátelila, ale na rozdíl od ní se stal slavným. Gertrudě však byla propůjčena hodnost majora a stala se jedinou ženou ve funkci politické poradkyně v britských ozbrojených silách. Lze bez nadsázky konstatovat, že i její zásluhou byla osmanská říše poražena.
Káhirská konference
Válka tedy skončila vítězstvím, ale nastal možná ještě těžší úkol -„vyhrát mír". Gertrude Bellová proto v roce 1920 napsala pro britskou vládu - jako vůbec první žena - zasvěcenou zprávu o možnostech civilní správy Mezopotámie. Kdyby si ji o více než osmdesát let později přečetl někdo v Pentagonu, mohla být obnova Iráku po roce 2003 mnohem úspěšnější.
Vrcholem její politické kariéry se stala účast na káhirské konferenci v březnu 1921, kterou vedl Winston Churchill, tehdy ministr kolonií. Účastníci konference - Gertrude byla jedinou ženou - projednávali veškeré stránky budoucího uspořádání na Středním východě. „Cílem byla hospodárnost ve výdajích a prostředkem k jejímu dosažení se měla stát politická stabilita," napsal Churchillův životopisec Martin Gilbert. Hmatatelným výsledkem desetidenní konference bylo narýsování hranic Iráku, na čemž se podílela slečna Bellová, a dosazení emíra Fajsala na irácký trůn.
Tehdy také vznikl zřejmě nejznámější snímek Gertrudy Bellové. Ve volném dnu si účastníci konference vyjeli k pyramidám v Gíze. Fotograf ji zachytil, jak sedí na velbloudu před sfingou. Po její levici je Lawrence z Arábie, po pravici Winston Churchill a zcela vlevo je jeho manželka Clementine. Tato fotografie nechybí snad v žádné Churchillově biografii. Ale i ty se o Gertrudě Bellové zmiňují jen okrajově.Po káhirské konferenci se Gertrude vrátila ke své staré lásce - k archeologii. V roce 1922 se začala věnovat přípravě zákona o péči o starověké památky v Iráku. Svému otci napsala 20. července v dopise: „Můj návrh zákona o vykopávkách podporuje i král Fajsal." Zákon vstoupil v platnost o dva roky později. Podle něj stát převzal kontrolu nad svým archeologickým dědictvím a položil základ pro vznik národních archeologických institucí.
Musely se jím řídit i zahraniční výzkumné expedice. Za jeden z nejvýznamnějších objevů té doby považovala Gertrude Bellová vykopávky v sumerském městě Ur, kde britský archeolog sir Leonard Woolley odkryl královské pohřebiště.
Péče o památky
Největší pozornost však věnovala zřízení národního muzea, kde by starověké památky mohly být vystaveny. Od roku 1922 tak shromažďovala nejrůznější starobylé artefakty v jedné z vládních budov v Bagdádu. „Bude to opravdové muzeum, jako to naše Britské, jen o něco menší," psala své nevlastní matce. V roce 1926 irácká vláda přestěhovala sbírku do nové budovy na východním břehu Tigridu. V červnu tak mohl muzeum slavnostně otevřít král Fajsal. Jeho ředitelkou zůstala Gertrude Bellová. A i když jej vedla jen krátce a měsíc po otevření zemřela, zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Iráčané jsou jí dodnes vděčni za její péči o jejich národní dědictví. I v současném sídle muzea tak najdeme její bustu. „Když jsem v roce 2003 působil jako britský úředník v jižním Iráku, často jsem slyšel, že Iráčané porovnávají mé kolegyně s Gertrudou Bellovou. Byla to skvělá arabistka, politická analytička a správkyně památek," nechal se kdysi slyšet Rory Stewart, který se nedávno neúspěšně ucházel o funkci britského premiéra.
Smutný konec
„Smrt slečny Gertrudy Bellové ukončila kariéru, která byla více než jedinečná. Žádná jiná žena nespojila svou touhu po nebezpečném dobrodružství s vědeckým zájmem. Znalosti archeologie a umění, vynikající literární dar, soucit se všemi, politický vhled a smysl pro lidské hodnoty, ráznost a zdravý rozum umocnila ženským šarmem a romantickým duchem," napsal v nekrologu pro The Geographical Journal archeolog David George Hogarth, který neobyčejnou ženu znal již od roku 1899.
Večer 11. července 1926 ulehla do postele a vzala si příliš mnoho prášků na spaní. Nechce se však věřit, že odešla z tohoto světa dobrovolně. Ano, byla unavená, zdraví jí příliš nesloužilo. Navíc letní teploty tehdy v Bagdádu dosahovaly 49 stupňů Celsia. Soudím tak podle jejích dopisů, které v roce 1926 psala a jejichž obsah byl plný nadšení nad přípravami vzniku iráckého muzea. Ještě čtyři dny před smrtí, 7. července, napsala dopisy svému otci a nevlastní matce, v nichž nic nenaznačuje to, že by chtěla zemřít. V každém případě odešla příliš brzy, ve věku pouhých padesáti osmi let. Zanechala však po sobě dílo, z něhož můžeme dodnes čerpat.
