Nabarvené ptáče. Světlo rámované tmou

Jeden z nejvýraznějších českých filmových režisérů Václav Marhoul se nejdřív prosadil jako producent filmů, manažer skupiny malířů a sochařů Trvrdohlaví či Divadla Sklep. Realizoval úspěšné umělecké projekty i vojenské přehlídky na počest osvobození, působil v ředitelské kanceláři Filmového studia Barrandov. Jako režisér natočil zatím tři hrané filmy, ten třetí, Nabarvené ptáče uvedou do kina na počátku září.

Ale ještě předtím, na přelomu srpna a září, se ve světové premiéře představí na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Po desítkách let je to vůbec první český snímek v hlavní soutěži prestižního světového festivalu.

Cesta k natočení Nabarveného ptáčete trvala hodně dlouho, přes deset let. Je vůbec možné být takovou dobu trpělivý?

Vlastně je to velice jednoduché. Když děláte tuhle profesi - a možná i jakoukoliv jinou -, máte na výběr dvě cesty: první se jmenuje sex, druhá láska. Pokud se zamilujete, všechno dáte, všechno vydržíte, protože jste zatraceně zamilovaní. Já nedělám sex, jsem do své práce zamilován. Všechny projekty, které jsem kdy dělal, včetně produkčních, jsem vždycky dělal s láskou. Proto jsem to vydržel. U Mazaného Filipa to trvalo čtyři roky, u Tobruku sedm let, teď jedenáct.

,,Když děláte tuhle profesi, máte na výběr dvě cesty: první se jmenuje sex, druhá láska. Pokud se zamilujete, všechno vydržíte, protože jste zatraceně zamilovaní. Já nedělám sex, jsem do své práce zamilován," vysvětluje režisér a producent Václav Marhoul.

Knížka Jerzyho Kosiňského, podle níž jste film natočil, je slavný literární bestseller, ale musím říct, že čtení mi dalo zabrat. Vnímala jsem to jako mozaiku drsných scén a krutosti.

Jasně, souhlasím. Ta knížka je plná brutality, krutosti a násilí. Ale podle mě je to jen forma. Brutalita není obsahem, jen tvoří rám, který napíná obraz, a důležité je právě jen to, co je na něm namalováno. A tím by měl být příběh o věčném souboji dobra se zlem.

Je k tomu ale třeba tolik krutosti?

Když chcete akcentovat, že láska a dobro jsou v našem životě podstatné věci, můžete to jako umělec ztvárnit dvěma způsoby. Představme si, že to dobré reprezentuje kytička. V prvním případě ji zasadíte do rozkvetlého lánu mezi tisíce jiných. A otázka zní: když se na tu louku podíváte, vidíte svou kytičku? Nevidíte, protože se ztratí mezi ostatními. Zkuste ji ale zasadit do pouště nebo zledovatělé půdy, kde mrzne, je spalována žárem, lidé po ní dupou, ale ta osamocená kytička se snaží žít a zachovávat si vlastní sebeúctu. Řeknu to ještě jinak: kdy člověk ocení, že je úžasné být zdravý? Když onemocní. A právě tohle je princip, na němž je založeno Ptáče. Je o světle rámovaném tmou. O míru rámovaném válkou. Je o víře v boha, která je rámována ďáblem. Takhle jsem poselství románu Nabarvené ptáče vždycky chápal.

Nabarvené ptáče je o světě rámovaném tmou.

Bylo složité získat autorská práva?

Trvalo to dvaadvacet měsíců. Zlomovým okamžikem se stala moje návštěva v Chicagu v nakladatelství, jež práva spravuje. Nevěřil jsem, že se mi to podaří. Ale k mému překvapení po hodině a deseti minutách výslechu - byl to doslova výslech: proč to chci dělat, jak bych to dělal, a tak dále - zaznělo: „Václave, my vám to dáme." Byl to šok. Patrně rozhodlo, že jsem měl tu knížku už sedm let v hlavě, měl vše promyšlené a mohl tak odpovídat zcela upřímně. Jenže jedna věc je „my vám to dáme" a druhou věcí je, za jakých podmínek a za kolik. Trvalo to ještě přes rok. Jednání bylo férové, ale velmi drsné. Práva pak stála tolik, že to ani nemůžu říct.

Jak jste řešil scény násilí?

Uvidíte, až ten film uvidíte. Ale nejsou natočeny formou šoku ani přehnaného naturalismu. S lidmi, kteří film viděli, přesto zacloumají. Co jsem neukázal jakoby na první dobrou, vnímají vnitřním zrakem. A semele je to úplně stejně.

Jak jste objevil malého hlavního představitele filmu?

To je dlouhá historka, pokusím se ji zkrátit. Všechny scénáře píšu v Českém Krumlově, v hotelu Malý Vítek. Hned za rohem je pověstná krumlovská hospoda Cikánská jizba, říká se jí Cikánka. Vedou ji moji přátelé Milan a Věrka Kotlárovi. Chodil jsem tam vždycky večer na víno a jednou uviděl synka Kotlárových hrát na housle. Nebyl to „můj" Péťa, ale jeho brácha Míša. Líbil se mi, jenže pro mé potřeby byl nepoužitelný - je introvert a introvertní děti před kameru nemůžou. Jeho mladšímu bráchovi Péťovi byly v té době čtyři roky, skoro jsem si ho nevšiml. Po třech letech jsem v Krumlově na atletickém stadionu moderoval velkou armádní akci, a najednou se tam objevil malý človíček a volal na mě: „Haló, strejdo! To jsem já! Škubánek!" Byl to Péťa. Koukal jsem na něj a úplně iracionálně hned vycítil, že to je můj herec. Prostě jsem na něj intuitivně vsadil.

Tohle se podaří jednou za uherský rok...

Podle mě se to může podařit vždycky, když máte otevřené srdce.

Bylo těžké získat slavné světové herce?

Bylo to složité, ale pomohlo mi, že knížka je světovým bestsellerem a všichni ji znali. Když jsem někomu říkal, že ho chci pro Nabarvené ptáče, nemusel jsem vysvětlovat, oč jde. A díky tomu, že ji znali, chtěli si přečíst scénář, protože byli zvědaví, jak se mi to podařilo napsat. Herci, se kterými jsem jednal, si role pečlivě vybírají a zvažují, do čeho půjdou.

Třeba Stellan Skarsgard.

Toho jsem získal prvního. Jak se v životě všechno dominově skládá, seznámil jsem se s ním kdysi v Praze. Přijel sem tehdy jako úplně neznámý herec - až o rok později natočil s Larsem von Trierem film Prolomit vlny. Na žádost jednoho mého kamaráda, novináře ze Stockholmu, jsem se měl o něj v Praze postarat. Se Stellanem jsme tehdy celý víkend poctivě pařili a zažili spoustu legrace, bylo to super. Oba jsme byli o dost mladší. A po letech, když jsem do Nabarveného ptáčete potřeboval postavu německého vojáka Hanse, řekl jsem si, že by to mohl být Stellan. Zavolal jsem stockholmskému kamarádovi o kontakt a pak mu napsal esemesku. Za tři minuty mi zavolal zpátky a chtěl poslat scénář. Líbil se mu a souhlasil, že je v tom ochoten hrát, dal mi to dokonce písemně. Pak jsem získal Harveye Keitela. S dalšími to už pak díky tomu šlo dál a dál snadněji.

K režii jste se dostal po letech producentské práce. Uspokojovala vás?

Můj filmový život se dá rozdělit do dvou částí, na producentskou a autorskou. Už ve čtrnácti jsem se rozhodl pro filmovou produkci, kterou jsem pak vystudoval na Střední filmové škole v Čimelicích i na FAMU. Tenkrát ještě producenti nebyli, producentem byl vlastně stát, takže jsme byli všichni jen produkční, což je hlavně organizační činnost. Ale mě velice bavila. Je to černá práce, málokdo vás za ni pochválí, smetanu většinou slízne režisér. Nebo si taky vypije pohár hořkosti. Na FAMU jsem dělal asi na padesáti filmech, na Barrandově mimo jiné na prvních celovečerních filmech Tomáše Vorla Pražská pětka a Kouř. Do toho produkce pro Divadlo Sklep a takzvanou Pražskou pětku, pro výtvarnou skupinu Tvrdohlaví a tak dále. Když jsem dostal padáka z Barrandova, založil jsem si svou produkční firmu.

Václav Marhoul

Na Barrandově jste padáky taky dával.

Dával, protože jsem musel! Československý film fungoval na klasickém principu socialistického přerozdělování. Barrandov nevydělával, jen vyráběl. Vydělávala hlavně Ústřední půjčovna filmů a Filmexport. Ti posílali peníze na Ústřední ředitelství filmu a zpětně se to přerozdělovalo. Se zrušením Ústředního ředitelství přestaly chodit peníze a Barrandov přišel na buben. Já se stal ředitelem v situaci, kdy nebylo ani na uhlí. Můj první příkaz zněl, aby se Barrandov vytápěl jen na sedmnáct stupňů, ať si lidé vezmou do práce svetr. Když nemáte v pokladně ani desetník, musíte všechno redukovat. Z pětatřiceti roztočených filmů jsem třicet zastavil. Nebylo zbytí. Zatímco všechna filmová studia východního bloku od Varšavy po Budapešť padla, jediný Barrandov přežil. To je dodnes prostý fakt.

Jak se z producenta stal tvůrce?

V roce 1986 jsem měl napsaného Mazaného Filipa původně jako divadelní hru, kterou jsem v Divadle Sklep i režíroval. Později jsem se rozhodl ho natočit v mé producentské společnosti Silver Screen jako celovečerní film. Ale nenapadlo mě, že bych film režíroval, vždyť jsem neměl v tomto oboru vůbec žádnou zkušenost. Chtěl jsem to svěřit Tomáši Vorlovi nebo Milanu Steindlerovi, ale pak jsem si uvědomil, že to je natolik moje autorské dílo, že bych stejně každý den chodil na plac a mluvil jim do toho. Tak jsem se dopustil drzého rozhodnutí, že budu režírovat sám. Od té doby jsem našel nosnou látku ještě dvakrát. Trvá mi pak dlouho, než napíšu scénář. A stejně dlouho, než ho zprodukuju, zrežíruju a dokončím.

Proč podle vás Češi nemají v poslední době úspěch na světové filmové scéně? Třeba Maďaři, Poláci či Rumuni jsou úspěšnější.

Oni točí i závažná díla... My natočíme průměrně pětatřicet filmů ročně a věřte nebo ne, drtivá většina z toho jsou komedie a pohádky. Z vážněji míněných filmů jsem schopen si v poslední době vybavit jen Tomana od Ondřeje Trojana a Zlatý podraz od Radima Špačka. Možná ještě dva nebo tři další. Všechno je v rukou producentů a mnoho jich dělá filmy jen proto, že chtějí vydělat nějaké peníze. Komedie je jistota. Někteří slavní polští tvůrci mají zázemí v zahraničí, jako Pawet Pawlikowski, a mohou si dovolit takové filmy, jako Ida nebo Studená válka. Pro nás je obrovský problém uplavat z našeho malého rybníčku někam pryč a zkusit to jinde.

Jenže když se uplave pryč, není to pro český film řešení.

Ale je! Vždyť Pawlikowski svými úspěchy pomohl celému polskému filmu. Otevřel dveře na světový trh i ostatním polským režisérům a producentům. A ti se najednou osmělili a řekli si - vždyť i tyhle filmy fungují!

Ve vašich filmech - v Tobruku a zejména v Nabarveném ptáčeti - se objevuje téma antisemitismu. Máte pro to osobní motivaci?

Jsem částečně z židovské rodiny. Já to dlouho netušil, dověděl jsem se to, až když umíral můj dědeček, který to z mnoha důvodů celý život tajil. Jediný z celé své původní rodiny přežil, osmnáct členů skončilo ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Přijeli - a za tři hodiny byli všichni mrtví. Já se necítím jako Žid, ale podporuji stát Izrael. Mám to v sobě takhle nasměrováno. Je smutné, jak se antisemitismus celosvětově překlopil do „antiizraelismu“. Izraelci, to jsou ti zlí, kteří terorizují chudáky Palestince. Přitom Izrael dennodenně čelí z jejich strany teroristickým raketovým útokům.

Jste důstojník české armády, angažujete se v aktivních vojenských zálohách. Co vás k tomu vede?

Dnes se už díky přijetí nového branného zákona veřejně angažovat nemusím. Je jím potvrzeno, že armáda a stát pochopily význam aktivních záloh. Když to začínalo, museli jsme o tom poslance i jiné činitele hodně přesvědčovat. Troufám si říct, že dnes už jsou aktivní zálohy integrální součástí armády.

Prosím, přibližte trochu pojem „aktivní vojenské zálohy“.

Jsou dva druhy aktivních záloh. Ze zákona je v každém kraji takzvaná pěší rota, což jsou lidé, kteří by při válečném konfliktu bránili strategické objekty. Dále máme aktivní zálohy bojových útvarů, které mohou být zařazovány i do zahraničních misí.

Vy jste...

V bojových zálohách.

Že se tak hloupě ptám.

Mnoho lidí si myslí, že jsem v armádě proto, že mám rád uniformy nebo zbraně. Ale tak to není. Za bolševika byla pro mě armáda nepřítel číslo jedna. Protože jde o to, komu a jakým hodnotám armáda slouží. Pokud slouží demokratickému státu a je součástí demokratických institucí, je tu proto, aby bránila naši svobodu, demokratické principy a bezpečnost. To je důvod, proč ji podporuji. Cítím to jako svoji povinnost.

I když právě máme vládu, jakou máme?

Ta tu za rok za dva nemusí být. Žádný strom neroste do nebe. A demokratické instituce doufejme zůstanou.

Celý článek najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.