Nejlépe se vyjadřuji beze slov

Radim Vizváry

Mim, choreograf, autor, dramaturg, režisér, pedagog, organizátor festivalů pantomimy i pouličního divadla, umělecký šéf uskupení MIME PRAGUE, držitel Ceny Thálie 2016 v kategorii Balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr za herecký výkon v představení Sólo, které je stále - vedle jiných Vizváryho představení - k vidění v pražském Švandově divadle.

Radim Vizváry má na svém kontě více než stovku představení a vystupoval téměř v celé Evropě, USA, Asii a Africe. Svůj umělecký záběr v posledních letech rozšířil i o operní režii. Jeho debutem byl Donizettiho Poprask v opeře, nyní připravuje v pražském Národním divadle nastudování opery Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům, které připomene sté výročí od vzniku díla a má premiéru 16. května.

Kým jste ve své umělecké osobnosti především?

Mimem. Mim není jen interpret. Je to autor, režisér, produkční, organizátor. Komplexní umělecká osobnost, která si musí svou uměleckou produkci sama zorganizovat. Nikdo nám nepíše scénáře, nemůžeme se opřít o režiséry, kteří by se věnovali výhradně pantomimě. Už za dob mých studií nás Boris Hybner vedl k tomu, abychom byli soběstační a nebyli na nikom závislí. Tahle všestrannost ze mě dělá divadelníka, který se vyjadřuje tak, jak umí. A já se umím nejlépe vyjadřovat beze slov.

Mimochodem už ve vašich divadelních začátcích v Minoru ve vás odhalili „němého“ herce.

V Minoru jsem začínal jako kulisák. A protože jsem měl zkušenost s loutkovým ochotnickým divadlem, dali mi na jevišti podržet loutku. Viděli, že mi to jde, začal jsem víc a víc hrát, až mě nakonec přijali do angažmá.

A vyvrcholilo to tím, že vás kolegyně přihlásila na Hudební a taneční fakultu...

Už v Minoru mi říkali, že mou výsadou je právě pohyb. Tam to všechno začalo. A během setkání s Borisem Hybnerem na HAMU jsem pochopil, že to tak má být. On mě nejen okouzlil svou osobností, ale odkryl mi i svět pantomimy a ukázal mi, jakou cestou bych mohl jít.

To on ve vás objevil Pierota!

Blíže mě seznámil s osobností Jeana Gasparda Deburaua, který mě velmi zaujal svým charakterem, ke kterému jsem přirozeně inklinoval. Deburau byl křehká efemérní bytost, jež korespondovala s mou osobností, a Boris Hybner mě v tom podporoval. Utvrzoval mě v tom, že touhle cestou se mám vydat. To bylo velmi důležité, protože na škole hledáte svou identitu. A díky tomu mezi námi vznikl krásný vztah Mistr a žák.

Radim Vizváry

S postavou Jeana Gasparda Deburaua se mi vybaví klasická pantomima, kterou mám dnes spíše spojenou s jinými prostředky, třeba novým cirkusem.

Deburau je v našem oboru představitel Pierota. Jeho charakter vychází z osobnosti Deburaua, do té doby to byl sluha v komedii dell'arte. Až Deburau tohoto sluhu povýšil na hlavní roli. I proto Deburau dodnes tvůrce inspiruje, i proto se k němu obraceli v padesátých letech, kdy vznikala moderní pantomima.

Moderní pantomima, přelom padesátých a šedesátých let, u nás Ladislav Fialka. V souvislosti s ním se používá označení bílá pantomima.

Protagonistou bílé pantomimy byl Marcel Marceau. Ten posunul do té doby používanou pantomimickou techniku do herecké divadelní podoby - přinesl na jeviště bílou masku, která je příznačná pro styl imaginární pantomimy.

A jejím čelným představitelem u nás byl Ladislav Fialka. Jeho soubor i on sám byli velmi populární, vystupoval v televizi. Jak si vysvětlit tu oblibu a poměrně širokou známost pantomimy reprezentovanou Fialkovým jménem?

Myslím si, že to není ani tak tím žánrem samotným, ale vychází to z osobnosti, která pantomimu prezentuje. Ladislav Fialka a jeho skupina z Divadla Na zábradlí byli nepřehlédnutelní. Navíc se proslavili ve světě díky své inovativní práci v oboru. Začínali tancem, ale místo aby se mu věnovali dál, přišli s novým žánrem, kterým okouzlili divadelní svět doma i v zahraničí. Když ve druhé polovině šedesátých let poprvé vystoupili v Berlíně, byli Marceau i Decroux překvapeni, jakou techniku ten pražský soubor má. Fialka v té době patřil mezi tři nejlepší mimy na světě a to si zcela přirozeně zasloužilo slávu - jak v médiích, tak v mezinárodním kontextu. Jeho práce měla vysokou uměleckou úroveň, kterou držel ve svých etudách i v různých televizních estrádách. On totiž uměl být zábavný a zároveň si udržel uměleckou hodnotu. Tohle je v pantomimě těžké. Ale Fialka to dokázal.

Jak velký je intelektuální vklad do pantomimického výstupu? S intuicí, s pocity asi nevystačíte?

To vždycky říkal Boris Hybner -mim musí do své tvorby vložit intelekt. Promyslet a najít jednoduché gesto, kterému budou diváci rozumět až do archetypálních významů, není lehké. Kdybychom se omezili jen na gesta podle našeho cítění, stali bychom se abstraktními a nesrozumitelnými. Propojit myšlení, intelekt s pocitem a skrze gesto to dovést k jednoduchosti je právě velké umění. Mim dělá neviditelné viditelným. A k tomu nestačí jeden element.

Boris Hybner mi odkryl svět pantomimy a ukázal mi, jakou cestou bych mohl jít,“ říká Radim Vizváry.

Je pantomima blízká baletu? Do jaké míry je mim zároveň tanečníkem?

To nelze zobecnit. Já vnímám pantomimu spíše jako herecké umění než taneční. Když mim ovládá tanec a chybí mu herecký talent, je to prázdné. Ten člověk tančí, vytváří nějaké obrazy, které v rámci nějakého kontextu dávají jakýsi smysl, s dalšími uměleckými prostředky vytváří nějaký umělecký tvar, který už ale podle mě nemůžeme nazvat pantomimou, protože tam chybí ta esence bytosti, emoce nitra. Pro mě podstata pantomimy spočívá v tom, že skrze tělo, které je dobře připravené tedy ovládá disciplíny, jako je tanec, akrobacie a další, a díky hereckému potenciálu vyjadřujeme myšlenku, emoci, jenom to uděláme beze slov. A díky tělu to sdělení zesílíme. Já osobně vnímám pantomimu jako hereckou disciplínu a tak k tomu na jevišti také přistupuju.

Jaká je současná podoba pantomimy?Nezbytným předpokladem je propojování žánrů. V dnešní složité době, která se velmi rychle vyvíjí, už ta dřívější, romantická pantomima nestačí uspokojit potřeby diváka.

Naše myšlení a komunikace se zrychlují, a nedokážeme už vnímat něco tak niterného a intimního, s čím pracovali umělci dříve. Dnes už to diváky nudí. Tím se teď právě zabývám - jak přiblížit pantomimu současnému divákovi. Jistá cesta je právě v propojování žánrů.

Když mluvíme o těch různých žánrech - v pražském Národním divadle jste se ujal režie opery Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům. Je to vaše druhá režie v Národním divadle -tou první byl Donizettiho Poprask v opere, ovšem předtím jste se podílel na choreografiích oper Z mrtvého domu, Julietta, Sen čarovné noci a Billy Bud.

Celkově je to však asi devátá operní režie, protože v rámci doktorského studia na HAMU jsem měl za úkol režírovat. Výsledkem byla režie Martinů opery Divadlo za bránou. Spolupracoval jsem i se studiem Tichá opera, kde jsem zrežíroval Haydnův Život na Měsíci a Stabat mater.

Choreografie k Janáčkově opeře Z mrtvého domu byl pro vás blízký úkol, protože Janáček si tam představoval pantomimické scény.

Ano, v Janáčkově partituře přímo stojí: „Pantomima o mlynářce“. Právě proto si mě režisér Dan Špinar přizval ke spolupráci, abych tu desetiminutovou pantomimu vymyslel a dal jí choreografii a spolu s tím mu pomohl i s pohybem zpěváků a sboru. Myslím si, že na základě této práce jsem byl přizván k dalším úkolům na této scéně. Což je přirozené, protože když se vám někde něco povede, vzbudíte zájem a dáte o sobě vědět. Předtím jsem byl patnáct let známý spíše v zahraničí než tady, protože u nás pantomimu nikdo nechtěl. Ale tak už to chodí...

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.