Burian širý, Burian světový

Mammuthus (Parelephas) columbi, 1961, olej na plátně, 60 x 50 cm

Nad výstavou Zdeňka Buriana (1905-1981), která běží v pražském Obecním domě do konce června, vytanou divákovi na mysli čtyři motivy, které celkem spolehlivě skládají dohromady téma malířova života a díla.

Přetaveno do hashtagů by mohly znít třeba takhle: „#komunismus“, „#akademická malba“, „#infantilní slast“, „#co zbývá“.

Vezmeme to popořadě. Za prvé: S Burianem je to jako s Bohumilem „Bimbou“ Konečným nebo Kájou Saudkem (anebo desítkami, možná stovkami dalších jmen). Kdyby se narodil jindy nebo jinde, byl by dneska globální celebritou, přirozenou součástí světové pop-kultury.

Uniknout od reality

Svůj život ale prožil a své dílo realizoval ve 20. století v Československu: narodil se ještě do pozdního Rakouska-Uherska, v devíti ho zastihla první válka, ve čtyřiatřiceti druhá, ve třiačtyřiceti mu definitivní čáru přes rozpočet udělala tuzemská verze stalinismu, která tu zahnívala ještě osm let po jeho smrti. A jako by toho bylo málo, sneslo se na jeho hlavu spolu s objektivním (tedy režimním) neštěstím i jedno neštěstí subjektivní. Jmenovalo se Petr Sadecký. Byli to právě Burian s „Bimbou“, kdo tomuto mystifikátorovi naletěli v kauze Amazona -kdo mu v dobré víře zapůjčili desítky, možná stovky kreseb a maleb, z nichž pak tenhle neomalený vykuk poslepoval mýtus jménem Octobriana, výplod domnělé undergroundové skupiny made in USSR, který reálným autorům předlohy během rozjíždějící se normalizace pěkně zavařil; Burianovi sice o poznání méně než Konečnému (kterému Sadecký de facto zničil profesní život), ale přece.

Za druhé: Burian vychází jako výtvarník ze silné tradice domácího akademismu druhé půle 19. století, té výrazově strnulé realistické polohy, která stereotypně zmnožovala už stokrát zmnožená témata typu historický výjev, zátiší, akt. Ovšem Burian si akademismem jen kreativně posloužil, podobně jako třeba jeho generační druh Salvador Dalí. Dal jej do služby své eskapistické touze, niterné potřebě odstínit myšlenkově impotentní socrealismus. Jeho fantazie jsou ale fantaziemi jen z menší části, maloval většinou v maximálním historickém nebo etnografickém souzvuku, ať jde o scény v hlavní roli s pravěkými „lovci mamutů“, o výjevy z Divokého západu, kde si jde indián po krku s kovbojem, o záběry z námořních nebo pouštních dobrodružství - anebo o dobově aktuální obrazy z klučičích, „rychlošípácky“ stylizovaných podniků. Pokud si Dalí „vymýšlel“ po celý čas svého života, pokud v malbě ohledával a reflektoval jedinečný svět vlastního podvědomí, Burian si dovolil zbořit, přesněji zpochybnit korespondenci mezi zobrazeným a skutečným jen ve výtvarných doprovodech vědecké fantastiky typu Jules Verne nebo Ludvík Souček.

Směrem k podstatě

Třetí bod s tím předchozím úzce souvisí, jde o zobecnění výše řečeného. Burian si výlety do časově či prostorově odlehlých, tedy exotických nebo sci-fi kulis prodlužoval vlastní dětství, protahoval slast ryzího vidění, první poezie, kterou symbolicky odsouval z jeviště života dennodenní přívaly totalitní prózy. A nešlo samozřejmě jen o kulisy, šlo především o příběhy, které se v těch kulisách odehrávaly, o archetypálně vyladěné příběhy, kde lež a nenávist prohrávají v boji s pravdou a láskou. Šlo vlastně o protirežimní práci, o udržení, zpřítomnění ideálů, na nichž stála první republika, potažmo na nichž stojí odjakživa svět.

Padouch a hrdina tu nejsou jedna rodina, padouch dostane vždycky na frak; stejně jako lovení mamuta není obrazem primitivního násilí, ale funguje coby odraz prazákladního souladu všech věcí, člověka a přírody, lidstva a vesmíru. Burian svým dílem mířil k podstatě, a mířil k ní přímo, neúhybně; kdo uhýbal, ať před druhým, ať před sebou, byly totality, v nichž musel žít. Stačí zmínit gusto, s nímž maloval, elán, který dával svým scénám - a je zřejmé, že libidinózní živel tu na celé čáře drtí režimní faleš. Podobně jako na posledním plátně „Bimby“ Konečného, kde koně volně cválají otevřenou krajinou.

A za čtvrté: Co zbývá? Třeba vyzdvihnout výjimku, netypickou techniku, kterou jsou realizovány Burianovy ilustrace ke Kiplingově Knize džunglí: bílá malba na černém podkladě. Anebo připomenout, že Burian byl aktivní i mimo zaběhané tematické okruhy - jako malíř ženské nahoty a přirozené krásy, jako důležitý přispěvatel k tuzemské tradici výtvarného aktu. Pokud by organizátoři nynější skvělé výstavy v Obecním domě zvažovali jednou kudy dál, pak třeba tudy.