Nejjednodušší je říkat pravdu, je přesvědčený nejznámější český kardiochirurg Jan Pirk
Potkali se před sedmi lety v New Yorku. Běželi spolu část maratonu, který byl pro redaktora Reportéru první a pro lékaře poslední. Domluvili se, že své hovory zaznamenají. Knižní interview publicisty Tomáše Poláčka s nejznámějším českým kardiochirurgem Janem Pirkem nazvané Srdcař v cílové rovince vznikalo v poklusu. Uběhli více než sto kilometrů, při nichž si povídali o rodině, práci, i o tom, jak je těžké vyrovnávat se s již déle než dva roky trvající epidemií koronaviru.
Jak jste s Tomášem Poláčkem knížku připravovali? Nedohadovali jste se u toho?
Napsal tam jen to, co jsem řekl. Když něco řeknu, tak si za tím stojím. Nemám zapotřebí říkat něco, co si nemyslím. Jsem v důchodovém věku, žádnou kariéru si nebuduji. Jak říkával můj velký kamarád Jirka Stránský: „Nejjednodušší je říkat pravdu.“
V dubnu minulého roku jste se zároveň s gratulací k třiasedmdesátým narozeninám od svých nadřízených dozvěděl, že k 1. červenci končíte jako přednosta Kardiocentra IKEMu. Vnímáte tento post jako dovršení své kariéry?
Nejen dovršení, je to celá moje kariéra, ale já zatím v IKEMu stále jsem. Teď začínám čtyřicátý sedmý rok. Jsem emeritním přednostou Kardiocentra Kliniky kardiochirurgie. Dnes jsem operoval, zítra budu operovat. Dělám už jen to, co mne baví, to znamená operuji, starám se o pacienty, jezdím po besedách a už se také konečně začínám trochu věnovat rodině.
S Tomášem Poláčkem jste se potkali v roce 2014 v New Yorku na maratonu… Plánovali jste to setkání?
Neplánovali, nevěděli jsme jeden o druhém. Že tam oba jedeme, jsme zjistili až cestou, asi jsme si byli souzeni. Pak jsme spolu bydleli na pokoji, a dokonce jsme společně i startovali.
Posléze jste v běhání pokračovali a při tom vznikla knížka rozhovorů. Neměl jste někdy při sportování zdravotní problémy?
Předtím, než jsme začali, jsem měl tři dost závažné svalově šlachové úrazy, které mne vyřadily ze sportovního života. Byl jsem půl roku postaven mimo běh a forma strašně rychle odešla. Takže i díky tomu, že jsme takhle chodili běhat, jsem se do určité kondice zase dostal.
Musel jste jako srdcař sám někdy vyhledat kardiochirurga?
Zatím ne. Srdce si ale nechávám pravidelně kontrolovat: jednou za dva roky si nechám udělat echo, sednu si na kolo a šlapu. Podstupuji také kolonoskopii, echo břišní dutiny, prostě chodím na preventivní prohlídky…
Koncem dubna roku 2020 jste podepsal s několika dalšími lékaři Univerzity Karlovy takzvanou Výzvu jedenácti. V ní se psalo, že plošná opatření nepovedou k vymýcení covidu, a tak je třeba ukončit nouzový stav, obnovit výuku na školách, odstranit překážky pro chod ekonomiky. Odborníci z řad virologů, epidemiologů a hygieniků tuto výzvu označili za nezodpovědný krok. Stojíte si za stanoviskem zveřejněným v tomto dopise?
Stojím si za ním. Co bych snad upravil: některé vakcíny jsou udělány zcela novou technologií a dosud žádná z nich nebyla dána k veřejnému užití, sloužily jen k výzkumným účelům. Nikdo nemůže říct, že to je nebezpečné, ani že je to bezpečné. Teprve budoucnost ukáže, jak to je.
Čtěte také
Varoval jste i před ekonomickými a psychologickými následky ochranných opatření. Počty nakažených se znovu navyšují. Co byste poradil lidem, aby propluli další vlnou lépe?
V současné době mnohem více lidí včetně mne prodělává normální chřipku způsobenou pneumoviry. Je jich více než těch, kteří prodělávají covid, a nikoho to vůbec neudivuje. U malých dětí má ošklivé průběhy ta normální chřipka. Ano, covid je jeden z virů, který tady s námi je a sezonně se bude vyskytovat. Dělá se z toho skutečně víc, než si to zasluhuje.
Pokud se ale takový klasický virus smíchá s covidem-19, nemůže to mít fatální následky obzvlášť u starších lidí?
Prostě si na to musíme udělat přirozenou imunitu, kterou si ten organismus vybuduje.
Takže to neposuzujete podle věku?
Určitě ne. Když se podíváte, většina těch lidí, co umírají, jsou obézní kuřáci s cukrovkou. To znamená, že jsou to lidé, kteří celý život neposlouchali lékařské rady, že nemají kouřit a mají se hýbat, ne se přejídat…
V knize jste uvedl, že jste covid-19 prodělal a vytvořil si protilátky nejméně na devět měsíců…
Teď jsem si je nechal kontrolovat, v březnu to bude dvaadvacet měsíců a ještě mám IgG protilátky proti covidu.
Nemrzí vás dnešní situace, kdy člověku neočkovanému nebo tomu, kdo covid-19 prodělal před více než třemi měsíci, není povolen přístup na společenské akce nebo do bazénu?
To víte, že je mi to líto, protože i očkovaný člověk může být nosičem infekce. Předpokládám, že když je někomu blbě, tak nepůjde do divadla nebo na koncert. Je deklarováno, že očkovaný má lehčí průběh. Zároveň se někdo po té třetí posilující dávce cítí dost špatně, což neočkovaní nechtěli riskovat, je to jejich rozhodnutí.
V rozhovoru s Tomášem Poláčkem, zmiňujete, že „fakt, že ti po čase nenaměří protilátky v krvi, ještě neznamená, že jsi bez nich, protože my kromě imunity tkáňové máme i imunitu buněčnou, a ta je dlouhodobá“.
Ano, to, že nemám v krvi detekovatelné protilátky, neznamená, že nemám imunitu proti nemoci. Nositeli dlouhodobé imunity nejsou protilátky, ale T-lymfocyty. Jde o některé typy lymfocytů, jež mají otisknuté RNA toho viru ve své paměti a v případě, že se setkáte znovu s antigenem toho viru, tak zprostředkují výrobu protilátek.
Co vás konkrétně vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro první dávku vakcíny?
To očkování jsem podstoupil proto, že chci cestovat a jezdit na kongresy.
Posléze z oficiálních míst zaznělo, že je potřeba nechat se po pěti měsících od vakcinace přeočkovat.
Nechal jsem si dát přeočkování. Ne z obavy z té nemoci, protože ta přirozená imunita po prodělání je podstatně lepší než ta očkovaná, ale proto, abych mohl cestovat.
Čtěte také
V lednu 2021 jste Tomáši Poláčkovi řekl: „S imunitou pracuji při transplantacích srdce a řekl bych, že když má člověk dost protilátek a my do něj napícháme něco dalšího, tak s jistotou nevíme, co spolu ty dvě věci udělají…“
To nikdo neví, oficiální místa říkají, že ji to posílí. Já v tom nejsem takový odborník.
Kromě běhu lyžujete na běžkách a brázdíte moře na jachtě, po sametové revoluci jste prý s manželkou projel skoro celou zeměkouli. Je to něco, co vám nyní chybí, nebo si aktivního odpočinku dopřáváte i za pandemie?
Dopřávám si všech sportů jako dřív, kromě sjezdového lyžování, to loni nebylo možné. Poprvé za sedmdesát let jsem loni neměl sjezdové lyže na nohou, ale užívali jsme si zase velice lyžování na běžkách.
Rád popíjíte víno, i se svými známými – herci Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem. Dokonce jste svým dětem uchoval víno z roku jejich narození. Užíváte si života a vedete k tomu i své děti?
Myslím, že si umím užívat života. Ale každý si jej užívá tak, jak je vlastní jeho naturelu. Nikomu bych svůj způsob života nevnucoval.
Také rád večeříte s muzikanty Petrem Jandou z Olympiku a rock’n’rollovým bardem Pavlem Sedláčkem. Zároveň jste ale posluchačem jazzu, Joan Baezové, Simona s Garfunkelem. Jaký žánr a kapelu máte nejraději?
Nemůžu říct, že mám jednu kapelu nejraději. Mám jich rád několik. Je to samozřejmě Olympik, mám rád kapelu Steamboat Stompers, která hraje neworleanský jazz. Moc rád poslouchám Ondřeje Havelku a jeho Melody Makers, Honzu Smigmatora, z dalších taky Českou filharmonii.
Prý jste byl už v roce 1965 v klubu abonentů České filharmonie. To platí až dodnes?
Nejsem v klubu abonentů. V posledních letech jsem měl tak nabitý program, že bych těžko našel čas, abych mohl jít na koncert vážné hudby. Navíc si koncerty hodně vybírám, stejně jako divadelní představení, u nichž vím, že mne osloví.
Chodil jste i na operu.
Tak taková opera jako Nabucco a další, to je nádherná muzika, která se čas od času poslouchat musí.
Naladíte si ji i na vlnách Českého rozhlasu?
Na vlnách Českého rozhlasu moc ne, protože poslouchám rádio v autě. Na takovou hudbu musíte mít klid, ne se při ní věnovat řízení auta. Já nemám moc času sedět a poslouchat jen tak hudbu.
Také rád zpíváte a hrajete na cimbál…
To jen z legrace, na cimbál umím zahrát Kočka leze dírou, pes oknem, což je asi tak všechno. Rád jsem ve společnosti lidí, kteří zpívají, já si jen potichounku broukám.
První transplantace srdce proběhla v Československu v roce 1984, tu ovšem dělali vaši kolegové, vy jste zato jako první v České republice provedl zároveň transplantaci srdce a plic. Kdy přesně to bylo?
To jsem dělal v roce 2007. Byl jsem první v Čechách a na Slovensku.
Neprožíváte při každé operaci s pacientem malý zázrak, když se z té narkózy probudí?
To není zázrak, to je samozřejmost. Je to práce, kterou milujeme a zároveň předpokládáme, že to s tím pacientem takhle dopadne.
Jste potomkem židovských předků, kteří přežili holocaust. Váš dědeček z tátovy strany si změnil během války jméno, původně se jmenoval Pick.
Ano, aby se zachránil a nešel do plynu. Jeho maminka, když byla velice stará a pak záhy umřela, podepsala, že je nemanželský syn, míšenec, to se tehdy za války hodně dělalo. Museli se o to soudit. A když jim to české soudy neuznaly, tak se dědeček soudil u Nejvyššího říšského soudu v Lipsku. Němci mu to uznali, čili Češi v tomhle byli horší než Němci. To už dneska málokdo ví.
Karlu Pirkovi to pak zachránilo život?
Ano, ať si to lidé přečtou v knížce. Byl strašně odvážný, zachraňoval české lidi přes falešné diagnózy, aby nemuseli do Říše na nucené práce. Ukládal je na německou chirurgickou kliniku s vědomím Němce, přednosty té kliniky.
Tatínek vaší maminky, Ludvík, také přežil Terezín, pokud se nepletu…
Ano, protože ten byl zase velký činovník Sokola a Hitler považoval organizaci Sokol za nejnebezpečnějšího nepřítele Říše. Vzhledem k tomu, že tam byla spousta dětí, které pomáhaly v odbojové činnosti, a také pro jejich dokonalou organizaci.
Ludvík taky za války nějak pomáhal?
Ano, v Malé pevnosti v Terezíně byl šéfem prádelny, umožňoval tam setkání manželů, kteří byli zavření v mužském a ženském táboře. Říkalo se mu „táta Hraba“. On se jmenoval Hraba. Ale tohohle druhého dědu komunisti v osmačtyřicátém znovu zavřeli, putoval do dolů, protože měl továrnu na hračky.
Máte úžasné předky. Jedním z nich byl i Jehuda Pick, který si vzal neteř Rabi Löwa. Na Starém židovském hřbitově jsou od sebe hroby těchto dvou Židů vzdáleny pouhé dva metry.
To zjistil pan doktor Putík z Židovského muzea, když se mnou Česká televize natáčela dokumentární cyklus Tajemství rodu. Historie mne velmi zajímá, především historie mé rodiny. Kdo nezná svoji minulost, nemá budoucnost, jak se říká. Myslím si, že je to strašně důležité.
Celý rozhovor s Janem Pirkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Kardiochirurg Jan Pirk: Mám rád akční dovolenou. Týden intenzivně poznávat a pak pár dnů odpočívat
Magazín o zdravém životním stylu. Chcete být fit, vědět co se nosí a poznat zajímavé osobnosti?
-
Heslo Jana Pirka: U mě je VIP pacient každý, koho mám na operačním stole
Co srdce právě teď dělá? Maká? To byla první otázka, kterou Aleš Cibulka položil svému hostu v Blízkých setkáních, kardiochirurgovi Janu Pirkovi.
-
Host: Prof. Jan Pirk, kardiochirurg, předseda Výboru Ceny Arnošta Lustiga
Co pro něj znamená hrdinství, lidskost a odvaha? Jakým způsobem nahlížet na práci a život čerstvého laureáta Ceny za rok 2020 prof. Pavla Pafka? Moderuje Tomáš Voženílek.
