Annette Nesvadbová: Herectví je hledání sebe sama

I když jste vyrůstala v umělecké rodině herců a výtvarníků a navštěvovala amatérský divadelní soubor, původně jste uvažovala o žurnalistice. Co nakonec rozhodlo, že jste po gymnáziu šla studovat herectví na DAMU?   

Úplně jednoduše to, že mě na DAMU přijali. Šla jsem k talentovkám s tím, že se na to nemůžu upínat, abych pak nebyla zklamaná. Věděla jsem, že šance je opravdu malá, v tom množství uchazečů je přijato asi jen pět holek a pět kluků. O to větší překvapení přišlo, když jsem obdržela výsledky. A samozřejmě jsem to v tu chvíli vnímala jako znamení, že mám jít tímto směrem.

Po škole jste nastoupila do angažmá brněnského ND, kde jste byla pět let, a dnes jste členkou Činoherního studia v Ústí nad Labem a hostujete v pražském Divadle v Řeznické. Jaké role ráda ztvárňujete?

Ke každé roli přistupuji stejně. Musím jí porozumět a chápat její vývoj. Ještě se mi nestalo, že by mi nějaká postava byla nejasná nebo byla neoblíbená. Buduju si k nim kladný vztah, i když jsou třeba kontroverzní nebo na první pohled nesympatické. Třeba během zkoušení inscenace NordOst v Divadle v Řeznické jsem zpočátku měla trochu problém najít si ke své postavě teroristky cestu. Ale když jsme si celý její příběh rozebrali, pochopila jsem, že to je jen mladá holka ovlivněná tragickými okolnostmi. Zároveň nemám ráda, když někdo role rozděluje na čistě komické nebo tragické. Když se v nich mísí obojí, to oceňuju nejvíc.

S dědečkem Milošem Nesvadbou|foto:archiv Annette Nesvadbové

Jste především divadelní herečka, ale objevujete se také před kamerou, jako tomu bylo v seriálech Bohéma, Linka, Hlava Medúzy nebo 1. mise. Čeká vás v televizi něco nového a co práce před mikrofonem?

Zkoušení v divadle a natáčení 1. mise je hodně náročné, takže mi na nic dalšího moc nezbývá čas. Jsem ale vděčná, že můžu dělat obojí, mám díky tomu za sebou hodně nabitý půlrok. Rozhlasu se věnuji spíš nárazově, začala jsem v brněnském studiu, kde jsem spolupracovala například na knize Niny Špitálníkové Svědectví o životě v KLDR, a momentálně mám za sebou krásnou práci v pražském studiu na Muzikálu Magnitskij v režii Petra Mančala. Mými kolegy byli Martin Písařík a Jaromír Meduna a moc jsem si to užívala.

S dědečkem Milošem Nesvadbou, dlouholetým členem Národního divadla v Praze, jste se na scéně již nesetkala, zato jste s ním strávila spoustu času v soukromí, chodila jste na jeho představení a on později pak na vaše. Jak ovlivnil vás život po lidské a profesní stránce? Byl vám také hereckým vzorem?

Nepochybně mě ovlivnil a inspiroval v mnoha směrech. Byl velmi pokorný a k Národnímu divadlu choval obrovskou lásku. Nejenom k budově jako takové, ale hlavně ke kolegům a k divákům, pro které hrál neuvěřitelných šedesát let. Rád rozdával radost a byl vděčný, že může dělat, co ho baví. Když ho diváci odměnili potleskem, dojal se. Bylo vidět, že to je jeho život, a když už v divadle nehrál, bylo znát, že se mu stýská.

Již váš pradědeček František Nesvadba byl příležitostným hercem a zahrál si v několika němých filmech. Dědečkův bratr Jiří Nesvadba také hrál, hercem je i váš strýc Michal Nesvadba. Čím je pro vás herectví?   

Je to celoživotní hledání sebe sama. U mě se hodně střídají dobré a špatné chvíle v závislosti na tom, v jakém jsem životním období a co se mi zrovna děje. Díky herectví mám možnost se poznávat z různých stran a do hloubky, občas mě překvapí, jaké emoce a stránky v sobě mám. Je to pro mě i povolání o energii a empatii, o mezilidských vztazích a samozřejmě o emocích. Rozhodně je to cesta na celý život.

Jako Tea v inscenaci Činoherního studia Heda Gablerová|foto:archiv Annette Nesvadbové

Ve vaší rodině je i výtvarné umění. Dědeček ilustroval knížky, malování se věnuje také strýc Michal a sestřenice Josefina, která má jezdeckou školu, jej vystudovala. Babička Jaroslava je kostýmní výtvarnice a její sestra Irena Sedlická byla uznávanou sochařkou žijící v Anglii. A co vy, malujete také nebo jste jenom, jak se říká, konzumentem krásného umění? 

Snažila jsem se malovat už od dětství, bavilo mě to a měla jsem k tomu blízko. Naštěstí mi to nikdo nezakazoval, a tak jsem si vytvořila takový naivní styl, kterým si občas krátím dlouhé chvíle, když si maluju pro radost. Nedávno jsem se dokonce zúčastnila aukce pro charitativní účely, kde se jeden z mých obrazů dražil. Byl to krásný zážitek, ale raději zůstanu u malování do šuplíku. 

Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem, nebo to striktně oddělujete?

Rozhodně je mým koníčkem. A chtěla bych to tak udržet i do budoucna.