Nedoručeno, adresát nezastižen
Anglický režisér sociálních dramat Ken Loach (1936) uspěl na festivalech v Karlových Varech, Berlíně i Benátkách, avšak nejčastěji vítězil v Cannes - Zlatou palmu získal celkem třináctkrát! Určitě si vybavíme řadu jeho děl jako Kes, Lůza, Pršící kameny, Země a svoboda, Zvedá se vítr nebo Já, Daniel Blake.
Také ve svém nejnovějším filmu Pardon, nezastihli jsme vás (český distributor snad mohl původní název Sorry We Missed You přeložit vynalézavěji, protože se jedná o sdělení, zanechávané doručovací společností u zákazníka, kterého nezastihla doma) se tohoto tematického okruhu také přidržuje. Loach opět oslovil své dlouholeté spolupracovníky, kameramana Robbieho Ryana a scenáristu Paula Lavertyho, jenž se - stejně jako v jejich dřívějších filmech - zaměřil na existenční problémy anglické pracující třídy, propadající se do stále větší nouze, avšak stejně jako u nás přehlížené.
Tentokrát oba tvůrci předkládají příběh notně depresivní a současně i hněvivý, zbavený sebemenších humorných nebo aspoň odlehčujících prostřihů. Ukazují, jak lidé, kteří se nechtějí spoléhat na sociální podporu, poctivě pracují, ale jsou zneužíváni, ba vykořisťováni, a ocitají se ve stále větších nesnázích, než kdyby si zvolili příživnické přežívání. Je pravda, že se dočkáme obrazu vypravěčsky nepříliš vynalézavého, převážně statického, který spoléhá na staromilské postupy, na pozvolný dějový tok. Avšak režisér působivě přiblížil bezslunečně chladná prostředí zaměstnanecká i rodinná, ostatně navzájem úzce propojená.
Nikoho nezajímají
Loach bez výraznější jímavosti, snad s trochou odosobněné protokolárnosti zpodobnil rodinu Rickyho a Abbie Turnerových - ztělesnili je u nás veskrze neznámí seriáloví herci Kris Hitchen a Debbie Honeywoodová, kteří těží ze své neokoukanosti, schopni se spontánní nenuceností vyhmátnout nejdůležitější povahopisné rysy svých postav. Semknuti láskou i odhodláním vytrvat překonávají hromadící se nesnáze jak s výchovou potomků, zvláště vzpurného pubertálního synka, ale také přecitlivělé dcerky, tak s časově náročným povoláním. A omšelý vícepatrový, přesto jakoby stísněný byt, v němž rodina přebývá, je dostatečně výmluvný.
Abbie pracuje jako dojíždějící ošetřovatelka u starých, zpravidla nemohoucích lidí, Ricky našel zaměstnání jako řidič dodávky rozvážející u velké dopravní firmy zásilky. Aby Ricky mohl - samozřejmě na splátky - zakoupit potřebné auto, musí se Debbie vzdát svého vozidla a za pacienty jezdit veřejnou dopravou. Nikoho nezajímá, že oba zdaleka přesahují předpokládanou osmihodinovou dobu (vlastně jediným člověkem, kdo se nad tím pozastaví, je jedna z Abbiiných klientek, kdysi - v éře Thatcherové - účastná na stávkovém hnutí), že se stěží mohou věnovat sami sobě, nemluvě o výchově dětí. Výmluvné je, že oba si jen obtížně zajišťují volno, aby mohli řešit synovy kázeňské prohřešky ve škole.
Jak korálky v růženci
Loach souběžně načrtává osudy Rickyho a Abbie, okrajově zmíní synovy rebelské aktivity (jak se třeba projevují v konfliktech s otcem nebo při sprejování reklamní velkoplochy), dcerka dostává větší prostor jen při společné jízdě s otcem při víkendové rozvážce zásilek. Jako korálky v růženci režisér skládá jednotlivé epizody zdánlivě obdobné a v různých variantách se opakující (při doručování i při péči o nemohoucí klienty), aby zdůraznil jejich zodpovědnost, snahu vypořádat se co nejsvědomitěji se zadanými úkony. Ukazuje, jak nadřízená místa projevují naprostý nezájem o jejich problémy, v lepším případě zazní rezignovaná bezmoc (přesčasy nelze proplatit), v horším rovnou vyděračské výhrůžky. Není divu, že Ricky, byť jej surově zbili zloději, upřednostní návrat do práce před opětovnou návštěvou lékaře, aby mu ještě nenarostly sankce, pokuty a náhrady za ukradené či rozbité zboží.
