Jsem ambiciózní, ale líný
Říká o sobě, že je líný, ale to Petru Nekorancovi nelze věřit. I přes svou zářivou kariéru je skromným a přátelským mladým mužem, který zpěvu obětuje mnoho. Sedmadvacetiletý český tenorista má za sebou dvě veledůležité zahraniční zkušenosti - nejprve tříletý pobyt v operním studiu Státní opery v Mnichově, jedné z nejtěžších přípravek mladých zpěváků na světě, a studia v rámci Lindemannova programu při newyorské Metropolitní opeře.
Je vítězem či laureátem mnoha soutěží, za nejcennější považuje předloňské vítězství v respektované Mezinárodní soutěži Francesca Viňase v Barceloně, kde obdržel rovněž Cenu Plácida Dominga. Od minulé sezony je sólistou Stuttgartské opery. A snad se i vyrýsuje spolupráce s Národním divadlem. Nechme se překvapit. Zatím se však můžeme zaposlouchat do debutového alba s francouzským repertoárem, které nahrál s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem a jež nedávno vyšlo u Supraphonu.
Před pěti lety jste mi říkal, jak obtížné je být členem operního studia Státní opery v Mnichově. Vy jste to úspěšně zvládnul. Jak dnes hodnotíte vklad, který vám toto studium dalo?
Bylo to pro mě ujištění, čeho a jak toho chci dosáhnout. Měl jsem už velice dobrý základ předtím, než jsem do Mnichova odešel, a tam jsem se znovu ubezpečil, že moje představy i cesta jsou správné. V Mnichově se vám totiž snaží váš základ rozhodit proto, abyste se ujistili, že to je ta správná cesta, kterou chcete jít. Čím častěji se ohlížím, tím lépe chápu, že to byla opravdu bolestivá zkušenost, ale musím v této souvislosti použít klišé: Co nás nezabije, to nás posílí.
Jak se stalo, že jste hned poté nastoupil do newyorské Lindemannovy nadace? Co vám k tomu pomohlo?
Příběh s Metropolitní operou začal už v Toulouse, kde jsem v roce 2014 obsadil v soutěži druhé místo. Tam mě slyšela Emily Rosenberg, jedna z ředitelek Metropolitní opery, která má na starosti obsazení. Tenkrát mi dala svou vizitku s poznámkou, že by mě někdo v Met měl slyšet. Následující dva roky bylo ticho po pěšině... A potom náhle, po pěvecké soutěži v Oslu, kde mne slyšel Jonathan Friend, současný ředitel castingu, pozvání k předzpívání přišlo!
Odjel jste tedy do New Yorku, a...
Vzpomínám si, že v Mnichově jsme tehdy měli velmi nabité období a já horko těžko vyboxoval dva a půl dne na předzpívání. K tomu došlo, i když to bylo v takovém spěchu, stačil jsem vylézt i na Empire State Building, což bylo mé velké přání, a vrátil jsem se do Mnichova. Když jsem se tam připojil na internet, okamžitě jsem si přečetl e-mail, že mě přijali. Takhle rychlé to bylo a vlastně až teď si uvědomuji to štěstí, jaké jsem měl.
Nezapomenu na vaše líčení, jak jste během předzpívání v Met postupoval ze suterénu až do druhého patra.
Ano. V suterénu jsem zpíval asistentovi, poté řediteli programu a nakonec jsem byl oficiálně uveden až k Jamesi Levinovi. Vybavuji si, že po mně chtěl, abych zpíval šest árií za sebou.
No pane, to není zrovna málo! Levine chtěl asi vědět, co toho vedle krásného zpěvu i vydržíte.
Bylo to náročné. Při čtvrté árii jsem si myslel, že by to už mohlo stačit, ale Jonathan Friend, Levinova pravá ruka, se zvedl a zeptal se, jestli by mi nevadilo zazpívat ještě Ah! Mes amis z Donizettiho Dcery pluku. Co jsem měl dělat? Tak jo. Nevadilo. Doslova dech beroucí proces, ale přinesl ovoce.
V čem se liší přístup k mladým zpěvákům v New Yorku a v Mnichově?
Tyto dva programy mají vcelku obdobnou náplň: zpěv, herectví, studování rolí, PR, tedy způsob, jak se máte prezentovat, nicméně přístup je naprosto odlišný. Je to dané i tím, že americká kultura je úplně jiná než německá. Američané jsou velmi politicky korektní národ, žádná nepravost tam neprojde, jejich EGMA - umělecká asociace, která hlídá všechno od možného zneužívání až po řádný plat má velký vliv na to, jak k vám v divadle přistupují. S tím souvisí to, že máte plnou zodpovědnost za to, co a jak děláte. V Mnichově ne. Tam vám z větší části předepisují, co máte dělat. V Americe máte možnosti a záleží jen na vás, jak je využijete. První rok v New Yorku asi opravdu bylo období, kdy jsem měl pocit svobody a věděl jsem, že záleží jen na mně, kterou cestu zvolím.
Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že v New Yorku jste dospěl.
Přesně tak. Bylo to dospění.
V Metropolitní opeře jste vystupoval v rámci Lindemannova programu, nebo jste se dostal i k menším rolím na hlavní scéně?
Lindemannův program je velmi tvárný. Souvisí to také s tím, kdo je v jeho čele. Za mého pobytu nepovažoval ředitel programu Michael Heaston za nejdůležitější, abychom se v menších či větších rolích dostali na hlavní scénu. Ale já jsem měl to štěstí, že mě obsadili do role v Massenetově Popelce. To bylo představení s Joyce DiDonato a Alice Coote, já jsem zpíval roli princova lékaře. To představení bylo pohádkové a snivé, a i když to byla jen malá role, tak si myslím, že debutovat v šestadvaceti v Metropolitní opeře není tak špatné. (smích)
Pocítil jste za těch šest let, co se pohybujete ve vrcholném pěveckém světě, nějaký tlak na role či repertoár, které vám ještě nejsou souzeny?
Zatím jsem ještě takový tlak nepocítil. Samozřejmě někdy přicházejí nabídky, nad kterými musím hodně přemýšlet, ale to se týká spíš dalších úkolů v sezoně, tedy odmítnu další velkou roli, když již v dané sezoně zpívám tři. Ale s nabídkou na roli, která by šla mimo můj obor, jsem se ještě nesetkal.
Od loňské sezony jste členem opery ve Stuttgartu. Jaké to je, stát se ze studenta sólistou? Máte možnost růst, nebo jste součástí tvrdého operního provozu?
Ten čas růst tam je. Pochopitelně trochu omezený, protože v sezoně máte mnoho úkolů, ale existuje. Záleží na mladém interpretovi, na jeho snaze, jestli si ho najde a ponechá si ho. Vždycky si ho budu bránit zuby nehty, protože to je naprostý základ pro udržení co nejdelší kariéry a funkčnosti hlasu. A pokud jde o přechod od studenta k sólistovi, ten nebyl prudký. Já jsem byl studentem na konzervatoři. Ale už v operním studiu jste nejen studentem, ale i profesionálem. V tom je právě velký úkol operních studií: pomohou vám připravit se postupně na operní kariéru.
Stále jezdíte do Itálie za svým učitelem Antoniem Carangelem?
Stále. Víte, obě operní studia mě naučila jedné věci: pokud vím, že s někým nechci pracovat, tak s ním prostě pracovat nebudu. To se týká přípravy na roli, korepetic, ne výběru partnerek. To bych si nedovolil! V tomto ohledu mi operní studia otevřela oči. A ve Stuttgartu záhy pochopili, že nejsem zpěvák, který sebou nechá cloumat. Ovšem musíte to umět říci slušně a s pokorou. A pak zajet do Itálie za svým učitelem.
Které role ve Stuttgartu zpíváte?
V této sezoně opakuji tři role, v nichž jsem debutoval vloni Ernesto v Donizettiho opeře Don Pasquale, Ramiro v Popelce a hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském. Letos přidáme novou roli - blázna v Borisi Godunovovi. Nádherná role v nádherné opeře.
V průběhu let jste získal na sebejistotě. Ale ozývají se i nějaké pochybnosti? Ne o sobě, ale zda si někdy neříkáte, dělám ty věci správně, jdu tou správnou cestou?
Pokud se týká nastoupené cesty, někdy se racionální pochyby ozývají. Ale jsou velmi malé, až skoro zanedbatelné. Ovšem pochyby sám o sobě - ty jsou veliké. Někdy je to až kontraproduktivní. Bohužel to vychází z mé povahy. Myslím, že i to je důvod, proč se snažím pořád zdokonalovat. Neustále o sobě pochybuji a někdy je to zlý, žít sám se sebou. Ale je tu i silný hlas, který mi říká: Nikdy nepolev!
Jak se s tím vyrovnáváte?
Snažím se na to nemyslet, nepřipouštět si to, nepropadat panice a udržovat si hlavu čistou. Hodně cvičím, běhám, plavu, to velmi pomáhá, udržovat tělo v aktivitě a moc nepřemýšlet.
Máte nějakého blízkého přítele nebo zkušeného mentora, s kterým tohle můžete probrat?
Mám. Je to sopranistka Simona Saturová, s kterou o tom často mluvíme. Moc mi pomáhá. Má mnoho zkušeností a zažila toho také hodně.
V Supraphonu vám nyní vychází sólové debutové CD. Před dvěma lety jste se však podílel na nahrávce Dvořákových Moravských dvojzpěvů právě se Simonou Saturovou a s Markétou Cukrovou. Co jste si z této spolupráce odnesl?
S Markétou Cukrovou se v poslední době naše cesty moc nekřížily, ale Simona Saturová je pro mě stále věčná zpovědnice.
CD, které právě právě vychází, jste nahrával na přelomu srpna a září s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem. Vy se s tímto orchestrem dobře znáte. Kdy jste se setkali poprvé?
Poprvé mě pozval Jiří Bělohlávek do programu Talenty s Českou filharmonií. Myslím tak před pěti lety. Naposledy jsem s nimi zpíval Stabat mater, koncert pro Notre Dame. A živě si vzpomínám na svou poslední spolupráci s Jiřím Bělohlávkem. Bylo to ve svatovítské katedrále, byla tam zima, já přišel bez šály a Jiří Bělohlávek sundal tu svou a omotal mi ji kolem krku.
Jak se spolupracuje s naším prvním orchestrem? Jde zpěvákovi na ruku?
Česká filharmonie je úžasný orchestr. Před těmi pěti lety jsem měl pocit, jako by mě vzal pod svá křídla a přijal mě. To souznění trvá až doteď a při nahrávání se to velmi projevilo. Byla tam přátelská atmosféra, navzájem jsme se podporovali, jsem jim vděčný, že nereptali, když jsme někdy nahrávací čas o pár minut přetáhli. Já se s filharmoniky cítím jako doma.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozlas.
