Naše písně nezestárly, říká primáš Hradišťanu Jiří Pavlica

Skladatel a umělecký vedoucí Hradišťanu Jiří Pavlica původně neplánoval vydání nové desky, natož dvojalba. Podnětem ke společné nahrávce s Hradišťanem, Spirituál kvintetem a pěvkyní Dagmar Peckovou se stalo až turné s desítkami vyprodaných koncertů. Vzniklo 2CD s repertoárem napříč žánry. Vydání zdržela pandemie, kdy se do mysli primáše vkrádaly myšlenky „o smyslu našich životů a veškerého konání“. Na naši schůzku přišel se synem Markem, večer měli v Praze společně koncert.

Dramaturgická skladba vašeho dvojalba je dost neobvyklá. Jak složité bylo sestavit repertoár, aby vám to dohromady ladilo?

Až tak složité to nebylo, Dagmar Pecková se naučila nějaké naše písně i z programu Spirituál kvintetu a my se zase snažili přiblížit jejímu repertoáru. Doprovázeli jsme ji třeba v Dvořákových Biblických písních, také jsem pro ni napsal skladbu Salve Regina, zpívala i Sanctus z mé mše Missa Brevis, což je skladba pro operní zpěváky, orchestr a sbor. Dáša se nám přiblížila i v tom, že zpívala skladby z Moravských písní milostných Leoše Janáčka. Takže se to celé prolnulo a dobře fungovalo. Podstatné je, že jsme se společně sešli, zahráli. A lidé nás přijali. Dnes jsem rád, že dvojalbum vzniklo. Mimo jiné i proto, že v původní sestavě se už nikdy nemůžeme sejít, během pandemie totiž zemřel Dušan Vančura…

Co je podle vás na novém snímku nejpřínosnější?

Snad nebude moc pyšné, když si dovolím vyslovit myšlenku, že naše písně nezestárly. Naopak se mi zdají být aktuálnější než dřív. Protože my – Hradišťan i Spirituál kvintet – zpíváme o lásce, o víře v dobro, o naději. A to člověk v životě potřebuje. Kromě toho je naše 2CD samozřejmě dokumentem doby a zachycuje skvělou atmosféru koncertů, které ukázaly, že hudba lidi spojuje. Že je jedno, jestli je to skupina s kytarou nebo s kontrabasem a cimbálem, či operní pěvkyně. Doufám, že jsme naznačili, že netřeba žánry škatulkovat, důležitější je, co zpíváme a sdělujeme.

Primáš Hradišťanu Jiří Pavlica

Jak jste trávil dobu koronaviru?

Všichni jsme se s tím museli nějak vypořádat. Snažil jsem se zůstat činný, to bylo prvotní. A pak přišla fáze strachu. Začalo být zřejmé, že to není na týden či dva, že to bude trvat déle a že se s tím musíme naučit žít. Snažili jsme se doma společnými silami nacházet smysluplnou činnost. Věnoval jsem se svým závazkům kompozičním, syn měl online výuku na konzervatoři včetně hodin houslí se svým profesorem. Myslím, že jsme to zdárně přečkali. Text do bookletu 2CD jsem psal zrovna v době nejhlubší pandemické krize. Bylo pro mě docela složité se zamyslet nad tím, jestli to celé má smysl, protože strach nás obkličoval a přiváděl k zásadním myšlenkám, odkud a kam směřujeme.

Kam jste dospěl?

Utvrdilo mě to například v tom, že v nasměrování Hradišťanu nebudu obsahově nic zásadně a revolučně měnit. Jak už jsem zmínil, dlouhodobě zpíváme o základních lidských věcech, pocitech, emocích. V těchto týdnech jsme zase začali hrát a své směřování si ověřujeme i na ohlasu publika. Kumštýři na pódiu citlivě vnímají odezvu lidí. A lidé jsou báječní, i když sedí v rouškách. Řeč očí je totiž úžasně výmluvná. Všechny nové koncerty byly krásné, spontánní a vyprodané. Ukázalo se, že lidé potřebují k životu jistý kulturní rozměr, bez něj to prostě nejde.

Vydáváte se teď na další velké turné se sourozenci Ulrychovými a s jejich Javory. Kdy začala vaše spolupráce?

V Javorech jsem začínal, ještě jako student muzikologie. A od té doby, byť jsem už dávno přestal být členem kapely a ubíral se trochu jiným směrem, naše spolupráce de facto nepřestala, jen se někdy na čas utlumila. V posledních několika letech jsme se ale s Petrem i Hankou víc setkávali při nejrůznějších příležitostech. Je zajímavé, že to byly většinou akce charitativního rázu. A tam člověk pochopí, že i když jsme spolu nějaký čas nebyli v úzkém pracovním kontaktu, přesto si neustále rozumíme. Proto je vyústění našich kontaktů ve společném projektu docela logické; řekli jsme si, že uděláme limitovanou edici koncertů. Má jich být asi patnáct, všechny jsou vyprodané, takže možná nějaké přidáme. Co víc si přát. Hlavně abychom byli živí a zdraví a měli sílu předávat lidem něco dobrého.

Hradišťan, Spirituál kvintet a Dagmar Pecková

Váš projekt se uskutečňuje s kapelou Javory Beat, znamená to další žánrový posun?

Určitě, s Petrem jsme si hned na začátku řekli, že spojení Hradišťanu s Javory Beatem je dobré, protože nám nabízí z hudebního hlediska daleko víc možností.

Co dalšího teď připravujete?

V době koronaviru jsem se snažil pracovat na novém smyčcovém kvartetu pro výborné Graffovo kvarteto z Brna, premiéra má být 20. října. Baví mě to a těším se, že to teď dokončím.

Máte letos osobní jubileum – jste v Hradišťanu právě padesát let. Vnímáte to?

Nevím, jestli jsem přišel opravdu před padesáti lety, možná o rok, dva později.

Na Wikipedii to tak ale je: v roce 1970!

Možné to je, hrál jsem s nimi už jako student. Přesně je to tak, že před kapelou jako vedoucí stojím čtyřicet pět let. Takže nějaké jubileum letos je.

Primáš Hradišťanu Jiří Pavlica

Když jste v Hradišťanu začal jako primáš, byl to folklorní soubor…

Ano, přebíral jsem soubor jako lidovou muziku. Byla zabořená především v tradičním folklorním materiálu, nicméně i v rámci tohoto žánru patřila ve své době k progresivním. Ale mně to bylo přece jen trošku málo. Já už byl jiná generace a ovlivnilo mě, že jsem v té době paralelně hrál v Javorech Petra Ulrycha, s Vláďou Mertou, Žalmanem Lohonkou, později s Vlastou Redlem, v osmdesátých letech na Portách. To všechno člověka nějakým způsobem pochopitelně poznamená, navíc jsem studoval muzikologii i konzervatoř, nemohla mě míjet ani vážná hudba. Procházel jsem součtem vlivů a vstřebával je. Nesmím zapomenout ani na rodinný vklad, protože v naší rodině se zpívalo.

Kdy jste začal směřovat jiným než folklorním směrem?

Prvním přelomovým projektem byla deska Byla vojna u Slavkova. Znamenala pro mě příležitost přinést nový a netradiční písňový materiál a také jinou zvukovost, jiné hudební nástroje. Psal jsem diplomku na organologické téma – o hudebních nástrojích. Organologie mě zajímala. Proto ta deska přinesla gajdy, trumšajt nebo grumle, prostě zvukomalebné nástroje.

Ale deska byla ještě vlastně folklorní.

Ano, ale byl to první krok k vymanění se z tehdejších stereotypů vnímání folkloru a nakládání s ním, pak už následovala v průběhu osmdesátých let snaha o spolupráci s hudebníky různých žánrů. V oblasti vážné hudby to byl nejprve Komorní orchestr Leoše Janáčka z Ostravy, pak Brněnský komorní orchestr, potom velká symfonická tělesa. V oblasti jazzu jsem měl možnost zahrát si s Jiřím Stivínem, s Emilem Viklickým. A z folkové scény to byl Vláďa Merta, Žalman, Vlasta Redl a další.

Zprvu jste se jen váhavě odhodlával prosazovat jako skladatel. Hradišťan hrál řadu vašich písní, jejichž autorství jste nepřiznal. Vaše písničky zůstávaly anonymní. Proč?

To je pravda. Na desce Byla vojna u Slavkova je pět mých písniček, respektive moje hudba na texty z doby napoleonských válek. Přihlásil jsem se k nim až po mnoha letech, prostě jsem si netroufal. Až po těchto startech jsem sahal po verších básníků, duchovních, biblických, liturgických i dalších textech. Vznikaly další a větší formy.

A spolu s vámi se proměňoval i Hradišťan.

Ano, myslím, že to byl logický vývoj. Pravda, nebylo to jednoduché, protože starší muzikanti přece jen žili v tradičnějším pojetí. Ale v okamžiku, kdy jsem si to sám teoreticky vyjasnil a kdy jsem přinesl do souboru svou vlastní tvorbu, která žánrově vytvářela nový svébytný tvar, proměňoval se i styl Hradišťanu. Dnes hrajeme hudbu, se kterou můžeme nakládat naprosto svobodně. Znamená to, že ji můžeme hrát s elektrickými houslemi, s bicími nebo syntezátorem, s čímkoliv.

Jak přistupujete k lidové písni?

Pokud chci upravovat nebo jakkoliv pracovat s lidovou písní, jsem zastáncem toho, že se s ní má nakládat velmi šetrně a s velkým respektem! Je to křehký útvar. Nejdůležitější je neporušit ducha písně. Když to je píseň obřadní, ke křtu nebo k pohřbu – pokud vezmu krajní meze lidského života –, nesmí se z toho udělat hospodská odrhovačka. Protože naši pradědové do ní vložili svou životní zkušenost, emoce a upřímnou energii. Jsem velmi ostražitý a kritický k různým pokusům úprav. Sám si to dnes v podstatě ani moc nedovoluji.

Jiří Pavlica a syn Marek

Ve vaší autorské tvorbě lze vysledovat tři hlavní okruhy: písně na texty básníků, hlavně Jana Skácela, historizující a duchovní témata. Můžete je přiblížit?

Začnu historií. Jsem přesvědčen, že poznání dějů, které se udály, je důležité k tomu, abychom se mohli poučit z chyb minulosti při řešení současných problémů. To jistě není nic nového, ale tváříme se, jako by za námi nic nebylo. Ale je tu přece dlouhá vývojová linie! V historických inspiracích jsem šel až k nejstarším možným zápisům, dokonce až k době velkomoravské. Z ní se nedochovala hudba, jen texty. Dovolil jsem si na ně zkomponovat skladby chorálního typu. Vycházel jsem z gregoriánského, starořeckého i pravoslavného chorálu a napsal svoji vlastní představu.

Co vás na starých textech zajímá?

Jsou pravdivé, moudré a mají duchovní rozměr. Ať jde o písemnosti z archivu velehradského kláštera, o odkaz Pavla Křížkovského nebo Františka Sušila. Když Cyril (Konstantin) říká „cožpak nepadá déšť od Boha na všechny stejně a nesvítí slunce všem stejně?“, je to pořád aktuální. To jen ti nahoře si myslí, že jsou něco víc. Nejsou!

Proč máte rád Skácelovy básně?


Jana Skácela jako básníka ticha jsem miloval od první básně, kterou jsem od něj četl. To se tak stane, že vás něco osloví na první moment. U mě to bylo třeba s Exupéryho Citadelou nebo Malým princem, které mě oslovily na první přečtení a ovlivnily na celý život. A stejně tak moudrost Skácelových básní. Kromě toho má ve svých verších básnické obrazy, které mi evokují jistou hudební zvukovost. Takže zhudebnit Skácelův text je pro mě neříkám, že snadné, to bych se rouhal, ale radost. Zkoušel jsem i jiné básníky, ale Skácel ve mně rezonoval nejvíc.

Z písní na Skácelovy texty se staly hity.

Za to já nemůžu, to se tak prostě stane.

Celý rozhovor s Jiřím Pavlicou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Agáta Pilátová

Související