Jan Burian si v sobě uklidil. Album První láska je jednou z nejpovedenějších desek roku
Jana Buriana jsem poznal před třiadvaceti lety prostřednictvím alba Jenom zpívám. Zaujal mě jako solitér a intelektuál, který svým břitkým úsudkem, rozhledem a darem hutné poetické zkratky dokázal vystihnout vlastní prožitky, národní svéráz i charakter doby. Aktuální album První láska sdružuje Burianovy písně napsané v letech 2012–2018.
Pod názvem Jan Burian Band na albu dále hrají kytarista Jakub Červinka, klávesista Zdeněk Dočekal, baskytarista Pavel Husa a bubenice Klára Böhmová. Pěknou grafickou úpravu má na svědomí Luboš Drtina.
Zvukově a stylově nahrávka osciluje mezi dřevním bigbítem (Probuzení), blues rockem (Hodiny, Čumění) funky (Rychlík přítomnost) a podobnými folkrockovými odnožemi. Zvláštní linii představují intimní písně (První láska a Jsi tak dlouhá), kterými proudí erotické metaforické kouzlo a fantazie. Burian dokáže i zdánlivě omšelému tématu, které většinou vyznívá jako nošení dříví do lesa, vetknout zajímavý a nevšední myšlenkový náboj. „Má první láska už tu nikde není, jen někdy, když padá tma, nebo hustě mží, ožívá ve mně její chvění, chuť její kůže, i jejích lží.“
Síla jeho textů pramení ze sebereflexe, schopnosti nebrat se vážně a nic si nemalovat. Spojení jemné nostalgie a chlapské potřeby nelhat si do duše může mít různou podobu a emocionální odstín: „A odcházejí zuby a přibývají chyby.“ Jinde Burian rozvíjí řetěz smyslných asociací: „Mohl bych na lyžích sjíždět tvé hýždě, mohl bych po tobě pořádat výlety 100 jarních kilometrů.“ Kapela kolem Buriana je báječně sehraná, instrumentálně zdatná a zvukově barevná. Zkrátka dopřála písničkám přesně tolik not a nálady, kolik bylo třeba.
Album První láska má jednoduše našlápnuto stát se jednou z nejpovedenějších desek roku. Na nic si totiž nehraje. Člověk se u Burianových melancholických, ironicky hravých a humorných textů pobaví, zasní, ale také se může spolu s ním hlouběji zamyslet, zda by si v sobě neměl trochu uklidit. Na konci cesty „z těch časů, o nichž víme tak málo, do časů, o nichž netušíme nic“, se to jednou může celkem hodit.
