Jak se dnes žije antikvářům? Reportáž z prostředí českých antikvariátů

Ještě před deseti lety to vypadalo, že jde o podnikání odsouzené k zániku: antikvariáty. Za poslední roky ale opět přibývají a nezdá se, že by měly nouzi o zákazníky. Kdo jsou lidé, kteří v antikvariátech nakupují, prodávají – a ti, kteří je provozují? Odpověď se pokusí v sobotu 8. srpna nabídnout pořad z cyklu Historie Plus.

Jeden z antikvářů mi řekl, že má pocit, že se s knížkou v ruce narodil. Takhle to nemám, jsem si ale jistý, že dřív, než mi rodiče svěřili peníze, abych si – sám – koupil nějaké oblečení, nakupoval jsem za našetřené nebo všelijak vydělané peníze v antikvariátech. Zážitek z procházení mezi regály a hledání v neuvěřitelné nabídce knižních titulů se před rokem 1989 nedal ani srovnat s procházením knihkupectví, kde byla nabídka naopak velmi omezená a to, co mohlo být jen trochu dobré, schovávali knihkupci pro známé nebo vyprodali hned ve čtvrtek – vzpomínáte na heslo jediného státem povoleného knižního velkoobchodu? „Každý čtvrtek novou knihu!“

Po roce 1989 procházely antikvariáty složitým obdobím. Na trhu se objevily stovky nových knížek. Tiskly se knihy autorů, kterým léta nic nevyšlo. Ze Západu přijížděla nákladní auta plná exilové produkce. V antikvariátech ležely tisíce knížek z let socialismu, které nikdo nechtěl. Do antikvariátů se stahovali fajnšmekři, hledající hodnotné publikace z třicátých let a nebo také knížky ještě starší – to jak se do prodeje dostávaly pozůstatky různých dědictví a restitucí. Zdálo se, že antikvariáty se stanou nanejvýš rájem právě této historické knižní produkce, protože novými tituly knihkupectví přetékala.

Antikvář Dan Kurovec

Romantici a praktici

Konec antikvariátů ale nenastal. Stále je to typ podnikání, který dokáže řadu lidí uživit. A když už se zdálo, že v zemi zůstane jen pár největších a nejlépe vedených antikvariátů, objevila se novinka: antikváři začali k prodeji využívat internet. Zákazníci antikvariátů se tak rozdělili do dvou skupin. Na ty hledající „romantiky“, kteří přicházejí do obchodů, procházejí regály s knihami a buď hledají, nebo se nechají oslovit nějakou knihou, a na praktiky, kteří shánějí konkrétní publikaci, rychle ji na internetu najdou, objednají a druhý den si ji odnesou, případně nechají poslat. Takže skvělá budoucnost antikvariátů? Nic není tak jednoduché. Nápad natočit pořad s několika antikváři se zrodil počátkem roku 2020. Jako stálý zákazník antikvariátů jsem si vyměnil několik e-mailů s jedním z pražských antikvářů. Zaskočil mě, když si stěžoval: „Nejsou knihy.“ Když jsem si vzpomněl na ve švech praskající sklad jednoho z antikvariátů v pražských Nuslích, nezdálo se mi, že by byl nedostatek knih. A tak jsem se s mikrofonem vypravil přímo za antikváři, abych se poptal, jak to je. Jestli mají co prodávat. Jestli lidé knížky kupují. Zda má tohle podnikání budoucnost – a jakou.

Živí mě hlavně internetový obchod, ale kontakt se zákazníky je pro mě velmi důležitý.

„Na tomhle podnikání musíte mít rád knížky i lidi. Musíte si s nimi dokázat popovídat,“ říká Robert Pelant v antikvariátu v pražských Vršovicích. S bratrem si otevřeli antikvariát před osmi lety a zatím by rozhodně neměnili. Jako u mnoha dalších antikvářů, i u něj byla na počátku láska ke knihám. Vydržela mu dodnes: „Vlastní knihovnu jsem budoval poměrně dlouho a pak jsem ji v antikvariátu postupně rozprodal – to když mi došlo, že v životě jde o něco jiného než o hromadění věcí. Ale ještě dnes si každý týden dám na stranu jednu knížku a odnesu si ji domů. Někdy ji přečtu, někdy ne a zase ji odnesu zpět do obchodu,“ dodává. Lásku ke knihám ostatně potvrzují i další oslovení antikváři. „To, co jsem si chtěl koupit, už vlastně mám. Mayovky, verneovky, Foglarovy knížky. Teď už se krotím,“ říká Tomáš Maděra z antikvariátu v Jeruzalémské ulici v Praze. A podobně mluví i Marta Šulcová, která provozuje nenápadný antikvariát na sídlišti v pražských Stodůlkách: „Já vlastně ani necítím potřebu knížky vlastnit. Člověk nepotřebuje k životu věci, potřebuje nějaký smysl,“ dodává na otázku, proč se po mnoha letech v hudebním průmyslu rozhodla provozovat antikvariát. Otevřeno má jen tři dny v týdnu. Přesně tolik, aby měla čas na vnoučata – a přitom si vydělala „na složenky a benzin do auta“, jak říká s mírnou nadsázkou. A podobně jako Robert Pelant potvrzuje, že v tomhle podnikání jde o setkávání s lidmi. Prodávajícími i nakupujícími: „Ti lidé mě na tom baví. Živí mě hlavně internetový obchod, ale kontakt se zákazníky je pro mě velmi důležitý.“

Antikvářka Marta Šulcová

Knihovny po babičce

Doby, kdy antikváři vystačili s knížkami, které přinášeli prodávající, jsou dávno pryč. Dnes musejí být aktivnější. Pilně inzerují, odvážejí si celé knihovny po zemřelých. I tohle má ale svá úskalí. Časy se mění a dříve kdysi běžné domácí knihovny, v kterých bylo několik stovek knížek – řekněme do tisíce – jsou dnes spíš výjimkou. „Už několikrát se mi stalo, že přišli lidé a říkají mi: Babička umřela, zůstala po ní knihovna, nechtěl byste si to odvézt? Vezmu auto, jedu tam, a ono se ukáže, že knihovnou ti lidé mysleli poličku nad postelí, na které měla nebožka dvacet třicet knížek o hercích. Knihovny s tisícovkou svazků nebo i větší jsou dnes už spíš výjimkou,“ říká jeden mimopražský antikvář, který si nepřeje zveřejnit jméno.

Jeho zkušenosti ale potvrzují i ostatní: „Kdybychom sečetli československou a českou knižní produkci za posledních sto let, musejí to být miliony výtisků. Ale ve skladech i těch největších antikvariátů jsou řádově jen desítky tisíc knih. Kam se všechny poděly?“ ptá se pražský antikvář Dan Kurovec. Nabízí i vysvětlení: „Buď zůstávají knížky v rodinách, možná někde v krabicích na půdách, spíš mám ale pocit, že končí v kontejnerech na papír nebo ve sběrnách. Řada lidí nepochopila význam antikvariátů.“

Po roce 1989 procházely antikvariáty složitým obdobím. V posledních letech ale opět přibývají a nezdá se, že by měly nouzi o zákazníky.

Určitou roli v tom, že lidé staré knížky do antikvariátů přinášejí jen v omezeném počtu, mohou podle Tomáše Maděry hrát někdy až nereálné představy o výkupních cenách: „Internet je skvělý, protože po pár kliknutích hned vidíte, ve kterém antikvariátu v republice je knížka, kterou sháníte, a za jakou cenu. Má to ale i nevýhodu. Lidé se domnívají, že antikvariát od nich knížku za podobnou cenu odkoupí. Přicházejí mi sem s knížkou a říkají: Viděl jsem, že se to prodává za stovku, tak já vám to nechám za devadesát. Jenže pokud by mi z ceny zůstalo deset korun, nezaplatím z toho nájem prodejny, nájem skladu a mzdy a pojištění za zaměstnance.“

Alexandru Dubčekovi... Václav Havel 

Knížky, to jsou především příběhy a lidé kolem nich. V antikvariátech takových příběhů slyšíte denně nepočítaně. „Mezi knihami, které se mi dostaly do rukou, bylo starší vydání Machiavelliho Vladaře. Listoval jsem knížkou a byla plná poznámek, vpisků a podtržených vět. Na předsádce jsem ke svému překvapení objevil jméno majitele knížky – Rudolf Margolius,“ říká Robert Pelant a připomíná tak jednu z obětí komunistické justice, náměstka ministra zahraničního obchodu, popraveného po procesu s Rudolfem Slánským a dalšími vrcholnými komunistickými představiteli.

Tomáš Maděra má podobný zážitek: „Nedávno se mi dostalo do rukou exilové vydání Havlovy knížky Moc bezmocných. To samo o sobě až tak vzácné není, ale v knížce bylo věnování – Alexandru Dubčekovi Václav Havel.“ A do třetice – Marta Šulcová nabízí příběh nikoliv toho, jak se k ní nějaká zajímavá kniha dostala, ale jak z antikvariátu odešla k novému majiteli: „Někdy mám v nabídce knížky tak hezké, že se jich ani nechci rychle zbavit. Zpravidla na ně dávám o něco vyšší cenu. Takhle jsem tu třeba měla bibli z poloviny 18. století. Chodil mi sem pravidelně jeden pán se na ni dívat, vždy v ní listoval, ale pokaždé říkal, že je to na něj moc drahé. No, bylo, ale na druhou stranu – byla to opravdu skoro tři sta let stará kniha. Jednou, když tu zase byl, z něj vypadlo, že je kněz. A v tu chvíli mi došlo, že to je vlastně ‚on‘, člověk, na kterého ta kniha čeká. Nakonec jsem mu ji prodala za asi desetinu původní ceny. Ale měla jsem z toho radost, cítila jsem, že knížka konečně našla správného majitele.“

Antikvář Robert Pelant

Mít knihu v ruce

Mají vůbec antikvariáty budoucnost – v době elektronických čteček knih? Všichni oslovení antikváři se shodli, že ano. V texty na displeji nevěří: „Čtečky tištěné knihy nezničí. Je to okrajový fenomén, možná výborná věc na dovolenou, ale jinak nepraktická. Čtenář potřebuje mít v ruce knihu,“ říká Tomáš Maděra. A Robert Pelant, který coby bývalý učitel má i zkušenost s nejmladšími čtenáři, to vidí podobně: „Myslím, že ani mezi dětmi se čtečky moc nechytly. V určitou dobu to byla móda, ale nakonec se ukázalo, že knížka je přívětivější.“

Tištěné knihy budou tedy nejspíš podle antikvářů vycházet dál a dál se s těmi starými bude obchodovat. Tomáš Maděra v budoucnost antikvariátů věří, jednoduchá ale podle jeho slov nebude: „Myslím, že antikvariáty budou spíš ubývat, zůstanou jen některé. Prodej se bude stále víc přesouvat na internet. Knihy v antikvariátech se sice prodávají, ale jejich průměrná cena klesá. Znamená to, že aby antikvariát vydělal na nájem, musí každý rok prodat víc knih za víc peněz. To nejde do nekonečna. Domnívám se proto, že antikvariáty v centrech velkých měst jsou ohrožené a přesunou se na periferie, kde nejsou tak vysoké nájmy.“

Nejen o budoucnosti antikvariátů bude další pořad z cyklu Historie Plus. Také o tom, jak se za poslední léta proměnil vkus zájemců o staré knížky, co sháněli před lety a co shánějí dnes. Proč znovu roste zájem o gramofonové desky a kdo sbírá staré pohlednice? Může ještě antikváře něco překvapit? A jaké to je, přestěhovat antikvariát z jedné prodejny do druhé, když musíte přemístit několik desítek tisíc knih tak, abyste je kdykoliv našli…?