Na úspěchu se musí pracovat, říká znalec etikety Ladislav Špaček

Potěšil vás návrh, že budete účinkovat na CD 100 x Václavem Havlem?

Od první chvíle, kdy jsem byl osloven, jsem ji bral jako největší poctu, kterou mi autorský tým nabízí. Jsem Václavu Havlovi dlužen nesmírně mnoho. Vložil do mne obrovskou důvěru a zcela změnil nejen můj život, ale i moje myšlení a vztah ke světu. Každodenní spolupráce s ním byla velkou zkušeností, školou života. Nemyslím tím to, co mi mnozí záviděli, že jsem procestoval celý svět, setkal se s největšími osobnostmi planety, byl jsem u utváření nového demokratického státu, ale že jsem mohl čerpat z nespočtu našich rozhovorů, vstřebávat jeho moudrost a pohled na svět.

Ptala jsem se proto, že po mnoha letech, které uplynuly od vašeho angažmá na Hradě, jste možná už přece jen trochu jinde. Nebo ne?

Ano, našel jsem nový smysl svého veřejného působení, ale ty čtyři tisíce dní, které jsem strávil s Václavem Havlem, byly pro mne největší životní zkušeností a stále z nich čerpám. Cítím spoluodpovědnost za obraz Václava Havla v povědomí národa, a proto jsem uvítal Kosatíkovu knihu 100 x Václav Havel.

„Politici si myslí, že funkce je zárukou autority, a proto je lhostejné, zda umějí držet příbor. Chybí jim pokora, snaha na sobě pracovat,“ říká Ladislav Špaček|foto:Ivo Dankovič

Od Havla se vlastně nelze tak docela vzdálit…

To pociťují všichni, kteří se s ním měli možnost setkat, natož my, kteří jsme s ním úzce spolupracovali. Jeho magický vliv na všechny, kteří mu byli v různých etapách jeho života nablízku, s léty nevyprchal, je stále v nás.

Myslíte si, že má dnes smysl připomínat Havlovy výroky? Co vůbec soudíte o Kosatíkově projektu?

Je to skvělý nápad, forma, která uspokojí jak náročné čtenáře, tak i ty, kteří nechtějí číst tlusté historické spisy. Pavel Kosatík vybral výstižné citáty a doprovodil je zasvěceným komentářem. Ukazují vývoj Václava Havla, jeho zrání, cestu k životu v pravdě, jeho státnické činy, ale třeba i vztah k věrné průvodkyni jeho životem – paní Olze.

Které citáty jsou pro vás osobně nejinspirativnější?

Je jich víc, ale nejvíc mě oslovily citáty z doby, kdy jsem byl prvním čtenářem Havlových projevů a už tehdy jsem poznal, které pasáže budou nadčasové a stanou se učebnicí politiky, nemyslím jen naší, ale evropské.

Ladislav Špaček se svým „šéfem“ na tiskové konferenci v roce 1996. „Každodenní spolupráce s Václavem Havlem byla velkou zkušeností, školou života…“ |foto:Profimedia

Snad byste mohl pár jeho myšlenek připomenout.

„Je to takový paradox, že právě já, takový milovník harmonie, který by pořád chtěl, aby se všichni měli rádi a byli na sebe hodní…, právě já musím žít vlastně celý život v nějakém konfliktu, napětí a nerváku.“

„V západní Evropě už je jedno, jestli je společnost holandská nebo francouzská, je jedno, jestli je někdo Holanďan nebo Francouz. Struktury jsou založeny na občanství, na prosperitě, na určitém systému sociálních garancí, a nikoli na sebeobranných mechanismech národních komunit.“

„Evropskou unii nechápu jako nějaký monstrózní nadstát, v němž by se měla postupně rozpustit svébytnost všech přerozmanitých součástí Evropy… Naopak: chápu ji jako systematickou tvorbu prostoru, umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svém.“

„Probudit v člověku novou odpovědnost za svět a schopnost chovat se tak, jako by měl na této Zemi pobývat navždy a jako by měl být jednou souzen za stav celého světa, nebude zajisté snadné.“

K prezidentovi i ke své práci na Hradě jste se po Havlově smrti vrátil půvabnou knížkou Deset let s Václavem Havlem, z níž je mimo jiné jasně poznat váš pozitivní vztah k němu. Změnil byste teď něco na tom textu?

Kdepak. Tu knihu jsem začal psát v okamžiku jeho smrti. Václav Havel zemřel v poledne a ve čtyři hodiny odpoledne stály na Václavském náměstí čtyři tisíce lidí, kteří zapalovali svíčky a vzdávali poslední hold zesnulému státníkovi. Ačkoliv po odchodu z Hradu jsem neměl v úmyslu napsat knihu o tom, jak to Hradě chodilo a co se tam dělo, teď jsem viděl, že stále je spousta lidí, kteří by ho chtěli poznat víc než jen z televizních štěků. Sedl jsem a jedním dechem jsem napsal knihu vzpomínek, byla to moje poslední služba mému šéfovi. Psal jsem ji upřímně, s pocitem odpovědnosti říct lidem, jaký ve skutečnosti byl.

„Ty čtyři tisíce dní, které jsem strávil na Hradě, byly pro mne největší životní zkušeností a stále z nich čerpám,“ říká Ladislav Špaček. Na snímku v roce 2000 ve své pracovně|foto:Vít Klusák

V čem vidíte Havlův přínos z dob působení na Hradě?

Václav Havel nás naučil – a teď nemyslím jen sebe a jeho spolupracovníky, ale celou společnost – novému pohledu na svět jako na jednotnou entitu. Měl starost o lidská práva kdekoli na světě, v Barmě, Iráku, Kosovu, Číně, učil nás evropanství, chápal politiku jako službu obci, jako praktikovanou mravnost. Měl obrovský vliv na tehdejší vládnoucí elitu, ve které stále přetrvával étos revolučních tužeb, přinesl naší zemi světové uznání. Pod jeho vlivem jsem poznával svět a politiku pod jiným zorným úhlem než předtím.

Nedávno zveřejnil jakýsi Oldřich Tichý na webu Reflexu (nechť se redakce zastydí!!) jakousi pseudoúvahu o tom, že se Havel vlastně ani neliší od Zemana. Připomíná tam stokrát omílané Havlovy „přešlapy“. I sami redaktoři Reflexu s tím na stránkách tištěného časopisu pak polemizovali… Havel se i léta po smrti pomlouvá, dehonestuje, šíří se o něm lži. Co si o tom myslíte?

Jestli někdo srovnává Václava Havla s Milošem Zemanem, je zřejmé, že vůbec nepochopil význam obou pro českou politiku. Václav Havel byl po Tomáši G. Masarykovi největší osobností našich moderních dějin, přinesl naší zemi svobodu, prosadil pevný ústavní systém, zakotvil Česko v západních strukturách, vážil si ho celý svět. Miloš Zeman, obklopen podezřelou svitou svých věrných, předvádí nejpokleslejší formu politiky, dopouští se svévolného ohýbání ústavy, zavléká naši zemi do mocenských zájmů Ruska a Číny, dehonestuje prezidentský úřad svými vulgaritami. Když Václav Havel zemřel, všechny světové deníky uveřejnily jeho nekrolog na prvních stranách, to se nám v případě Miloše Zemana nestane.

Na CD 100 x Václav Havel se Ladislav Špaček stal z mluvčího na chvíli prezidentovým „hlasem“ |foto:Radioservis

Chybí dnes naší společnosti osobnost Havlova formátu?

Zoufale chybí. Trochu jsem rád, že se této smutné doby nedožil, byl by hluboce zklamán, kam jeho budování státu dospělo. Václav Havel byl pro nás kompas, který nám ukazoval, kudy se máme ubírat, abychom se zařadili do rodiny evropských národů, aby si nás ostatní státy vážily. Utápíme se v malichernostech, nemáme vizi národní budoucnosti, každodenní hašteření je naším programem.

Dočkáme se při vaší interpretaci Havlových textů ráčkování?

Kdepak, to bych neuměl. A ani v tom nebyl smysl mé role. Neměl jsem napodobit jeho hlas, dikci a artikulaci – i když bych to asi po těch společně strávených letech mohl zkusit. Šlo o smysl jeho myšlenek, jejich nadčasovost, význam pro dnešek. Můj hlas měl posluchači evokovat blízkost Václava Havla; snad se to aspoň trochu povede, protože jsem za něj mluvil deset let.

Kde jste se „vyučil“ etiketě? Bylo to během služby v prezidentské kanceláři, na jednáních, cestách či recepcích? A jak vás napadlo věnovat se tomuto tématu?

Když pátrám po původu svého zájmu o etiketu, uvědomuji si, že jsem k ní měl vždycky blízko, velkou roli zde jistě sehrála rodinná výchova, ale pak jistě i příležitost účastnit se stovek protokolárních akcí, večeří se všemi korunovanými hlavami, setkání s papežem a dalajlámou, britskou královnou a všemi prezidenty světa. Když jsem společně s prezidentem odešel z Hradu, dál jsem navštěvoval společenské akce a viděl, jak jsou lidé ve společnosti bezradní, neumějí se správně obléct, stolovat, komunikovat. Navzdory hlubokým tradicím z doby Jiřího Gutha-Jarkovského jsme se učili všechno znovu, a tady jsem našel svůj nový smysl veřejného působení.

Čtěte také

Úžasné životy: Václav Havel podle Ladislava Špačka

Během života jste sice vystřídal několik povolání, ale vždycky spolu nějak souvisela: od pedagoga je blízko k učiteli etikety, ať to děláte v knížkách, televizních „kurzech“, na přednáškách či v internetové poradně. Od publicisty k mluvčímu – a pak ke spisovateli je taky jen krok.

To je pravda, všechny profese mého života spojovala služba veřejnosti, ať už jsem učil, prezentoval prezidenta nebo učil společenskému chování. Jsem osvětový činitel, chápu svou práci jako službu veřejnosti, ať jsem byl čímkoliv.

Lze z úspěchů vašich „etiketních“ aktivit soudit, že je v Česku o tuto oblast zájem? Dokonce i mezi teenagery – jak naznačuje vaše kniha, kterou jste pro ně napsal?

Překvapilo mě, jaký zájem moje knihy, televizní pořady a přednášky vzbudily. Ukazuje se, že lidé si uvědomují, že slušné chování je benefit, který jim může přinést v profesním i osobním životě prospěch. Slušný člověk bude vždy hodnocen líp než buran a bezohledný sobec.

Z jedné vaší aktuální rady ve veřejném prostoru, která zazněla hned na počátku zdravotních omezení letos v březnu, jsem pochopila, proč si ministr Karel Havlíček pořídil kapesníček téhož vzoru jako roušku. Radí se s vámi politici?

Málo. Politici si myslí, že jejich funkce je zárukou autority, a proto je lhostejné, jestli jsou vhodně oblečeni nebo zda umějí držet příbor. Chybí jim pokora, snaha na sobě pracovat. To mě mrzí, protože politici nás reprezentují ve světě, měli by být vzorem, patřit mezi elitu společnosti. Mnozí nechápou, jak komunikovat s veřejností, opájejí se svou funkcí a myslí si, že jen to, že byli zvoleni, jim zaručuje úspěch. Kdepak, na úspěchu se musí pracovat, často je zvolení do funkce jen začátkem trpělivé práce na sobě.

Celý rozhovor s Ladislavem Špačkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.