Mýtus jménem Kundera. Cesta od Žertu k Bezvýznamnosti
Nejznámějšímu českému spisovateli Milanovi Kunderovi bylo letos dvaadevadesát. Je to však opravdu český autor? To je jedna z otázek, které visí nad jeho dílem. Letos to vychází přesně napůl, kdy 46 let prožil v rodné zemi a 46 ve Francii. A ani v jednom jazyce dosud nevyšly jeho texty kompletně. Režisér Miloslav Šmídmajer o něm natočil dokument Milan Kundera: od Žertu k Bezvýznamnosti. Film se snaží nahlédnout Kunderovo dílo očima jeho přátel a znalců a vyvrátit řadu mýtů.
Proč jste si na sebe ušil takový bič a chtěl točit o Kunderovi, který je známý tím, že řadu let už rozhovory nedává?
Víte co, já jsem první svůj dokument točil o Formanovi, a to v roce 1990, kdy se o něm ještě tolik nevědělo. Svůj druhý dokument jsem chtěl udělat o Kunderovi, protože jsem na něj dostal kontakt od Formana a měl jsem rád jeho české knihy, které tehdy byly zakázané, což bylo pro mladého člověka o to lákavější. A zajímal mě jako člověk. Vždycky mě lákala otázka, co se musí stát, aby člověk mohl uspět v zahraničí. Co musí obsahovat jeho dílo? Kunderovi jsem tehdy napsal a on mě odmítl, ale mile. Napsal to tak, že jsem ho poslechl. Dlouho jsem to ale měl zasuté v hlavě a po letech, když jsem se zadrhnul na jednom projektu, jsem se ke Kunderovi vrátil a dostal jsem znovu chuť o něm natočit dokument. Vůbec jsem na začátku netušil, jestli pro to někoho získám. Byl jsem připravený, že si vystačím s promluvami literárních vědců a bude to film pro intelektuály. Proto jsem vytvořil koncept mladého redaktora, posléze jsem ho změnil na studenta, který chce o Kunderovi napsat diplomku a touží s ním udělat rozhovor. To kopírovalo naši cestu najít Kunderovy přátele, co nejvíc se o něm a jeho díle dozvědět a přiblížit se tak k němu.
A nechtěl jste se namísto anonymního studenta před kameru postavit sám?
Jé, to já nedělám. To mě ani nenapadlo, že bych se někam cpal, navíc vedle Kundery. K jeho dílu mám velký respekt. Nemám ani rád ten typ dokumentů, kde je dokumentarista zároveň průvodcem díla. Původně jsme měli natočeno víc materiálu s tím studentem, ale pak jsme ubírali, protože s natáčením souhlasili Kunderovi přátelé z Moravy a dostali jsme se i k takovým francouzským jménům, jako jsou nakladatel Antoine Gallimard, spisovatelka Yasmina Reza, scenárista Jean-Claude Carrière, esejista Guy Scarpetta či filozofové Alain Finkielkraut a Bernard-Henri Lévy.
Chtěl jste se něco víc dozvědět o autorovi, nebo o jeho díle? O Kunderovi je známo, že si záměrně přeje být skrytý za dílem, které má podle něj promlouvat samo za sebe.
Věděl jsem, že považuje za podřadné, aby se mluvilo o autorovi, on jde opačnou cestou. Ale zároveň mi přišlo prospěšné udělat dokument o jeho díle, protože Francouzi netuší, jaká raná díla napsal, a u nás se zase tolik neví o jeho knihách psaných francouzsky. A postupně jsem se dostával k jeho přátelům a nakonec i ke Kunderovým domů.
Jak se vám to podařilo? To muselo být těžké!
Ale právě že nebylo! To jsou všechno mýty, které se snažím tím dokumentem vyvrátit. Potkával jsem se s jeho přáteli, nejprve s těmi moravskými, a oni to samozřejmě Kunderovým řekli. Zřejmě jsem se s nimi i trochu spřátelil a jednoho dne jsem dostal vzkaz, že jestli chci, tak mohu zavolat Věře Kunderové. Prvně jsem jim volal v jednu odpoledne a paní Kunderová zrovna vařila oběd. Přivolala Milana a řekla mu: Tohle musíš míchat, jinak se to připálí. Bylo jasné, že není zvyklý vařit. Během našeho telefonátu chodila zřejmě po místnosti a občas jsem zaslechl i Kunderu. Například paní Věra do telefonu rezolutně zavrhla práva na zfilmování jeho románů, načež se ozval Kundera, že Fellinimu by ta práva možná dal. Mluvili jsme hrozně dlouho a najednou řekla: Tak, a máme po obědě.
Čtěte také
To je skvělá historka! Přesto Kunderovy nakonec ve filmu neuvidíme, pouze uslyšíme. Proč s hlasem souhlasili, ale s obrazem nikoliv?
Blízký Kunderův přítel, francouzský spisovatel Jean-Paul Enthoven, se mi svěřil, že se zná s Kunderovými přes dvacet let a nemá ani jednu Milanovu fotku. On to zkrátka nemá rád. Samozřejmě jsou výjimky, ale musí k tomu být situace a nesmíte moc tlačit na pilu. Respektoval jsem to. Je ale pravda, že když jsem poprvé telefonoval paní Věře, tak jsem si myslel, že toho můžu docílit. Tedy ne, že by na kameru Kundera promluvil o literatuře, ale měl jsem představu, že se tomu našemu studentovi na konci filmu dveře u Kunderových otevřou, aby to vyznělo přátelsky. Ale pan Kundera si krátce po našem telefonátu natřikrát zlomil stehenní kost a nastaly trable, které se vlečou doteď. Když se necítíte v kondici, nechcete mluvit na kameru. Ale oba svolili, že je mohu točit na zvuk.
Kdyby se vám přece jen podařilo Milana Kunderu k natáčení přemluvit, jak by ten dokument vypadal?
Tak samozřejmě vždycky je nejlepší, když vznikne situace, která se mi povedla s Formanem, totiž že jel na kole z Paříže na festival do Karlových Varů a cestou mi vyprávěl, co jsem potřeboval. Kdyby byl Kundera fit, tak bych ho určitě vzal zpátky do Brna a zajímalo by mě, proč ten návrat do Čech není možný. Já tedy vím, proč se nevrátil Forman, takže tohle bude asi podobné.
Proč se Miloš Forman podle vás nevrátil?
Forman mi kdysi řekl, že když chce člověk dělat světový film, tak ho musí dělat v Americe. Samozřejmě ho lze dělat i ve Švédsku, ale je to daleko těžší. V momentě, kdy ve světě uspějete, už nechcete zpátky, vše by bylo těžší. A když dostanete Oscara, už je očekávání trhu jinde, musíte dělat adekvátně silné látky. Kundera je ve Francii velmi uznávaný a určitě mu je tam dobře, my Češi jsme víc rovnostářští a neumíme tolik projevit respekt.
Přišel jste na to, v čem je jádro pudla ve vztahu Kundery k Česku a naopak? Určitě i my na tom macešském vztahu máme podíl…
No určitě, protože jsme hrozně kritičtí. Čechy baví negativa. Ale ve svém dokumentu o Kunderovi se nemohu věnovat třeba té kauze vyvolané před pár lety časopisem Respekt, kde se tvrdilo cosi o Kunderově dávném udání, když se ukazuje, že to bylo jinak. A kromě toho mě zajímá především jeho dílo a to, co přináší jedinečného, že ho čtou lidé všude ve světě.
Sleduje Milan Kundera, jak se o něm u nás píše? Ví například o té bulvárněji pojaté knize Jana Nováka, která vytahuje na světlo Kunderovo soukromí?
Já myslím, že tohle ho vůbec nezajímá.
Proč jste mezi respondenty svého dokumentu nezařadil i Jana Nováka?
Já už měl dotočeno, když vloni vyšla Novákova kniha o Kunderovi. Navíc jsme film točili s ohledem na zahraniční publikum a šli jsme po věcech, které by měly být platné dlouhodobě, bez jakýchkoliv otazníků. S Novákem by to vyžadovalo jiný přístup, musel bych jít za dalšími třiceti autory Kunderových biografií, přičemž nikdo z nich se se spisovatelem osobně nesetkal. A já mám naopak v dokumentu lidi, kteří se s ním dobře znají, to je jiná koncepce. V létě šel do kin můj dokument o Janu Werichovi a při jeho natáčení jsme přišli na to, že měl Werich nemanželského syna, o němž nevěděl. I syn se to dozvěděl až dávno po otcově smrti, nikdy se nesetkali, ale je mu podobný a má i stejný smysl pro humor. Zavánělo to však bulvárem, a tak jsme to do filmu nakonec nedali.
Jaký je podle vás Kunderův vztah k Česku?
Je znát, že jeho vztah k domovu je obrovský. Přijdete k nim domů a jeho paní říká: „To jsou ti kamarádi z Čech.“ A on vám jde vstříc a tiskne vám ruku. Mluví moravsky a má rád moravské červené. On se nezměnil, je to patriot, jen okolnostmi byl nucen žít jinde a Francouzi ho přijali za svého. Ve stáří se už nechcete stěhovat…
Být vydán u Gallimarda v prestižní edici Plejáda, navíc ještě za života, to je ve Francii opravdu velká pocta. V čem spočívá podle vás Kunderův úspěch v zemi galského kohouta? Je to tím, že je jeho styl esejistický, filozofující, což je typ psaní, které je Francouzům vlastní?
Všichni se shodují na tom, že jeho úspěch ve Francii je podmíněn tím přemýšlivým, esejistickým stylem, který Francouzi milují. I jiní spisovatelé včetně českých, kteří takhle píšou, tam uspějí, například Patrik Ouředník. Nesmíme ale zapomenout, že Kundera oslovil celý svět. Když jsem jel kdysi vlakem ještě do Západního Německa, v roce 1988, tak tam několik lidí četlo Nesnesitelnou lehkost bytí, stala se bestsellerem. Novinářka Florence Noivilleová má pravdu, že když si otevřete jakoukoliv kapitolu jeho knihy, najdete tam námět na samostatný film. Je tam tolik myšlenek, které vás vyprovokují k těm vlastním. Navíc jeho dílo je vrstevnaté – baví čtenáře nějakou dějovou částí, často vztahovou, píše jednoduchým stylem, ale pod tím je myšlenka, která vás vede dál. Záleží na poučenosti čtenáře, co si z toho pro sebe vezme.
Teď mám pocit, jako byste mluvil o Formanovi...
No jak jste se ptala, jak bych si představoval svůj ideální film, tak mám dvě fotky, kde jsou spolu – Forman a Kundera. Jednu z nich tady můžeme otisknout. Forman u Kundery studoval ještě na FAMU a jezdil pak za ním do Paříže. Kdyby tehdy Kundera svolil! To by byl film! Oni dva spolu, dva mozkové trusty. Ale to už nedáme, bohužel.
Kundera možná uspěl ve světě ještě z jednoho podstatného důvodu – byl ve správný čas na správném místě. Jeho Žert vyšel s předmluvou Louise Aragona ve Francii na podzim roku 1968, Kundera byl tudíž považován za disidenta. A dlouho pak vyvracel, že nepsal cíleně politický román, že to je vlastně román milostný.
Bylo strašně důležité, že Kunderův přítel Antonín J. Liehm Žert tak prosazoval. Lektorka, která měla v Gallimardu na starosti českou literaturu, řekla, že jde o špatný román. Napoprvé to nevyšlo. Teprve když Liehm vyprávěl o Žertu Aragonovi, který pro Gallimarda pracoval, tak se to podařilo. Aragonova předmluva je v podstatě politická. S tím Kunderovým disidentstvím to někteří dodnes nepochopili, i když se to dlouhá léta snaží vyvracet.
Proč myslíte, že Kundera, který léta odmítal nechat své francouzské texty přeložit do češtiny a chtěl si je přeložit sám, dal nakonec důvěru Anně Kareninové, díky níž jeho francouzské texty postupně vycházejí česky?
U nás se mělo za to, že si nepřál, aby jeho francouzské knihy vyšly česky. To je další omyl. Jen nechtěl, aby vyšly ve špatném překladu, protože na některé nekvalitní překlady svých textů už narazil. Chtěl si tedy své texty přeložit sám, ale zjistil, že mu na to už nezbývají síly. Navíc Anna Kareninová je skvělá překladatelka a má tu samou vlastnost jako Kundera, totiž že jde do nejmenších významových nuancí slov. Oba jsou stejně poctiví a Kunderovi jsou s jejími překlady velice spokojeni.
Související
-
Host: Miloslav Šmídmajer, filmový producent a režisér
Co ho naučil o životě a filmech Miloš Forman? V čem bude nový a objevný dokument o Milanu Kunderovi, který právě dokončuje? Moderuje Jaroslav Sedláček.
-
V českém překladu vychází poslední francouzsky psaný román Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti
O výjimečné události s autorkou doslovu Sylvií Richerovou. Zvuky probouzení, kde manželé Třešňákovi popisují zkušenost rodičů dítěte s autismem. Moderuje Karolína Koubová
-
Po brněnských stopách Milana Kundery
Na toulky Brnem spisovatele Milana Kundery pozve 2. května Víkendová příloha stanice Vltava.
