Sopranistka Kateřina Kněžíková: Bez diváků je všechno jen napůl

Jaká byla vaše cesta ke Kátě Kabanové?

Mě samotnou by nikdy nenapadlo, že se ke Kátě propracuju. Nebo možná ne tak brzo. Když se mi narodila první holčička Adélka, hlas se vyvinul od lyrické koloratury k čistě lyrickému oboru. No a po porodu Barborky bylo jasné, že to neskončí jen u něj, ale že budu časem koketovat i s jeho dramatičtější polohou. Nechtěla jsem však nic uspěchat. Mezi narozením obou holčiček jsem opatrně začala s Mařenkou a posléze s Juliettou.

Martinů Julietta byla vaše parádní role, za kterou jste získala i Cenu Thálie.

Zprvu jsem se zdráhala ji přijmout, protože jsem nevěděla, zda tu roli zvládnu hlasově a také jsem nechtěla něco dělat na úkor holčiček. Při zpětném pohledu tyto myšlenky nechápu, ale mám v sobě brzdu, která mě koriguje. Ovšem proto, že jsem na sebe nespěchala, hlas léty zbytněl, zmohutněl, zakulatil se. Jednoduše dozrál a zraje stále dál. Největší odměnou v Glyndebourne pro mě bylo, že si všichni mysleli, že už jsem Káťu předtím zpívala. Slyšeli mě zkrátka nezaujatým uchem. 

Jak jste se do Glyndebournu dostala?

Přes klasické předzpívání na doporučení dirigenta Jakuba Hrůši. Jela jsem se představit hudebnímu řediteli Robinu Ticciatimu, který glyndebournskou Káťu řídil. Jen na okraj, v Glyndebourne jsem předzpívávala předtím už dvakrát – pokaždé ve výsledku neúspěšně, byť s krásnou zpětnou vazbou. Je nesmírně důležité ve svém konání vytrvat a stát si za tím, co člověk dokáže. Věřím, že tak to mělo být a že jsem se měla v Glyndebourne představit jako Káťa a ne třeba jako Zuzanka z Figarovy svatby, která tehdy byla ve hře.

Kateřina Kněžíková: „Člověk je na konci odměněn potleskem a uznáním Po tom prázdném roce to bylo něco tak povznášejícího! Bez diváků, jejich energie a potlesku je všechno jenom napůl.“|foto:Lucie Robinson

Jaká je podle vás Káťa?

Křehká bytost a silná osobnost, odhodlaná bojovat za kousek štěstí v životě. Udělat takové rozhodnutí, jaké udělala ona – spáchat sebevraždu –, to v tehdejší době vyžadovalo velkou sílu. Obzvlášť tak hluboce věřící člověk. Ale každá postava v té opeře má své vnitřní boje, žije v kleci, která je spoutává. Káťa je velmi čistá bytost. A lidsky i pěvecky je velmi lyrická, až na pár dramatických poloh. Jsem šťastná, že jsem si Káťu mohla zazpívat a prožít její příběh v celé její kráse a smutku.

V čem vás obohatila spolupráce s dirigentem Robinem Ticciatim?

V mnoha věcech. Úžasná byla neustále probíhající diskuse. Čeho v repertoárovém divadle nikdy nedocílíte, je neustálá přítomnost dirigenta a jeho asistentů. Byli tam dva klavíristé, kteří se střídali, a dva jazykoví poradci. Režisér a jeho asistenti, plus technické zázemí. Tenhle tým tam byl pořád pro vás a pro zdárný průběh nejen celého zkušebního procesu, ale každého jednoho dne. Komunikace nebyla zprostředkovaná a nikdy jsem nenabyla dojmu, že jsem jen figurka, kterou se někdo snaží posouvat podle svých potřeb. Oboustranná  stoprocentní důvěra byla cítit už na začátku a já jsem si toho moc vážila.

Čtěte také

„Dceru jsem doma zpěvem vyděsila k pláči.“ Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková u Jana Čenského

A co režisér Damiano Michieletto?

Od prvního dne jsem věděla, že si sedneme na sto procent. Viděla jsem, jak nad každou věcí přemýšlí, měl koncepci, které věřil, všichni věděli, co mají dělat. My jsme si tak sedli, že když mi přišel říct nějakou poznámku, já mu řekla totéž ještě dřív, než to vyslovil. Přemýšleli jsme úplně stejně. A bral mě jako stoprocentního partnera. Je to typ režiséra, který neprezentuje své ego, a to je mi velice sympatické.

Asi i proto jste mu všichni dělali pomyšlení. Vyplývá to z vašeho líčení, jak jste ráno po zkoušce ohledávala modřiny a otlačená kolena. Opravdu to bylo pro zpěváky tak fyzicky náročné?

Na to jsem většinou zvyklá. Vrhám se do všeho, na jevišti jsem živel. Ale v průběhu pandemického roku si člověk zvykl nebýt v zápřahu a mít hezké nohy bez modřin. Ta glyndebournská inscenace se celá odehrávala ve vyhroceném stavu, neustálé padání, vrhání se – soprán a tenor  se obecně na jevišti nejvíc válejí, taky nejčastěji na jevišti umírají. Celé třetí jednání jsem proklečela v kleci – a to jsme na představeních aspoň měli tu klec vypolstrovanou, ale na zkouškách jsem klečela na tvrdém, takže jsem měla od modřin úplně černá kolena. Ale člověk se nemůže šetřit. Za prvé to neumím a za druhé je to na výkonu poznat.

„Vrhám se do všeho, na jevišti jsem živel,“ říká Kateřina Kněžíková |foto:Lucie Robinson

Vy jste také hodně chválila akustiku divadla v Glyndebourne. Čím byla výjimečná?

Divadlo je dřevěné, a kdybyste tam upustila špendlík, uslyšíte to. Překvapilo mě, když mi dirigent neustále opakoval, ať zpívám míň a ať svému hlasu v takto nízké dynamice věřím. Říkala jsem si, vždyť mě nebude slyšet, ale opak byl pravdou. Taková piana jsem snad v životě nezazpívala. Bylo to dáno i tím, že Londýnský filharmonický orchestr hrál fantasticky a hráči seděli z větší části pod jevištěm.

Však také kritiky jednohlasně vaše piana vyzdvihovaly…

No, jestli něco umím, tak to jsou piana. (smích) Ale vážně – zkoušky i představení byly taková pohoda, že bych tu Káťu mohla zpívat každý den. Pořád. Můj hlas vůbec nebyl unavený. Ale je nutno dodat, že jsem v těch třech měsících zpívala jen jednu roli a soustředila se plně jen na sebe. To se prostě doma nestane. Ani po umělecké, ani po rodinné stránce.

Jak jste prožívala premiéru?

Byla jsem šťastná, že jsme se přes všechna přísná protipandemická opatření k premiéře propracovali. V hledišti bylo jen padesát procent diváků, ale sedadla byla tak blízko u sebe, že jsem neměla pocit, že tam tolik lidí chybí. Když jsem vyšla na generálce před diváky, byla jsem nadšená a chtělo se mi volat: „Já vás vidím!“ Usmívala jsem se na všechny strany a dalo mi hodně práce se udržet ve zcela opačném naladění. Premiéra i další představení se nesla ve spontánním přijetí toho, že můžeme společně něco sdílet. Vybavuji si jedno z prvních, kdy na konci, při děkovačce, se lidi nadšeně zvedli a začali křičet. Bylo to neskutečně naplňující. Pocit blaha a štěstí. Člověk se něčemu dlouho věnuje a na konci té cesty je takto odměněn potleskem a uznáním! Po tom prázdném roce to bylo něco tak povznášejícího. Bez diváků, jejich energie a potlesku je všechno jenom napůl.

Čtěte také

Dělat si radost společnou prací

Účinkováním v Glyndebournu se vám otevřel svět. Přemýšlíte o dalších zahraničních nabídkách? A jak je skloubíte se závazky vašeho muže a péčí o dvě dcerky?

Když jsem si Adama (sólistu světových scén Adama Plachetku – pozn. redakce) brala, věděli jsme, že to bude on, kdo bude jezdit po světě. Vše tomu nasvědčovalo. Teď jsme ve fázi diskusí, jak naše umělecké životy propojit a naplnit k oboustranné spokojenosti. S Adamem jsme na jedné lodi a umíme se vzájemně podpořit, ale oba musíme brát ohled na holčičky. Adam má přede mnou desetiletý náskok a vybudovanou pozici v zahraničí. Myslím, že do Glyndebourne se jistě ještě podívám. Zatím vyhodnocuji své možnosti a snažím se navázat spolupráci se zahraniční agenturou. Jak moc to v dnešní pandemické době bude snadné, uvidím. Na druhou stranu, zahodit své šance by bylo nerozumné. Jestli přijde nějaká konkrétní nabídka, teprve tehdy ji budeme řešit. Stavět si vzdušné zámky nemá žádný smysl a člověk musí stát v mém věku rovnýma nohama na zemi.

Nemusí to být jen pozvání z velkého operního domu, ale třeba i zajímavá nabídka písňového recitálu. Písně ráda zpíváte už od konzervatoře. V červnu jste vydala své první sólové CD Phidylé se zajímavým repertoárem. Jak vás napadlo spojit francouzský repertoár s písněmi Martinů a Szymanowského?

Francouzská literatura mi sedí velmi dobře. Když jsem asi před šesti lety začala s tímto oborem koketovat, zjistila jsem, že mi pěvecky velmi pomáhá. Prvním impulzem pro natočení tohoto CD byl cyklus Bohuslava Martinů Kouzelné noci na texty čínské poezie, protože ten do té doby nebyl natočen českou pěvkyní. A chtěla jsem to změnit. Hledala jsem další podobně orientovaný repertoár, který by se k Martinů hodil. Našli jsme Ravelovu Šeherezádu a Pět řeckých lidových písní, Szymanowského Pentezileu a výběr z Duparcových písní. Duparc byl pro mě objev. Když jsem ho začala studovat, jeho hudba mě zcela pohltila. 

Kouzelná noc a Kateřina Kněžíková, červen 2020, Janáčkova filharmonie Ostrava|foto:Ivan Korč, Janáčkova filharmonie Ostrava

Tohle cédéčko je vaší osobní výpovědí…

Moc ráda bych jím sdělila, jak člověk vnímá sebe sama ve spojení s přírodou, s životními cestami, jak důležité je zastavit se. Phidylé byla žena, která celý život pracovala a obětními rituály chtěla do života vnést něco důležitého. Vždycky si našla čas rozjímat a vnímat sebe sama a to ji velice posilovalo. Tohle téma mě v této době obzvlášť oslovilo. Jak důležité je v době, kdy všichni někam spěcháme, zastavit se a uvědomit si sebe sama. A jak důležité je energii přijímat a ne ji jenom vydávat.

I na CD, které v listopadu vydá Radioservis, najdeme francouzské autory (Faurého, Debussyho), ale i Dvořáka a německé romantiky – Schuberta, Brahmse. Co vás vedlo k tomuto dramaturgickému výběru?

Na jedné straně stála touha představit posluchačům písně, které znamenaly pro můj pěvecký vývoj na začátku mého studia zásadní roli. A jsou také důvodem, proč se k písňovému repertoáru stále vracím. Když jsem se jednotlivými skladbami probírala a stavěla jsem je do světla fungujícího a svébytného programu, začala ke mně promlouvat jejich barevnost. Najednou jsem sebe samu viděla jako Alenku v říši divů, která díky své fantazii ve snu poznává spoustu míst. Představila jsem si duhu, přičemž každá barva měla u určitého autora své zastoupení. Byla to zajímavá cesta a věřím, že tu paletu barev, byť ve velmi klasickém repertoáru, posluchači uvidí a uslyší také. Naše CD jsem pojmenovala Fantasie, což dokonale podtrhuje celou dramaturgickou linku. 

Kdo je na tomto CD vaším hudebním partnerem?

Nikdo  jiný než klavírista a dirigent David Švec. Máme mnoho společného a také spolu již několikátý rok vystupujeme. Toto spojení je zcela výjimečné a já jsem vděčná, že se se mnou na tyto dobrodružné cesty pouští a má chuť společně objevovat krásu písňového repertoáru.

Celý rozhovor s Kateřinou Kněžíkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.