Košíře mytické a literární. Poezie, chůze a příběhy v pražském Little Canyonu

„Zem Páně celá krásná,“ odpovídá babička Barunce na její povzdech „kýž bychom nyní klečely na Sněžce“ – jinak řečeno na romantickou touhu „být někde jinde, než jsem“. Klečet na Sněžce – nebo na Vidouli, Kotlářce či Šalamounce. Procházet se Babiččiným údolím podél Úpy – nebo údolím Motolského potoka. Jde o to, aby se člověk cítil DOMA.

Nejen přebývadlo, ale i domov

To neznamená, že by člověk nemohl časem romanticky zatoužit po té Sněžce nebo třeba i po údolí Grand Canyonu a řece Colorado. To znamená, že ze Sněžky dolů či z Grand Canyonu nahoru měl by se rád vracet domů. Jsou-li tedy bydlištěm člověkovým Košíře – měl by se rád vracet do tohoto pražského Little Canyonu a k Motolskému potoku a na kopce, které košířský úval vroubí z obou stran. Měly by Košíře být nejen bydlištěm a přebývadlem, ale domovem a údělem.

Usedlost Cibulka v pražských Košířích|foto:Michaela Danelová, iROZHLAS.cz

Aby se pak člověk cítil opravdu doma, potřebuje nejen kopce a potoky, jako v tradiční čínské nauce o krajině. V téže čínské tradici totiž „hora“ a „voda“ znamenají nejen konstitutivní prvky krajiny, ale také konstitutivní prvky poezie. Poezie, toť vlastně umné poskládání hor a vod – a lidských pocitů v nich.

Aby se tedy člověk cítil doma opravdu doma, potřebuje i poezii. Potřebuje i příběhy, které jsou s jeho domovskou krajinou spojeny. Potřebuje i jména, která jsou s jeho krajinou spojena – jména hrdinů a jména tvůrců zdejších příběhů. Je méně důležité, zda jsou to jména skutečná, nebo fiktivní; zda se ony příběhy v krajině doopravdy odehrály, nebo sem byly fantazií tvůrců vloženy. Je totiž mnohem důležitější, aby v krajině byly nějaké příběhy a nějaká jména. Ty totiž teprve činí krajinou domovem.

Košířské kopce jsou pořád a pořád zastavovány novými projekty develupičskými...

Ty totiž činí krajinu krajinou poetickou – krajinou „stvořenou“, Stvořitelem i lidmi bydlícími a tvořícími, neboť řecky „poiésis“ značí vpravdě „tvorbu“: božskou i básnickou i koneckonců jakoukoli jinou. I Košíře jsou krajinou poetickou. A to i přesto, že zdejší „Úpa“ či „Colorado“, tedy Motolský potok (dříve nazývaný Košířský potok, an z Motola vytéká, ale větší svou částí protéká Košířemi), je z větší části svázán a skryt do potupných trub. A to i přesto, že viditelnější „řekou“ než Motolský potok je v Košířích „řeka“ aut po Plzeňské a Vrchlického. A to i přesto, že košířské kopce, vroubící tento Little Canyon, jsou pořád a pořád zastavovány novými projekty develupičskými, ba i v místech, kde se zdálo, že už se žádné další domy prostě vejít nemohou.

Krajina plná smyslu

I Košíře jsou krajinou poetickou. A nejen proto, že mají svou vodu a své hory, nýbrž i proto, že mají také své příběhy, své hrdiny a své tvůrce. Mají svá jména, která z nich činí krajinu plnou tradic a symbolů – krajinu plnou smyslu.

Aby se jednotlivé příběhy a jednotlivá jména proměnila v „síť smyslu“ – v kulturu, jak ji definuje kulturní antropologie, k tomu je také zapotřebí jisté tvorby, jisté „poezie“. Prvním tvůrčím krokem je fyzická chůze krajinou a vyhledání všech jednotlivých jmen a příběhů, hrdinů a tvůrců, historických i fiktivních, kteří jsou s příslušnou krajinou spojeni.

Košíře, které už nejsou... Pekařství František Odkolek, obchod Košíře (1915)|foto:Profimedia

Je-li výčet hotov – měl by nastoupit krok druhý, jinak a odvážněji tvůrčí. Krok, vlastně opět spíš chůze, tentokrát však chůze duchovní: chůze, jež propojí ona jména a ony příběhy do jednoho smyslodárného a mýtotvorného celku. Propojí stará jména a staré příběhy s novými, jež na ně navazují. Ukáže, jak se tvůrci lokálních mýtů sami stávají novými mýty. Nalezne jistou souvislost s krajinou i u těch tvůrců, jejichž tvorba na první pohled s krajinou nijak nesouvisí, ba bývá i „odvratem“ od krajiny, pokud byla pro tyto tvůrce krajinou z jakéhokoli důvodu nemilovanou. Pracuje přitom s „objektivní“ geografií přírodní i s ještě důležitější geografií sociální. Zároveň však pracuje i „básnicky“, neboť se nespokojuje s pozitivistickými fakty, ale vkládá do nich tvůrčí interpretaci; pokouší se jim rozumět hlouběji a šířeji; tlumočí je. Tlumočit – řecky „hermeneuein“. Odtud jeden z možných názvů této „metody“, jež je trochu vědou a trochu tvorbou: literárně-geografická hermeneutika. Zní to učeně, ale smysl metody je právě v tom, aby smysl krajiny byl tlumočen i „neučeným“.

Kdo tlumočí

K hermeneutice – nejen této literárně-geografické, ale k hermeneutice coby „tlumočícímu umění“ vůbec – patří i (sebe)uvědomění toho, „kdo hermeneutizuje“, „kdo tlumočí“. Hermeneut totiž nemá předstírati, že je „objektivním“ vědcem, povzneseným nad reálie svého času a své krajiny. Naopak, má bráti svou „zaujatost“, své souvisení se svým předmětem, do výkladu a do hry. Nuže, začal jsem svou chůzi po Košířích na jaře 2017, kdy jsem se sem přestěhoval. Nejdřív chůzi fyzickou – pak i tu myšlenkovou.