Možnost volby je základ, říká divadelní a filmová legenda Alena Vránová

23. květen 2021

Loni v říjnu oslavilo čtvrtstoletí Divadlo Ungelt, jehož první dámou se navždy stala legenda českého divadla, filmu, televize i rozhlasu Alena Vránová. Na prknech Ungeltu poprvé excelovala 19. listopadu 1997 v tragikomedii Bouřlivé jaro, za niž byla oceněna Thálií, a svou výjimečnou lidskou i hereckou inteligencí a osobním charismatem, v němž se snoubí šarm, sarkasmus i sebeironie, po další léta profilovala styl této scény.

Proč jste se rozhodla být herečkou?

Kdybych měla jít hodně do minulosti, začala bych ve svých třech letech. Můj tatínek byl vášnivým ochotníkem, v Braníku organizoval velká divadelní představení, dokonce i svých vlastních her, a jednou mě vzal do divadla s sebou. V osm večer se mi už chtělo dost spát, takže jsem sehrála roli dítěte v kolébce. Jakmile mě do ní položili, tak jsem usnula, ale na konci hry mě vyndali a sklidila jsem velký potlesk. Tímto způsobem jsem absolvovala svoje první divadelní vystoupení, o kterém toho sice moc nevím, ale pamatuji si ho. Přestože moje touha po divadle tehdy ještě nemohla být záměrná, prvotní impulz ve mně tím zážitkem určitě utkvěl.

Poté jste se stala členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. V kolika letech?

To mi bylo kolem deseti. Tehdy jsem díky panu Dismanovi nejen debutovala v rozhlase v rámci her pro děti, ale také jsme jako divadelní soubor uváděli Karafiátovy Broučky v Intimním divadle na Smíchově, kde jsem hrála Berušku.

Herečka Alena Vránová

Herectví jste vystudovala na DAMU. Na které kantory vzpomínáte?

Měla jsem to štěstí, že se jich u nás vystřídalo několik a všichni byli vynikající, ať už se jednalo o Vladimíra Šmerala, Bohumila Bezoušku, Otomara Krejču, Jana Škodu či Jiřího Plachého. Také nemůžu opomenout Josefa Bezdíčka, který nás učil hlasové výchově.

Už za studií jste začala hodně natáčet a stala jste se filmovou hvězdou, což se tehdy ale moc neříkalo.

To se tenkrát dokonce nesmělo říkat. Naopak, ve druhém ročníku DAMU jsem byla kvůli natáčení Pyšné princezny ze školy téměř vyloučena, protože veškerou mimoškolní hereckou činnost jsme měli přísně zákázanou. Bylo velké štěstí, že jsem nakonec mohla ve studiu pokračovat.

V roce 1952 jste hrála učitelku v úspěšné komedii Dovolená s Andělem a setkala jste se zde také s Jaroslavem Marvanem. Jak se s ním pracovalo?

Pan Marvan byl znamenitý herec a nesmírně laskavý člověk, pečlivý v práci a ohleduplný ke svému okolí. Vzpomínám si, že jsme jednou jeli autem na natáčení do hostivařských ateliérů a měli jsme se pro něho zastavit. Bydlel ve Strašnicích ve čtvrti Miramare a pozval nás s Josefem Kemrem k sobě domů. Když jsme vstoupili dovnitř, všimla jsem si, že na stole leží krabička amerických cigaret, přičemž pan Marvan byl známý jako nekuřák. Zeptala jsem se ho na to a on odpověděl: „Jo, holka, to je tak. Před třemi lety jsem se rozhodl, že přestanu kouřit, a skutečně jsem zapřisáhlý nekuřák. Ty cigarety tady ale musí ležet, abych měl možnost volby, a když jim odolám, je všechno v pořádku.“

Alena Vránová a Petr Kostka v Poslední romanci

Začínala jste v divadle v Benešově, poté jste přijala angažmá v Divadle ABC u Jana Wericha a v roce 1962 jste díky fúzi několika scén zakotvila v Městských divadlech pražských, jejichž ředitelem byl Ota Ornest. Kdo byl pro vás jako ředitel zajímavější, Werich, nebo Ornest?

Vzhledem k tomu, že pan Ornest mohl být zároveň dramaturgem divadla, a to skvělým, byl pro mě jako ředitel zajímavější. Jan Werich bohužel tuto možnost neměl. V padesátých letech totiž dramaturgický plán podléhal různým schvalovacím komisím, které rozhodovaly o tom, jestli je připravovaná hra ideologicky v pořádku, a mnoho dobré práce bylo právě z těchto politických důvodů zmařeno.

Fascinující je, že na rozdíl od mnoha hereček, které sázejí na svůj osvědčený typ a v podstatě varírují samy sebe, jste chtěla být v každé roli jiná, což se týkalo i princezny Dišperandy v Hrátkách s čertem. Ta je oproti princezně Krasomile vykreslena v komediální nadsázce. Byl to záměr?

Ano, v Hrátkách s čertem jsem chtěla být legrační princezna, čemuž odpovídala i moje vizáž, aby se nestalo, že bych znovu opakovala model Krasomily. Myslím, že se to povedlo. Další nabídky na role princezen jsem však ze zásady odmítala, tyhle dvě stačily.

Pavel Liška a Alena Vránová, Bouřlivé jaro

V roce 1968 se uskutečnila premiéra Hrátek s čertem v Divadle Komedie. Jako princezna byla obsazena Libuše Švormová a vám připadla role Káči. Řekla jste si o ni?

Nikoliv, právě naopak! Byli jsme tehdy s divadlem na zájezdě v Karlových Varech, kde za mnou přišel vynikající režisér Ivan Weiss a řekl: „Aleno, budu režírovat Hrátky s čertem a ty budeš hrát Káču!“ Snažila jsem se mu sice oponovat, že se na tu roli vůbec nehodím, ale tvrdošíjně trval na svém. No a nakonec to byla jedna z mých nejmilejších takzvaně lidových figur a troufám si tvrdit, že patří i k těm nejpovedenějším.

V první polovině devadesátých let, po odchodu z Městských divadel pražských, jste se hodně věnovala monodramatům, například v adaptaci deníku Anity Loos Páni mají radši blondýnky... ale žení se s brunetkami pod režijním vedením Karla Smyczka. Jak k této spolupráci došlo?

Sama jsem si ho vybrala. Dala jsem totiž na svoji intuici, která mi říkala, abych v případě divadla jednoho herce, což je v podstatě sólová akce, oslovila filmového režiséra. A ukázalo se, že to byla šťastná volba, protože byl skutečně výtečný.

František Němec a Alena Vránová v Ledňáčkovi

V roce 1997 začala vaše dlouhodobá veleúspěšná spolupráce s Divadlem Ungelt, kde jste si dovedla vybírat různorodé role v inscenacích Bouřlivé jaro, Jak vraždili sestru Charlie, Řidič paní Daisy, Perla Hollywoodu a já, Ledňáček, Fígl a Poslední romance. Která postava byla pro vás největším protiúkolem?

Každá z nich byla jiná, tudíž jsem považovala svým způsobem za protiúkol všechny a také jsem měla všechny stejně ráda.

Většinu výše uvedených her režíroval Ladislav Smoček. Je pro vás typem režiséra, s kterým byste šla do všeho, aniž byste to předem četla?

Určitě, protože je na něho stoprocentní spolehnutí. Také jsem před několika lety vyhověla jeho přání a hostovala jsem v Činoherním klubu ve hře Nebezpečné vztahy a tam jsem pochopila, proč je tak oblíbený. Jedná se totiž o režiséra obrovských kvalit a všichni herci si považují za čest, když můžou pracovat právě s ním.

Velkou devízou asi bylo, že jste v Ungeltu mohla rozhodovat o tom, co budete hrát, s kým budete hrát a kdo to bude režírovat, což v jiných divadlech není možné.

Právě jsme se dostali k meritu věci, protože možnost volby spolupráce je základem existence Ungeltu. Během svého dlouholetého angažmá v Městských divadlech pražských jsem totiž vždycky přišla před ferman a tam jsem se dozvěděla, co mi bylo přiděleno. A když byl člověk v milosti vrchnosti, naskytla se pro něho zajímavá příležitost, a když holt nebyl, vysloužil si třetí služebnou odspoda. Neexistovalo však, abych šla za ředitelem a argumentovala, že na tuto roli jsem skutečně nemusela čtyři roky studovat herectví na DAMU. Možnost volby je tedy obrovskou výhodou, která je svým způsobem i zavazující, protože člověk si musí za svým rozhodnutím stát, ale nepamatuji se, že bychom si někdy s Milanem Heinem řekli, že jsme například neměli hrát tuhle hru, oslovit tohoto režiséra či onoho herce. Nikdy! Snažili jsme se vždy vybírat na základě citu a vzájemných znalostí a ta kvalita se v tom následně odrazila.

Milan Hein a Alena Vránová

V Ungeltu není nápověda. Postrádala jste ji?

Ne, protože jsem byla vycvičená z divadla jednoho herce, kde jsem byla nucena se spolehnout sama na sebe. Kromě toho vnímat nápovědu jako pomoc je dosti ambivalentní. Každý herec vám patrně řekne, nastane-li mu na scéně okno, nevzpomene si vůbec na nic. Prožívá totiž absolutní beznaděj, což se stane občas každému, a osobně mohu říci, že v takovou chvíli bych nápovědu, i kdyby na mě inkriminovaný text volala, vůbec nezaznamenala. Zachránit vzniklou situaci tak může jedině herecký partner, který třeba posune děj o kousek dál a zkrátka udělá všechno pro to, aby se dotyčný kolega, jehož výpadek paměti postihl, uklidnil a jelo se dál.

Nevadilo vám, že jsou v Ungeltu diváci tak hodně blízko?

Vzhledem k tomu, že jsem v určité životní etapě zvolila zmiňované divadlo jednoho herce, byla jsem na blízký kontakt s divákem zvyklá. Pro každého to však asi není. Vzpomínám si například, že při premiéře monodramatu Páni mají radši blondýnky seděl v Redutě v první řadě Petr Čepek, což byl bezesporu vynikající herec, a po skončení za mnou přišel s pochvalou do šatny a řekl mi, že by si hrát takhle blízko diváků netroufl.

Celý rozhovor s Alenou Vránovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související

  • Poslední romance v Ungeltu

    Pražské Divadlo Ungelt je známé především velkou koncentrací umělců, kteří jsou také známí z televizních obrazovek.

  • Ledňáček v Ungeltu

    Pražské divadlo Ungelt uvede 18. 12. večer premiéru hry britského dramatika Williama Douglese Homea Ledňáček. Vtipná hořká konverzační komedie o lásce a o dámě, si...