Moje skryté vášně

Jitka Molavcová
Jitka Molavcová

Jitka Molavcová je podle svých slov typická Ryba. Je pozitivní, citlivá, empatická a má přátelskou povahu. Ať už se pohybuje na prknech Divadla Semafor, nebo v prostorách jiných kulturních stánků, vždy se umí naladit na konkrétní prostředí. Jako ryba ve vodě umí brouzdat různými žánry od těch pohádkových, komických až po dramatické. Nebojí se experimentovat a zbavovat se nálepek, které jí během kariéry přisoudili kritici i publikum.

Jako písničkářka se v minulém století pokorně stala věrnou slečnou Žofií Melicharovou stárnoucímu kabaretiérovi. Nyní se vrací k šansonu za klavírního doprovodu Petra Ožany. Vymyslela si recitál s názvem Láska, to (ne)jsou jen písmena. Stejně tak je pro ni stále zajímavý svět za rozhlasovým mikrofonem.

U rozhlasového mikrofonu bychom mohly začít, co říkáte? Rozhlasové žánry patří ke kapitolám vaší umělecké práce. Mají tam své místo. Vzpomínáte si na první spolupráci s Českým rozhlasem?

V rozhlasovém cyklu Před písničkou smekni jsem nabízela pravidelná setkání s osobnostmi, kterým krása lidové písně učarovala tak silně, že jí věnovali a někteří věnují valnou část svých tvůrčích aktivit a písničku předávají do péče i srdce dalším generacím. Patří k nim Jaroslav a Josef Krčkovi, Zdeněk Bláha, Jiří Pavlica, Pavel Jurkovič i Jan Rokyta... Podstatnou kapitolou mé spolupráce s rozhlasem jsou pohádky na dobrou noc. Ověřila jsem si, že děti milují rozhlasového Hajaju a rády poslouchají pohádky. To je dobrá zpráva. Jako kdyby podvědomě toužily po čistém, ničím nerušeném projevu. Dětem jsem věrná už devětačtyřicet let a společně s nimi se vracím i do svého dětství. Učím se od nich bezprostřednosti, volnosti a upřímnosti. Píšu pro ně pohádky o hudebních nástrojích a o tom, jak malý Jitík -to je postavička, kterou jsem vymyslela - úspěšně sportuje, protože má velký talent. Věřím, že knížka o sportovci Jitíkovi se dětem líbí.

Ale titul Nemilovaná vydaný Radioservisem je pro úplně jinou věkovou kategorii. A pohádka to rozhodně není. Načetla jste 6 hodin a 35 minut z Deníku sedmnáctileté Perly Sch. autora Arnošta Lustiga. Je to silné téma. V roce 1943, kdy se děj novely odehrává, má dívka zcela jiné starosti, přesto je dohnána ze strachu k prostituci, která ji má zachránit před transportem. Osud však zasáhne jinak. Jak toto téma ve vás rezonovalo?

Nenásilí proti násilí, klid proti neklidu, moudrost proti fanatismu -tak ke mně promlouvá velký spisovatel Arnošt Lustig ve svém díle.

Setkala jste se s Arnoštem Lustigem osobně?

Arnošt Lustig chodil pravidelně jako divák do divadla Semafor a skamarádili jsme se. Projevil přání, abych načetla Nemilovanou jako audioknihu. Čas plynul a k načtení Lustigovy knihy došlo bohužel až po jeho smrti. Lustigova životní cesta je hodna obdivu a úcty. Navíc je to další doklad toho, že skromnost zdobí génia.

Kromě spolupráce s dětmi a rozhlasem budete především i nadále spjatá s divadelními prkny Semaforu. Letos slaví Sedm malých forem šedesáté narozeniny. Jste tam od roku 1970, to už je také kus vašeho života.

Máte pravdu. Se Semaforem kráčím životem po boku zakladatele Jiřího Suchého už padesát let a stále nadšeně připravujeme nové premiéry, hudební komedie, muzikály i jazzové koncerty.

,,I kdybych hrála v jiném divadle, podvědomě bych cestu humoru, hudby a poezie zase vyhledávala. A tak kráčím pokorně po semaforské cestě, po boku mého jevištního partnera relativně zdravá a šťastná," říká Jitka Molavcová. Na snímku s Jiřím Suchým.

Nastal někdy moment, kdy jste chtěla ze Semaforu odejít?

Tato myšlenka mne napadne před každou premiérou. Začnu mít obavy, že to nezvládnu. Nikdy jsem si moc nevěřila a s přibývajícími lety se ta nejistota stupňuje. Po premiéře se trochu uklidním, že jsme představení dohráli, aniž by se kvůli mně předčasně zatáhla opona. No a pak se zase pomalu a nejistě ubírám k další premiéře. A tak je to stále dokola, jako koloběh vody v přírodě.

Dokázala byste vybrat, která z dosavadních rolí vám byla charakterem nejbližší?

Určitě klaun, který má rád lidi, ale také Dolly Leviová - šarmantní dohazovačka s ironickým nadhledem. Anebo Smrt, se svojí tragickou filozofickou výpovědí, také Babana, Varvara, Fífa, Ariadna na Naxu, Mefisto, Abatyše, Opilec Pilby, Plavčík, Velvyslankyně z Athén či Zaneta Borská - zoologická zahradnice. S jednou z mých nejmilejších postav jsem se setkala na velké scéně Hudebního divadla v Karlíně. Byla to slečna Eulálie Čubíková ve Zvonokosech. Velmi mě zaujal její osud. Je to studie nešťastné ženy, kterou nedostatek lásky dohání až k šílenství. Pojednala jsem ji jako tragikomickou postavu, vložila jsem si tam něco svého, to mě vždycky moc baví... to hledání. Slečna Eulálka je dokladem toho, kam až vedou skryté vášně. Snažím se nacházet v každé divadelní roli něco, s čím autoři třeba ani nepočítali. To je zase taková moje skrytá vášeň, že se vžívám do různých charakterů, osudů a to mi pomáhá při vytváření postavy.

Byl pro vás Semafor v profesním životě vždy na prvním místě?

Inu - vlastně ano. Je to dodnes můj druhý domov. Dostávala jsem a stále ještě dostávám různé zajímavé nabídky, které jsem kvůli Semaforu nemohla přijmout. Vždycky jsem byla v divadle tak zaneprázdněná, zavalená tolika úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby. Už si tyhle otázky nepokládám. I kdybych hrála v jiném divadle, podvědomě bych cestu humoru, hudby a poezie zase vyhledávala. A tak kráčím pokorně po semaforské cestě, po boku mého jevištního partnera relativně zdravá a šťastná.

Máte talent přepínat z komických poloh do těch dramatických a nebojíte se ani středověké tematiky. Poezie ani hudba nesmějí chybět.

To je střípek, který zákonitě musel zapadnout do té mojí barevné umělecké mozaiky. Při interpretaci písní ze starších vrstev naší kultury mám pocit, jako bych pomáhala oživovat staré obrazy. Lidé ve všech dobách měli stejné radosti i starosti, touhy, zklamání a vždy se snažili z toho vyzpívat. Jsem šťastná, že jsem se společně se svými přáteli Pavlem Jurkovičem a Alfredem Strejčkem tohoto žánru mohla dotknout.

Vaše umělecká cesta je velmi pestrá, takže na vás naštěstí neulpí žádná profesní nálepka. Drama střídá komický humor, lyriku poezie.

Je to cesta různorodá, a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji. „Takový je světa běh, takový je světa běh," říká jedna z mých divadelních postav. Rádi škatulkujeme, i když obsah je daleko barevnější. Kromě komediálních rolí jsem hrála například Smrt v dramatické středověké disputaci. Setkání s tak výjimečným textem považuji za velké štěstí. Jan ze Žatce tento rozhovor člověka se smrtí napsal v roce 1401. Hra je vzácným a působivým příkladem, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani staletími nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému. Inscenace Oráč a smrt v režii Dušana Roberta Pařízka a s hudbou Jiřího Pavlici byla v době svého vzniku v roce 1996 nominována na inscenaci roku.

Jitka Molavcová

Ve které je řečeno vše o člověku i přírodě.

Ano, naši předci už všechno dobře věděli. A mám pocit, že byli pokornější, než jsme dneska my. Chtěla bych ještě dodat, že poezie a lyrika mi k srdci už navždy přirostly.

Jaká nabídka byla pro vás poctou?

Velmi si vážím nabídky Jaroslava Krčka na titulní dramatickou roli Ariadny na Naxu ve slavném barokním melodramatu Jiřího Antonína Bendy.

A nyní šanson. Obloukem se vracíte k žánru, který výborně zvládala Hana Hegerová. S její písní Lásko má jste vyhrála soutěž Talent 1970.

Splnila jsem si sen. Dlouho jsem čekala na zázrak. Dny, měsíce a roky letěly. Šansonový recitál se nekonal, tak jsem se konečně rozhoupala a vše vymyslela a na světě je komorní recitál Láska, to (ne)jsou jen písmena. Šanson je propojen s osobitým humorem a poezií, umocněný klavírním doprovodem Petra Ožana, talentovaného klavíristy.

,,Šanson mě zaujal a vždycky mě bavil. Asi proto, že je to vlastně herecká výpověď v písni. A já jsem podvědomě tíhla ke spojení hudby a dramatického textu," připomíná Jitka Molavcová.

Zastavme se u té soutěže. Jak ono to vlastně všechno začalo?

Od sedmi let jsem se učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru, hrát na flétnu a foukací harmoniku, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben nebo na trávu, ukulele, saxofon, gotické hudební nástroje jako trumšajt, psalterium, kantele. A v šestnácti mě přijali do pěveckého sboru při Vysoké škole ekonomické a s nimi jsem procestovala skoro celou Evropu. Zpívali jsme například madrigaly Orlanda di Lasso, lidové i umělé písně. Sborové zpívání bylo vlastně mým odrazištěm do dalšího života. Ráda se k němu vracím alespoň jako posluchač. Sbor je pro mě obrovský nástroj, který má duši. Je metaforou vzájemného naslouchání a vcítění v době, kdy nikdo nikoho neposlouchá. Pak přišel zásadní moment - celostátní pěvecká soutěž Talent, do které mě přihlásila maminka. Měla jsem ve svých devatenácti s kytarou nacvičené zrovna dvě písně - Já tak být madonou a šanson Lásko má. Pěveckou soutěž jsem vyhrála a všichni jsme to tenkrát s radostí oplakali. Karel Vlach coby předseda poroty mi zavěsil na krk zlatého dudlíka a tím mě pasoval na šansonové mimino šoubyznysu.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.