Budiž jasně řečeno...
Básník Petr Hruška (1964) na sebe v posledních letech poutal mediální pozornost spíš mimoliterární aktivitou: Jednou nechal ve vlakovém kupé rukopis, jindy se mu vzpříčilo v krku členství v porotě pro Státní cenu za literaturu. Ne že by obě ta gesta neměla s literárním provozem co do činění, ale netýkala se nutně autorského textu - Hruškovy poezie.
To se teď mění: brněnský Host vyslal za čtenáři autorovu osmou sbírku; jmenuje se Nikde není řečeno (96 stran). A znovu to hádání jako nad předloňským Hruškovým titulem Nevlastní: Co není nikde řečeno, a proč a kým by mělo být? Jenže jakmile čtenář knížku otevře, otázky hned po prvních verších, prvních slokách vytlačí poznání - tohle je jiný, podstatně jiný Hruška. Už to motto, vzaté od Sumerů: „Strhni dům, postav loď." Zruš vertikálu, zahoď jistoty -a dej se do pohybu, vyjeď za horizontálou na zvlněné moře.
Hurá do světa
Výrazový minimalismus, splétající civilní s fantazijním, kterým Hruška v dřívějších titulech, počínaje Obývacími nepokoji (1995), stavěl svá spíše trpná poznání o jisté nepatřičnosti, vykotlanosti lidské existence, střídá najednou rozsáhlejší skladba úvodem, vedená jako živý dialog dvou nad třetím: rozhovor dvou aktivních, přítomných nad bezvládným tělem třetího, pasivního, nepřítomného, nejspíš zmoženého nadměrnou alkoholizací. Vlečou svůj náklad napříč městem, zřejmě Ostravou, a jejich komentáře a úvahy nad sebou, nad ním, nad cestou, nad světem směřují nejspíš k jistotě domova - jenže jistotě tentokrát utonulé v mrákotách, v bezvědomí, zamlžené.
A takhle je to nejspíš s námi se všemi, jako by říkaly následující oddíly Hruškovy nové sbírky; takhle to bylo, je a bude. Jsme tady na chvíli, uprostřed vesmírné cizoty, a k tomu nejspíš omylem; nikde není řečeno, že ten bezvládný náklad nejsme právě my. Jenže pokud dřív Hruška téhle existenciální situaci spíš přihlížel (sice v jistém vytržení, ale prokvétajícím tíhou melancholie), pak teď rovnou pobízí, vyzývá k aktivitě, činnosti; burcuje za „pozdní společnou řeč", aspoň za „tušení, / že jsme se chtěli zachránit". Takže hurá do světa: Livorno, Amsterdam, Budapešť, Frankfurt, Nizozemsko, Normandie. A polemizovat - v prvé řadě se sebou samým, s dřívější poetikou, s někdejšími obsahy.
Mimo partii rozumu
V roce 2007 vydal Hruška sbírku Auta vjíždějí do lodí; v novince mění vozidla směr a vypravěč přihlíží, jak „z lodě vyjížděla auta" - ven, na svobodu. Mimochodem: jak první, tak druhou sbírku doprovázejí reprodukce olejů Jakuba Spaňhela; v prvním případě záběry nočních benzinek, v druhém žhnoucích lustrů. I tady je patrný pohyb: z celého plánu tmy k detailu světla. Hruška se prostě v novince nadechl, chytil elán, zostřil zrak. Společný jmenovatel s předcházejícími tituly se samozřejmě nevytratil docela, pořád tu hraje prim zpochybňování obecné pravdy ve prospěch konkrétního, básnicky zažitého poznání, sympatie k okraji spíš než k hlavnímu proudu; ať jde o periferii reálnou anebo obraznou, na níž se vedle sebe mohou ocitnout zvíře, dítě i bezdomovec jako symboličtí reprezentanti života jdoucího směrem k původnímu prameni, mimo jasně rozehranou partii rozumu.
Směrem k původnímu ukazují i vsuvky v podobě básnických textů přepsaných z hliněných desek starých tisíce let; pochroumaných, poničených, rozlámaných, možná skutečných, možná falešných. Jako by se Hruška v novince potřeboval rozmáchnout nejen napříč prostorem, ale i časem; jako by chtěl obsáhnout viditelné i neviditelné, přítomné i nepřítomné. V jedné chvíli zaostří na „kolečko mrkve", „vteřinu světa", jinou chvílí se rozlehne doširoka „volání" a poznání, že „všechno se děje na lodi". Zatímco „zlomky" se povahou blíží Ivanu Wernischovi, jehož monografický portrét Hruška právě dokončil, ta metafyzičnost, vidění hluboko do nitra věcí, jevů, lidské existence jej přibližuje pro změnu Petru Královi. Jsou to ale souzvuky citlivé a jemné, žádný parazitismus, který se v současné české poezii s gustem pěstuje. Stejně jako celá Hruškova novinka. Pokud ještě nikde není řečeno, pak budiž jasně řečeno zde: Je to silná kniha, a potřebná ve své síle.
