Každý zločin skrývá příběh
Úspěšný rozhlasový seriál Bronislavy Janečkové Historie českého zločinu se dočkal knižní podoby. Spolu s dokumentaristou na knize pracoval publicista Emil Hruška, vydal ji Radioservis a křest se konal 6. března v pražském paláci knih Luxor. Autoři do knihy vybrali z mnohadílného seriálu čtrnáct skutečných kriminálních případů, které obohatili o detaily, jež se do rozhlasového vysílání nevešly.
Zde přinášíme rozhovor s Bronislavou Janečkovou.
Co vás na starých kriminalistických případech tak zaujalo? Většina z nich je až hrůzostrašná - například první případ z vaší knihy o malém týraném Jindřichovi, kterého nikdo nechtěl...
To lákavé na všech kriminalistických případech je lidský příběh. A ne jeden. Kromě příběhu pachatele jsou to také příběhy kriminalistů a rodin obětí i pachatelů a jejich přátel. Tohle všechno vnímám v kontextu doby, ve které se zločiny odehrávají. Případ tříletého Jindřicha, který byl pro své okolí přítěží, je jedním z nejsmutnějších, které čtenáři v knížce najdou. Vina totiž může mít různou podobu. Právo bude soudit nevlastního otce chlapce za vraždu, ale už nebude soudit jeho ženu za to, že ho k té vraždě dohnala. Ani ty, kteří mohli dítěti pomoci, ale neudělali to... A nebylo jich málo. Vrahem je sice chlap jako hora, ale jeho mysli vládla malá vřískající manželka. Nikdy se už nedozvíme, co všechno za tím bylo. Jaké hrůzy si musel prožít malý kluk a jeho úřední otec. Zabíjel ze soucitu, aby ukončil životní peklo dítěte? Ze strachu, nebo z beznaděje? Tohle paragrafy nerozlišují. Život však vytváří i paradoxy. Jde totiž o případ, který se odehrál v roce 1914, a vrah byl o rok později odsouzen na dlouhá léta do vězení a seděl tam i v čase, kdy jeho vrstevníci umírali na frontách první světové války. Rozsudek mu tak možná nakonec zachránil život.
Kde jste nacházela příběhy k rozhlasovému zpracování?
Případy jsou k nalezení všude: v archivovaných soudních spisech, v odborném tisku, v novinových článcích a ty novější především v paměti kriminalistů, kteří je vyšetřovali. Osobní svědectví člověka, který u případu byl, je vždycky nejcennější. Cyklus Historie českého zločinu i stejnojmenná knížka stojí na týmové spolupráci s odborníky. Bez nich by nevznikly. Náš tvůrčí tým totiž tvoří kromě čtyř scenáristů už skoro dvacítka specialistů - kriminalisté, soudní znalci, archiváři, publicisté a policejní historikové. Právě oni nám psavcům dodávají základní podklady k případům, ty pak komentují a hlídají, zda je z odborného hlediska vše tak, jak má být.
Jaký byl poměr mezi skutečností (archivními fakty) a fikcí, kterou jste spoluvytvářeli v rozhlasovém studiu?
Stavíme na faktech. Soudní spis nebo sto let starý novinový článek však nepostihne všechno, občas nám něco do mozaiky příběhu chybí. Například jméno kriminalisty, který jej vyšetřoval. V takových případech hledáme v archivech nebo ročenkách jména tehdejších policejních nebo četnických sborů a snažíme se dosadit ty, kteří u případů být skutečně mohli. Občas si vymyslíme epizodní roli nějakého svědka, detail, jak vypadalo místo činu, nebo co běželo hlavou pachateli, když se chystal zločin provést. Tomu říkám povolená fikce, která nejde proti skutečnosti.
Spoluautorem knihy je Emil Hruška. Jak jste si práci na knize rozdělili?
Každý z nás napsal polovinu případů. Emil Hruška byl ze začátku vzniku seriálu odborným spoluautorem, který dodával podklady pro scenáristy, ale brzy začal sám scénáře psát. Následně byl díky svým zkušenostem přizván jako spoluautor knihy. Upřímně, sama bych to v rozjetém vlaku psaní, kdy nás tlačí termíny natáčení a vysílání, nestihla.
Jaký byl klíč k výběru čtrnácti případů do knihy? Zajímavost? Pestrost?
Ano, to byly hlavní požadavky. Pak jsme chtěli, aby tam byl z každého desetiletí české a československé historie jeden případ, ale těch případů v knize je čtrnáct, je tedy jasné, že to zcela nevychází.
Na jaký případ z celého seriálu nejvíce vzpomínáte?
Na vzpomínání není moc času. Musím se zabývat vždy tím posledním, který zpracovávám do scenáristické podoby. Teď je to případ z roku 1981, jehož odborným garantem je legendární kriminalista Jiří Markovič. Někteří čtenáři si možná pamatují na vraždu kuchaře, kterému usekli ruce v restauraci U Dvou koček. Ale příběh, který ve mně stále zůstává, má v knize název Kde jsou děti?. Jde o zapomenutý případ z první republiky, kdy se jisté Růženě Nové podařilo zašantročit, prodat či vyměnit minimálně dvaačtyřicet dětí. Podala si inzerát, že se o děti postará, ale ve většině případů je už jejich rodiče nikdy neviděli. Ty, které neudala, nechala umřít. Děti pro ni byly jen na kšeft. Případ provázelo velké mlčení úřadů a zúčastněných, takže se podařilo dohledat jen několik dětí.
Při práci na knize jste museli jednotlivé případy asi zestručnit. Jak jste postupovali?
S tím bojujeme především v rozhlasové verzi Historie českého zločinu, kdy nesmíme přesáhnout dvacet sedm minut. Pokud je případ členitý se spoustou faktů, musíme něco oželet. Pak pomáhají komentáře, kterými odborníci vstupují do dramatizovaného děje. Ve stručnosti vysvětlí to, na co není prostor k rozehrání. Říkám tomu obsahové mosty, které slouží k tomu, abychom se mohli v ději posunout dál. V knize je to jednodušší, tam nás čas a prostor tolik netlačil, a proto je v ní více, než se mohli posluchači dozvědět z rozhlasu.
