Metalová princezna s hlubokým hlasem
Televizní premiéra na sklonku minulého týdne znovu upozornila na jeden z nejzajímavějších původních filmových počinů posledních let, film Ondřeje Havelky Hastrman. Hlavní ženskou roli si v něm zahrála uhrančivá Simona Zmrzlá, jedna z nejvytíženějších členů souboru kultovního divadla Husa na provázku.
I když na rozhovor do jedné z kaváren poblíž brněnského „Zelňáku“ přišla s roztomilým těhotenským bříškem a záhy mi sdělila, že má dva týdny před svatbou, řekl bych, že na mateřské dlouho nevydrží. Na to má tahle angažovaná rebelka svou profesi až příliš hluboko v srdci.
Vaše Katynka v Hastrmanovi je svéhlavá, proti církevním autoritám brojí uctíváním pohanských bůžků, překračuje hranice. Jak se vám ta postava hrála?
Katynka to měla těžké. V době, ve které se film Hastrman odehrává, byla víra tak samozřejmou součástí života, že člověk, který rebeloval proti církvi, mohl být klidně zlynčován. Mně ale přijde, že Katynka nerebelovala ani tak proti víře, jako spíš proti sociálnímu uspořádání na vesnici. Ale hrála se mi dobře, role rebela je vždycky zábavná.
Jak jste na tom byla vy v letech vzdoru, dospívání? Snažila jste se odlišit, být svá?
Snažím se být rebelkou pořád, ve všem. Mám pocit, že to je zdravé. Ne, že by měl člověk otravovat s věcmi, které jsou nepodstatné, ale pokud jde o něco důležitého, mám nutkání být kritická a říct to nahlas. V tvůrčím kolektivu je vždycky třeba někoho, kdo je v opozici.
Film Hastrman vznikl podle knihy Miloše Urbana, jejíž podtitul zní Zelený román. I vás ekologie trápí - aspoň podle vašeho Facebooku.
Miloš mi říkal, že zásadní motivací k napsání Hastrmana byla právě ekologie. Původně totiž napsal nejprve druhou část románu, která se odehrává v dnešní době a je hlavně o ekologii a politice, a až potom napsal tu první, historickou část. Tím je Hastrman nesmírně aktuální. To, co se dneska děje, je pro mě nepochopitelné. Nechápu, jak jsme mohli připustit například ničení amazonského pralesa. A mnoho dalších přírodních katastrof. Musíme s tím něco dělat. Dokonce jsem přemýšlela, do které aktivistické skupiny bych nejradši vstoupila. Sympatičtí mi jsou Extinction Rebellion nebo projekt Budoucnost je teď!, který je propojený s A2larmem. V červenci jsme byli na Klimakempu u chvaletické elektrárny a zrovna, když Klimakemp probíhal, udělili majiteli Pavlu Tykačovi výjimku z evropských limitů znečištění, aby mohl elektrárnu dál provozovat! Problémem českých uhelných elektráren je, že se využije asi jen třetina energie, kterou vyrobí. Zbytek vyletí do vzduchu, nebo se použije na provoz elektrárny. Když se přesto chod elektráren podporuje a ještě se tvrdí, že máme stavět nové, to je pro mě totální nonsens. Jak můžou být důležitější peníze než to, aby tady naše děti mohly žít po nás?
Říkáme často, že co se týče ekologie, je důležité začít u sebe. Co je pro vás třeba tabu?
Největší zátěží je létání letadlem. Slyšela jsem, že jeden let letadlem zatíží planetu asi tolik, jako kdybyste celý život netřídili odpad. Já třídím odpad, snažím se kupovat biovýrobky, takže nekupuju maso ze supermarketů a celkově omezuju konzumaci masa, ale zároveň si myslím, že tím se to nespasí. Problém je podle mě někde jinde. Je potřeba změnit politický systém, který je založený na kapitálu a zisku. Ten dává falešnou představu svobody, já si ale nemyslím, že se člověk může cítit v dnešní době svobodně. Například se stává, že pracující člověk nemá na vybranou, jestli zůstane doma s chřipkou, anebo půjde do práce, i kdyby se tam měl doplazit po čtyřech, jen aby o tu práci nepřišel a mohl zaplatit účty. Žije tak pod neustálým tlakem. V poslední době se ukazuje, že to zdaleka není problém takzvané nižší třídy, ale velké části střední třídy.
Hastrman Ondřeje Havelky není vaším prvním velkým filmem, už před osmi lety jste hrála ve filmu Piko. Jiné herečky prorazí princeznami nebo studentkami, vy jste před kamerou začínala jako narkomanka. To asi nebyl debut snů!
Ale mě to hrozně bavilo! Pamatuju si, že to vůbec nebylo pohodlné natáčení. Našimi interiéry byly polorozbořené části pražských domů, nebylo nám tam příjemně, ale dobře se v tom hrálo... Já sama nikdy žádné drogy nezkusila, ale vím, jak vypadají abstinenční příznaky - i když ne ze své zkušenosti. Člověk si má v životě něco zažít, jinak nemá jako herec kam sáhnout.
Působíte dojmem brněnského patriota, narodila jste se tu, absolvovala gymnázium i JAMU, od začátku profesní kariéry působíte v brněnském divadle, samozřejmě zde i žijete. Je Brno fakt tak dobré místo k životu - a k práci?
Pro život je to tady super, spousta kaváren, kulturních akcí, skoro žádní turisti - na rozdíl od Prahy. A když má člověk štěstí a najde tu útočiště i jako herec, tak je to dobré místo i pro práci. Asi je otázka, čemu dá člověk přednost, jestli cestám do Prahy za natáčením, nebo tomu žití. Ale dá se to i skloubit.
Co je na Provázku tak přitažlivého, že vás to nikdy nezlákalo jinam?
Asi je to hlavně tím skvělým kolektivem. Spousta bývalých členů souboru říká, že takovou partu, jakou měl na Provázku, už jinde nenajde. Dramaturgicky i po umělecké stránce rozhodně nejde o komerční scénu. A navíc teď je divadlo posíleno novými dramaturgy Martinem Sládečkem a Kateřinou Menclerovou a novou uměleckou šéfkou Annou Davidovou. Podněcují v nás hercích, abychom byli i spolutvůrci inscenací. A ještě něco - víte, jak to vypadá u nás v šatně?
Netuším.
No, šatnu máme do účka, jedno rameno je pánská část, druhé dámská a uprostřed je to propojené. Takže i kdyby nakrásně chtěl někdo někoho pomlouvat, tak nemůže.
Váš nastávající, režisér Michal Hába, je Pražák. Není to na překážku?
Je režisér, takže pracuje v různých městech. Někdy i v Brně. Tím pádem tráví hodně času v autě nebo ve vlaku, což mu vůbec nezávidím. Ještě že to dojíždění vzal na svá bedra místo mě.
V divadle Husa na provázku jste v minulé sezoně hrála snad v osmi hrách. Těšíte se na všechny stejně, nebo máte nějaké favoritní role, kdy si říkáte: v téhle postavě jsem se našla, to je něco pro mě?
Nejvíc se tak cítím u představení Hráč, podle Dostojevského, které jsme dělali loni na podzim - a neříkám to jen proto, že režisérem byl v tomto případě můj Michal. V té hře exceluje Dalibor Buš a je hrozná škoda, že se inscenace premiérovala až v listopadu a do konce roku už na to nestihli přijít žádní kritici. Dalibor by si totiž za svůj výkon a práci na roli zasloužil velké ocenění. Takový výtrysk energie a brechtovského herectví jen tak někdo neumí. Hráče mám ráda taky proto, že Michal je ten typ režiséra, jenž s herci diskutuje a probírá téma a žánr, který inscenuje. Když jsme to nazkoušeli, všude jsem pak říkala, že už nechci dělat s jiným režisérem. Ale to tam nepište!
Vaším kolegou na Provázku je i Jan Kolařík, s nímž jste se potkala ve filmu Hastrman, kde hrál faráře Fidelia. Jak si vás dva vlastně režisér Ondřej Havelka našel?
Myslím, že Ondřej Havelka se s Honzou znal už dřív. A já jsem byla na konkurzu, což zní v dnešní době překvapivě. Jsem ráda, že to šlo touhle cestou. Čím dál víc si uvědomuju, že roli dostanete málokdy jinak než ze známosti. Nepsaná dohoda je, že se my herci máme všude ukazovat, se všemi se bavit, hodně se usmívat... Prostě přetvářka - a to mě nebaví.
Jak jste se vlastně dostala k Provázku?
Ve čtvrťáku na gymplu, to mi bylo osmnáct, Vladimír Morávek zkoušel Lásky jedné plavovlásky a hledal mladý holky do scén z internátu. Vzal mě a já už zůstala. Při zkoušení Lásek jedné plavovlásky mimochodem vznikla kapela Meteor z Prahy, se kterou dodnes zpívám hity šedesátých a sedmdesátých let. Různé Gotty, Kubišku, ale hrajeme i rockovější songy.
Berou vás jako hereckou kapelu?
Tam jsem herečka vlastně jenom já, zbytek jsou muzikanti. A dobří muzikanti. Určitě nejde o hereckou kapelu. Když se herci rozhodnou, že si udělají kapelu, tak to pak podle toho vypadá. Ale to není případ Meteoru z Prahy.
Na Provázku vždy pracovali výrazní režiséři, s nimiž to asi herci neměli vždy lehké. Proti metodám někdejšího uměleckého šéfa Provázku Vladimíra Morávka jste se před dvěma lety dokonce vzbouřili a způsobili jeho odchod. Jak jste ten konflikt viděla vy?
Podobně jako většina ostatních herců. Jsem Vladimíru Morávkovi vděčná, že mě vzal na Provázek. Navíc to bylo tak, že jsem měla nastoupit hned po čtvrťáku na JAMU, ale já tenkrát čekala dceru. Bylo od něj moc hezký, že na mě rok počkal, což mi tehdy hodně pomohlo i finančně. Spolupracovali jsme řadu let, ale časem se začal Vladimírův nátlak na herce stupňovat a stupňovat. Ke konci to bylo už nesnesitelný, nevím, jak to říct jinak. Ta hustá atmosféra vládla v souboru dlouho a neřešila se. Až to nakonec vyvrcholilo jeho odchodem, který byl iniciován od nás, zespodu.
Médii hodně sledovanou událostí spjatou s Provázkem byl i loňský protest hnutí Slušní lidé, jehož členové v divadle narušili průběh kontroverzní hry Naše násilí a vaše násilí. Jak jste to vnímala?
Byla to předvolební agitka. Na inkriminovaném představení jsem byla osobně. Když jsme s mužem přišli k divadlu, byl před ním chumel lidí, každý vykřikoval něco jiného. Takzvaní slušní lidé, protestující věřící. Upřímně jsem se za některé z nich styděla. Neuvěřitelná přehlídka týpků. Vtipné mi přišlo, že nikdo z těch pokřikujících tu hru předem neviděl. Taky jsem v životě neviděla tolik holohlavých chlápků, kteří se zastávali Ježíška, fakt jsem jim nevěřila, že chodí do kostela. Na jeviště pak vpochodovali ve chvíli, kdy vůbec neprobíhala ta kontroverzní scéna soulože Ježíše s muslimkou, ale při obraze, který měl představovat lásku, lidství - nahá herečka se tam vedla za ruku s hercem, pak nahý herec s jiným hercem, herečka s herečkou. Bylo jasné, že přerušení hry, ke kterému došlo poté, co holohlavci zabránili hercům pokračovat v představení, je jen agitka nějakých nácků. Zažila jsem už na divadle hodně scén, kde byl vidět nahý zadek, ale nikdy to nikoho tak neiritovalo.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
