Býti dramaturgem

Za svůj život se podílel na tvorbě pětačtyřiceti hraných filmů a několika televizních seriálů i filmů animovaných a dokumentárních. Pracoval jako dramaturg Slováckého divadla, Filmového studia Zlín (Gottwaldov), Filmového studia Barrandov a Krátkého filmu Praha. Jeho rozhlasové vzpomínky vysílá od pondělí 23. září Český rozhlas Vltava v cyklu Osudy.

Do školy začal chodit v roce 1950 a navzdory společensko-politické situaci tehdy ministroval v kostele. „Byl jsem ustanoven na pozici první vpravo, kde klečel ten nejdůležitější, který nejvíc zvonil a přenášel misál a držel pod bradou věřících pozlacený tácek při svatém přijímání. Tím jsem ovšem jednou neúmyslně klepl do ohryzku dívku, kterou jsem miloval, a ona olízla panu faráři prsty i s hostií," vzpomíná s typickým humorem Jan Gogola. K paradoxům doby patřilo, že jednoho dne padesát metrů od kostela recitoval na pódiu smuteční verše na tryzně za zemřelého Josifa Vissarionoviče Stalina.

Miss Májales a vojna

Na brněnskou filozofickou fakultu nebyl přijat, ale jako „kádrově ne zcela košer uchazeč" se stal posluchačem oborů český jazyk a ruský jazyk na Pedagogickém institutu v Gottwaldově. Tam prý tehdy brali skoro každého. V Uherském Hradišti na něj čekávalo pěkné děvče, čerstvá Miss Majáles, spolužačka jeho nejmladšího bratra. „To už jsem ale věděl, že zavolá vlast. Číslo vojenské odbornosti 860 - zdravotník, pomocník lekára," vzpomíná Gogola. Po nástupu do Žiliny doufal ve službu v Praze, ale byl přidělen do Chomutova. Bylo mu však umožněno absolvovat předmanželský katechismus na faře v Buchlovicích, jeho budoucí žena Manuela byla v očekávání. „Poněkud jsem si pak pobyt na svatbě protáhl," usmívá se. Z jeho vzpomínek vystupují inspirativní osobnosti, které na své cestě potkával, a obrysy divadelních, hudebních i filmových zážitků. Ty formovaly jeho tvůrčí osobnost.

Na jaře 1968 se Gogola vrátil do Kunovic, kde předtím absolvoval pedagogickou praxi, a začal zde vyučovat za ZDS. „To už byl v plném proudu obrodný proces a mě kolegové zvolili předsedou závodního výboru ROH. To jsem ještě netušil, co nastane. Například se rehabilitovalo a do školství se vrátili učitelé, kteří byli z různých důvodů vyhozeni," vypráví. Po srpnu byl z titulu své funkce nominován do prověrkové komise: „Prošli všichni, až na jednoho." A v podání Jana Gogoly se téměř vše stává výchozí surovinou pro vyprávění anekdot.

Období normalizace přežíval v neformálních skupinách - basketbal, besedy u cimbálu, setkávání na buchlovické faře nebo u manželů Vaculkových v Hradišti. „To nám umožnilo normalizaci přežít bez újmy na duševním zdraví." Poté dálkově vystudoval na olomoucké filozofické fakultě obor výchova a vzdělávání dospělých se specializací na literaturu, divadlo a film.

První filmovka

V sedmdesátých letech spolupracoval Jan Gogola s cimbálkami, jejichž pořady uváděl. „Zvali jsme hosty a došlo i k pozvání Miroslava Horníčka, který absolvoval tři nebo čtyři besedy s Cimbálovou muzikou Viléma Zahradníka," vzpomíná. Po zákazu směl opět vystupovat Hradišťan, který začal pořádat večery s hosty na bývalé radnici ve Starém Městě. „Poslední večer byl netypický, přijel Jan Skácel. Nikdy nemluvil příliš nahlas, ale tam jsme museli přímo odezírat. Účastníci toho večera na to dodnes vzpomínají." Dalším spolupracovníkem a přítelem Jana Gogoly, který byl v té době dramaturgem Slováckého divadla v Uherském Hradišti, se stal Přemysl Rut. Ve městě byl také založen filmový klub s první letní filmovou školou.

Osudová setkání

Později přešel Gogola na místo dramaturga ve Filmovém studiu Gottwaldov, kde se seznámil mimo jiné se dvěma génii - Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem. Ze zlínských filmů, které dramaturgoval, si zamiloval film spisovatele a scenáristy Jiřího Jilíka Pětka s hvězdičkou (1985). Když jednoho dne přijeli do města Jiří Křižan a Zdenek Sirový, Gogolův život to velmi ovlivnilo. Stal se pak Křižanovým dvorním dramaturgem, například jeho filmu Je třeba zabít Sekala (1998). „Jura byl autor, který velice nerad opravoval a přepisoval, neměl rád takzvanou stránkovou dramaturgii. Občas jsme se pěkně hádali," usmívá se Gogola. Mezitím se ale dramaturgicky podílel i na filmu Tomáše Vorla Kouř (1990), jenž je podle něj „křečovitou, hysterickou reflexí té doby, která je absolutně přesná." Nejvhodnější žánr pro vyjádření doby, ve které žijeme, je groteska, soudí Gogola. Posledním zlínským filmem, na kterém se jako dramaturg podílel, se stalo Rekviem pro panenku (1991) Filipa Renče. Gogola v té době působil v Praze, ale v roce 1995 se do Zlína vrací a stává se ředitelem Vyšší odborné školy filmové (paralelně působí v Brně na JAMU) a současně ředitelem zlínského filmového festivalu. Dále dramaturgicky spolupracuje se Zdeňkem Svěrákem, Robertem Sedláčkem, Václavem Marhoulem, Jurajem Nvotou a dalšími.

Jako dlouholetý pedagog vzpomíná Gogola i na řadu svých studentů ze Zlína, Brna i Banské Bystrice, které dokáže upřímně ocenit. K vyhledávaným dramaturgům dokumentárních filmů ostatně patří i jeho syn Jan Gogola mladší.