Měla jsem v životě kliku
Téměř všechny filmy dokumentaristky Olgy Sommerové sklízejí úspěch. Na portálu Česko-Slovenské filmové databáze zpravidla dostávají velmi kladná hodnocení, hodně přes osmdesát procentních bodů. Například ten nejnovější má osmdesát sedm procent. Diváci mají tvorbu kreativní a pilné režisérky rádi, ať ji sledují v televizi, nebo v kině.
Před pěti lety zvítězila v divácké anketě Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech s filmem o Martě Kubišové. Na letošním festivalu si to zopakovala, když snímek Jiří Suchý - Lehce s životem se prát opět vyhrál v anketě diváků. „Opravdu krásná pocta panu Suchému, která nás provede jeho profesním a soukromým životem,“ napsal jeden z nich na portál csfd.cz. A značka LenkaAK dodává: „Těší mě, že o mém oblíbenci je natočen tak krásný dokument. Děkuji, paní Sommerová!“ Taková slova znějí jako milý dárek autorce k letošnímu životnímu jubileu.
Vystudovala jste FAMU v sedmdesátých letech, jako filmařku vás patrně také ovlivnil i manžel, dokumentarista Jan Špáta. Je to tak?
Honza byl moje druhá FAMU, protože na začátku sedmdesátých let, kdy jsem studovala, byli skvělí pedagogové ze školy vyhozeni. Svou prací nám dal příklad, že film musím dělat s absolutním nasazením od začátku do konce. Naučil mě budovat dokumentární film jako drama, a to je dodnes moje filmařské krédo. Byl taky vynikající kameraman, a tak jsem při společné práci byla svědkem toho, jaké úžasné možnosti vyjádřit člověčinu má dokumentární kamera.
Když jste za totality jako dokumentaristka začínala, zvolila jste noblesní řešení - režimu neposluhující, přitom současná a potřebná sociální témata. Ráda vzpomínám například na filmy Ty to překonáš, S tebou, táto, Zkus to dokázat a další. Ale k sociálním problémům jste se vracela i později, například v dokumentu Přežili jsme svoje děti. Sociální problémy vás zřejmě stále znepokojují. Jak se podle vás proměňují v čase?
Ptáte se mě na dávnověk, nerada vzpomínám na tehdejší cenzuru. Ano, jediná možnost, aby si člověk nezadal s režimem, byla věnovat se sociálním tématům. Bylo s podivem, že jsem třeba mohla natočit film Ty to překonáš o vozíčkářích, kteří byli za bolševika ukrýváni před zraky veřejnosti. Po revoluci jsem se už sociálním tématům nevěnovala s výjimkou těch, které se mě lidsky a občansky dotýkaly a kterými jsem musela upozornit na nepochopitelnou nespravedlnost a absenci solidarity, která se děje v demokratickém státě. Mám na mysli film Samoživy o matkách samoživitelkách a jednom samoživiteli. Dodnes není jejich zoufalé postavení vyřešeno, ačkoliv už několik vlád marně slibuje zálohové výživné. Panuje tu jakási všeobecná sociální a lidská necitlivost převážně otců, kterým je lhostejná bída jejich vlastních dětí. Osudy těch žen jsou k pláči. A pro ně nejtragičtější je přetrvávající bezmoc. Nedovolají se ani otců, ani společnosti.
Témata většiny vašich filmů oscilují mezi dvěma oblastmi, uměním a politikou, přesněji řečeno zabývají se umělci a osobnostmi politického a společenského života. Je to záměrná volba, nebo k vám takové náměty přicházejí, někdo vám je třeba nabídne?
Zpravidla to je moje volba. O umělcích nebo uměleckých dílech jsem točila jenom v případě, že dílo mělo nějaký společenský nebo spíš politický přesah. A protože umění dnes často reaguje na totalitní režimy 20. století, v mých filmech se vždycky týkalo represí komunistického režimu. Vznik opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude..., který jsem zaznamenávala, byl pro mě příležitostí vyslovit se ve filmu Do samoty v tanci k justiční vraždě Milady Horákové. Ve filmu jsem mohla využít i dokumentární záběry ze zmanipulovaného procesu, které soudruzi natočili, aniž by si uvědomili, že tím zaznamenávají svoji vlastní zrůdnost. Nebo ve filmech o zpěvačce Martě Kubišové a operní pěvkyni Soně Červené jsem filmově popsala, jak režim ničil talentované umělkyně. Důsledně jsem se také věnovala politickým vězňům padesátých, sedmdesátých a osmdesátých let v sérii Ztracená duše národa a v triptychu o Chartě 77. Jsem ráda, že jsem jako filmařka měla možnost přispět k oživení historické paměti, kterou začalo až příliš velké množství lidí ztrácet.
Máte ovšem i výjimečný „sportovní" snímek - o Věře Čáslavské. Ale i ten je spíše o politice.
Není o politice, je o osudu výjimečné ženy, sedminásobné olympijské vítězky, která proslavila Československo. A po velké světové slávě upadla v nemilost zdejších posluhů sovětského impéria, protože si zachovala čest a sebeúctu. Věřin osud byl klasickým příběhem krutého 20. století. Málokdy se stane, že jeden život je provázen hvězdným vzestupem v šedesátých letech, pádem za normalizace, vzestupem po revoluci a dalším pádem v devadesátých letech po rodinné tragédii.
Velmi dramatický příběh...
Pro film je to sice nevídané drama, pro Věru celoživotní tragédie. Věřina neobyčejná osobnost se nevyznačovala jenom jejími sportovními výkony, ale také občanským a charitativním angažmá, které jí bylo za normalizace znemožněno. Věřin život je jednou ze statisíců zmarněných šancí, kterou způsobil opovrženíhodný režim. Proto je nepochopitelné, že tolik voličů, kteří zažili čtyřicet let nesvobody, volí Babiše a Zemana, bývalé komunisty, kteří se stále jako bolševici chovají.
Před časem, po zhlédnutí dokumentů a přečtení knih O čem sní ženy a O čem sní muži jsem se vás zeptala: „Jste tak trochu feministka, viďte?“ Namítla jste tehdy: „To je jako byste řekla -jsem tak trochu těhotná. Ano, jsem feministka!" Platí to stále? Není feminismus už poněkud překonaný?
Nemůže být překonaný, když u nás i ve větší části světa stále nemají ženy rovná práva!
Mimochodem, co vás přimělo „překlopit" filmové téma do knížek?
Ohlas na film byl nečekaně mohutný, uvědomila jsem si, že jsem sáhla na bolavé místo společnosti a českých žen, protože jsem prostřednictvím jejich příběhů upozornila na propastný rozdíl mezi jejich vysokými kvalitami a nízkým sebevědomím. Chtěla jsem je povzbudit dalšími osudy žen, které se z vlastního mentálního otroctví osvobodily.
Ve vaší tvorbě zaujímají výrazné místo osobnosti politiky. I v životě je pro vás politika důležitá. Podporujete politické strany, petice a demonstrace, kandidovala jste do parlamentu. Proč to děláte?
Ano, točila jsem s politiky, ale všichni to byli bývalí chartisté. Jsem přesvědčená, že člověk jako občan se nesmí vzdát svého práva a povinnosti vyjadřovat se ke společenským a politickým událostem, když jsou pošlapávána lidská práva a spravedlnost. Moje angažmá spočívá v občanských aktivitách, nikoliv v politice. Do parlamentu jsem kandidovala za Liberálně ekologickou stranu LES, abych pomohla demokracii. Myslím, že jsem trochu pomohla.
Setkáváte se při práci na dokumentárních portrétech s mnoha osobnostmi. Kdo z nich vás mimořádně oslovil?
Tak já vám vyjmenuju hrdiny svých filmů, které obdivuju a kteří pro mě hodně znamenali: Olga Havlová, Dana Němcová, Václav Malý, Soňa Červená, Marta Kubišová, Věra Čáslavská, Anna Fárová, Ivan Klíma, Václav Havel, Ivan Havel, Adriena Simotová, Zuzana Růžičková, Anna Sabatová, Petr Uhl, Petra Procházková, Josef Kemr, Dagmar Hochová, Jindřich Streit, Andrej Krob, Jaroslav Suk, Kamila Bendová, Věra Roubalová, Marie Rút Křižková, Jan Ruml, Milan Machovec, Saša Berková, Eda Kriseová, Vlasta Chramostová, František Pavlíček, Jana Silerová, Jiřina Siklová, Petruška Sustrová, Eva Blažíčková, Lída Rakušanová, Viktor Preiss, Iva Janžurová, Jiří Brady, Jiří Suchý... A taky moje skvělé přítelkyně, hrdinky mých filmů včetně Boženy Němcové, o které jsem natočila film a napsala operní libreto. Ale s tou jsem se bohužel nikdy nesetkala.
Nepředpokládám, že při vašem pracovním tempu máte čas na bilancování, k němuž by vás mohlo vybízet datum narození. Ale v souvislosti s významnými narozeninami se přece jen zeptám: Které z více než stovky dokumentů vám daly nejvíc zabrat?
Každý večer je třeba bilancovat uplynulý den. Když se ohlédnu za svým životem, musím říct, že jsem měla kliku. Na rodinu, děti, přátele a na to, že jsem si, i když zcela náhodně, vybrala povolání filmové dokumentaristky. Bez něj bych se nepotkala s tolika skvělými lidmi, kteří byli mým vzorem. Byl to krásný dobrodružný život. Taky přišly prohry, a já se musela naučit, že nutně patří k životu. Ale kdybych neprožila trápení a zklamání, neuměla bych ani prožít radost. Ptáte se, který film mi dal nejvíc zabrat. Samozřejmě ten poslední -o obdivuhodném Jiřím Suchém, protože to si ještě živě pamatuju.
Váš nejnovější dokument o Jiřím Suchém měl na karlovarském festivalu obrovský divácký úspěch a brzy přijde do kin. Pojednává o životě a tvorbě oblíbeného umělce, ale má i obecný přesah. Jaký vzkaz chcete tímto filmem vyslat divákům?
Jsem šťastná, že jsem mohla filmem zprostředkovat životní příběh umělce, který ovlivnil několik generací a nezapomenutelně obohatil českou kulturu. Některé jeho verše a slovní obraty vešly do povědomí národa jako perly, které tu budou věčně. Málokomu se podařilo to, co této dvojici: už čtvrtá generace si zpívá Suchého a Šlitrovy písně! I Jiří Suchý má radost, že jeho písničky zlidověly a že si je holky a kluci zpívají u táboráku. Přitom často ani nevědí, od koho jsou. A to je znak geniality. Jak píše básník Vladimír Holan - génius je ustavičná přítomnost.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
