Mám rád humor beze slov, říká karikaturista Miroslav Barták
Karikaturista Miroslav Barták (1938) vydal jedenáct autorských knih, na šedesát jich ilustroval a na svědomí má i krátké filmy a televizní grotesky. Od roku 1970 je spolupracovníkem švýcarského humoristického časopisu Nebelspalter a pracuje i pro švýcarský týdeník Die Weltwoche. Uspořádal desítky výstav u nás i ve světě. Výstavu z jeho kreseb z poslední doby připravila na leden a únor rozhlasová galerie Vinohradská 12. Jejímu otevření prozatím brání epidemiologická situace.
Pocházíte ze Slovenska, ale vystudoval jste námořní akademii v bulharské Varně. Proč právě tam a co vás vedlo k rozhodnutí vydat se na moře?
To bylo tak. Na nátlak rodičů a vlastní hlouposti jsem se dostal do vojenského gymnázia, kde se mi ale vůbec nelíbilo. A když mi bylo před maturitou nabídnuto jít studovat do zahraničí (nikdo ale nevěděl co a kde), bral jsem to, protože to znamenalo svléknout uniformu a vrátit se do civilu. A když se z toho vyklubala námořní akademie, bylo rozhodnuto za mne. Po absolvování školy jsem nastoupil jako strojní kadet na loď Košice v přístavu Warnemünde a tato moje první plavba trvala asi rok.
Plavil jste se na obchodních lodích jako lodní inženýr. Jaká byla vaše úloha na lodi a jaké úkoly měli další námořníci? Z jakých profesí byla složena posádka?
Na takové lodi jsou dvě posádky, palubní a strojní. A ještě takzvané hotelové oddělení, to je hospodář, kuchaři a stevardi. Strojní posádce šéfuje šéfinženýr, pak jsou tam tři služby (vachty), které se po čtyřech hodinách střídají v nepřetržitém provozu, každou z nich vede jeden strojní důstojník a k ruce má třeba dva motoráře. A bocman neboli skladník a dílenský mistr v jednom má na starosti lodní dílnu, sklad náhradních součástek a pomáhá mu několik údržbářů.
Obchodní cesty po mořích a oceánech byly jistě otevřenou branou za poznáním celého světa. Která země vás zaujala nejvíce? Kolik umíte jazyků? Samozřejmě že v době, kdy nešlo vystrčit nos za železnou oponu, to byla zkušenost k nezaplacení. Ale tohle řemeslo nemá s turistikou nic společného. Na „poznání“ země není čas, jde jenom o jednotlivé příhody. S jazyky to není žádná sláva. Vystudoval jsem v Bulharsku, mluvím tedy bulharsky. Angličtina byla potřebná, ale to byla angličtina technická, na debaty s kolegy či zaměstnanci loděnic. Na intelektuální hovory o Shakespearovi jsem nikdy neměl. Francouzština byla mým koníčkem na vysoké škole, ale později odezněla, ve světě nebylo kde ji použít. Ruštinu jsem po jistých událostech s potěšením zapomněl a už s ní nikdy nechci mít nic společného. No a ve fázi volné nohy jsem se šel učit do jazykovky německy.
Na moři jste strávil devět let. Co vám tato životní etapa dala nebo vzala?
To, co mi vzala, je na dlouhé povídání. Ale byly i výhody. Počítejte. V nepřetržitém provozu máte nárok na náhradu odpracovaných sobot a nedělí. K tomu přidejte nevybranou dovolenou a za rok takové služby už to dělá přes čtyři měsíce volna. Když jsem na moři končil, měl jsem k dispozici rok a půl placeného volna. No to se pěkně začínalo po jiné koleji.
Zažil jste mořskou bouři? A jak jste prožíval mořskou nemoc?
V textu bývají na tomhle místě většinou závorky a v nich je napsáno smích. Bouří si na moři užijete ažaž a mořská nemoc patří k věci. Pravidlo číslo jedna je nebát se zvracet, to se jednomu moc uleví. Jde si na to zvyknout, lépe řečeno člověk se po čase naučí, jak na to, ale vyhráno nemáte. Když přejdete na jinou loď, která má jiný tvar a jinde těžiště, takže vykonává na vlnách jiné pohyby, potíže máte zpátky.
Moře jste opustil v roce 1969, což byl rok po okupaci Československa. Vrátil jste se na Slovensko? Kam směřovaly vaše kroky po návratu na pevninu?
Ale jaképak Slovensko. Rodiče byli mladí poštovní úředníci, které první republika poslala pracovat na Slovensko. Když je Slovenský štát vyhnal, sbalili mne coby mimino a vrátili se do Čech. Tím moje slovenská kariéra skončila. A s tou rodinou to bylo spíš naopak. To se tak námořníkům stává, že když se po letech vrátí k rodinnému krbu, moc to nehřeje a je vidět, že by to chtělo začít jinde a lépe.
Nakonec jste se usadil v Čechách, tvoříte ve svém domku nedaleko Prahy. Máte rodinu? A splnily se vám všechny sny?
Sny se neplní jen tak samy od sebe, na to jsou moc líný. Musí se na nich hodně makat. Co se ale rodinného života týká, bydleli jsme v centru Prahy a měli chalupu v Krkonoších. Obě místa měla své klady a taky minusy. Po čase tedy vznikla otázka, zdali by ty klady nešly spojit, proto jsme skončili v domě nedaleko Prahy, ale v lese. Manželka je kostýmní výtvarnice na penzi, jeden syn si postavil dům hned vedle nás, druhý žije v Praze, kocour Čenda je strašný lesů pán, protože je to šavlozubý tygr, který se narodil nějakým nedopatřením v kůži černého kocourka, a fenka Róza není pes, ale pohádkové stvoření, nejchytřejší a nejlaskavější tvor ve střední Evropě.
Za jakých okolností jste se dostal do švýcarského humoristického časopisu Nebelspalter, se kterým spolupracujete už od roku 1970?
Na jaře roku 1969 mi volal Adolf Born, že sedí na Vikárce s pánem, který se zajímá o kreslíře, jestli prý nechci přijet. Jel jsem tedy na Vikárku a ten pán řekl: Nakreslete něco pro nás… Po pár černobílých kresbách mi vzkázal, že mi dá celou stránku, pokud ji udělám barevnou. Vznikl problém. V černobílé kresbě jsem se snažil být co nejstřídmější a teď jsem měl přidat barvu a nebýt přitom příliš umělecký. Z mnoha pokusů se vyvinulo to, co je vidět na výstavě.
Jste velice aktivní umělec, získal jste mnohá ocenění a uspořádal přes sedmdesát výstav. Kdy jste svoje kresby vystavoval poprvé?
To si asi přesně nevzpomenu, ale jedna „začátečnická“ mi utkvěla v paměti. Tu uspořádal pan Valoch v Brně a nějaká komunistická okresní „nána“ si všimla, že jsem do roku 68 jezdil po světě, a pak už ne. To jí připadalo velmi podezřelé a pro jistotu zakázala tisk katalogu.
Doménou vašich kreseb je humor, často s hořkou příchutí, a vtipy beze slov. Kreslil jste i na moři? Co tímto žánrem chcete vyjádřit?
Jako mladíka mne okouzlil humor beze slov, šedesátá a sedmdesátá léta byla jeho zlatou érou. A protože nemám rád moc řečí, chtěl jsem taky zkusit, co všechno se tak dá potichu nakreslit. Maloval jsem v Bulharsku, maloval jsem i na moři. Ještě se zachovaly Džunky na Perlové řece nebo Rhodos za soumraku. Ale později jsem barvy odložil a pokoušel se malou kresbičkou zachytit nějakou myšlenku.
Vaše kresby jsou specifické také tím, že na nich muži bývají bez vlasů. Proč?
Ten panák vznikl jako esence člověka, to není portrét. K čemu vlasy, k čemu ústa, pokud někomu stojí ten obrázek za to, aby si ho prožil, stejně si tam dosadí svoje zkušenosti a svoje známé.
Jakou techniku používáte?
To, co je k vidění na mé aktuální výstavě v rozhlase, je kresba tužkou, kolorovaná akvarelem. Samozřejmě práce pro časopisy vycházejí z počítače. V tom případě je největší výhodou to, že se zmáčkne knoflík, a kresba je v redakci na druhém konci světa.
Zmínil jste vaši výstavu v Galerii Vinohradská 12. Co bylo důvodem spolupracovat s Českým rozhlasem a jaké kresby návštěvníci výstavy uvidí?
Nedávno jsem nakreslil pár kresbiček k roztomilé knížce pana Gondíka z vysílání stanice Dvojka Ranní špek. Možná v této souvislosti padlo moje jméno a pozvání uspořádat výstavu v rozhlase. K vidění jsou posbírané kresby z poslední doby.
Související
-
Lepší už to nebude. V Galerii Vinohradská 12 vystavuje ilustrátor a humorista Miroslav Barták
Seznamte se s pracemi slovenského a českého kreslíře, ilustrátora a humoristy Miroslava Bartáka.
