Herec David Prachař: Dvacet míčků naráz do vzduchu nevyhodíte
David Prachař patří k našim nejuznávanějším hercům. Kromě divadla je jeho láskou fotbalová Slavia. Obě své životní vášně zdědil po tátovi Iljovi Prachařovi, slavném herci a předsedovi odboru přátel sešívaných. David Prachař nyní pro Divadlo Verze, které založil se svou ženou Lindou Rybovou a trojicí přátel, nastudoval drama Sama Sheparda Pravý západ. Po třiceti letech se tak v roli režiséra vrací ke hře, v níž kdysi účinkoval.
Hra Pravý západ byla u nás uvedena několikrát. Při její české premiéře v Činoherním klubu jste byl osobně, ztvárnil jste jednu z hlavních rolí. Nyní se ke hře vracíte, v premiéře ji uvedete 6. února v Divadle v Celetné. Co vás k novému nastudování vedlo?
Ve Verzích se snažíme o kultivovaný bulvár, a protože v Praze nemáme stálou scénu, hodně jezdíme po republice. A při těch zájezdech jsem zjistil, že v menších městech se často hrají plytké komedie pro zasmání a jen málokdy náročnější hry na hraně konverzačního divadla, jako jsou třeba Tři verze života od Yasminy Rezy. A tak jsem si vzpomněl na Pravý západ, což byla věc, kterou Činoherák uvedl jako první v Praze ve skvělém překladu Jitky Sloupové. Ten text nezestárnul, dá se v pohodě inscenovat i po těch třiceti letech. Jsem rád, že jsem hru mohl režírovat, ale spíš než pro režiséra mi přijde vděčná herecky. Umožňuje jiný druh hraní, než s jakým se běžně herci setkávají.
Pravý západ je o dvou bratrech rozdílných povah i sociálního postavení. Vy jste hrál kdysi úspěšného Austina, zatímco gaunera Leeho ztvárnil Petr Čepek. Nezáviděl jste mu tuhle figuru, pro herce asi zajímavější?
To ne. Lee je opravdu dominantnější postava, jeho mladší brácha je ve hře dlouho spíš upozaděný, ale pak přijdou dvě scény, které to rozložení rolí převrátí úplně naopak. Když jsme hráli Pravý západ s Petrem Čepkem, byl jsem v Činoherním klubu jen krátce a vybavuju si, že jsem měl před kolegou spíš trochu ostych, než že bych mu záviděl.
Jak na Petra Čepka jako na herce i člověka vzpomínáte? V Činoherním klubu jste s ním hrál zkraje devadesátých let, kdy mu už zbývalo jen pár let.
Je hrozná škoda, že tak brzo umřel. Na sklonku života začal díky Jardovi Vostrému i učit a myslím, že by byl jako kantor výborný. Mohl z něj být skvělý profesor na DAMU. Petr dbal na důstojnost herecké profese, nikdy nehrál v žádné blbině, nikam se nerval, měl svou noblesu. A přestože vzbuzoval dojem chlapáka, ve skutečnosti to byl křehký introvert, který jen potřeboval čas od času nějaký ventil, aby ze sebe dostal nahromaděné emoce. On se dokázal hrozně rychle naštvat. Zvlášť politiku prožíval, protože rok 1989 byl pro něho zásadním životním obdobím. Nejen kvůli změně režimu. Tehdy po nešťastných peripetiích s rozvodem potkal ženu, se kterou měl holčičku. Kristýně už dneska bude přes třicet, ale já ji pamatuju jako tříletou. Petr v té době zažíval spokojené životní období – a do toho přišla ta odporná nemoc a všechno bylo jinak. Moc si té porevoluční doby neužil, což bylo strašně smutný.
Pro Divadlo Verze jste režíroval i hru Život s krajtou, což je vaše dramatizace novely Romaina Garyho alias Émila Ajara. To je mimořádně zajímavá postava, dvojnásobný držitel Goncourtovy ceny, ale také odbojář, aviatik, diplomat. Jak jste si Garyho objevil?
Díky Honzovi Nebeskému, se kterým jsme dělali představení s citacemi z Garyho románu Život před sebou, kde vzpomíná na svou maminku. Ten román byl i zfilmován, se Sophií Lorenovou v hlavní roli. Když byl Gary za války na frontě, matka mu napsala spoustu dopisů. Až po válce zjistil, že umírala a nechtěla, aby se to dozvěděl, tak napsala asi dvacet dopisů dopředu a nechala mu je po týdnu jeden po druhém posílat. V románu vypráví i o tom, jak chtěl být v dětství žonglér. Nejdřív žongloval se třemi míčky, pak s pěti, nakonec s dvanácti. Je to hezká paralela s uměním jako takovým. Člověk by rád stále dosahoval vyšších met, ale všechno jednou skončí, prostě zjistíte, že dvacet míčků naráz už do vzduchu nevyhodíte. Líbí se mi Garyho optimismus říznutý skepsí, ten úsměv smutného muže, i když v Životě před sebou vlastně předznamenal to, co nakonec dokonal svou sebevraždou.
Čtěte také
Román se dá vnímat i jako obraz osamocenosti člověka v dnešním velkoměstském světě. Je to téma, které vás zajímalo?
Určitě. Ta kniha před bezmála padesáti lety předpověděla všechny smutky, které s sebou život ve městě přináší. Nedávno jsem četl, že prý už dneska existují servery, kde lidi hledají společníky na popovídání. Už nejde o to, s někým žít, ale s někým aspoň mluvit. Město působí jako živý organismus, ale na druhý pohled je plné opuštěných a uzavřených lidí. Teď je ta izolace navíc zvýrazněna koronavirem. Dřív se lidi báli vycházet kvůli nebezpečí násilí, teď se drží doma kvůli covidu.
Dá se dnes ještě Život s krajtou vidět na scéně?
Krajtu jsem nazkoušel částečně proto, abych se vůbec sem tam viděl se synem. Nescházel jsme se s Kubíčkem v hospodě u piva jako jiní tátové se svými dětmi, scházeli jsme se u příležitosti představení. Měli jsme ho původně hrát v La Fabrice. Ale potom nastaly nějaké organizační komplikace a museli jsme si La Fabriku pronajímat. Asi za dvacet tisíc – a na to jsme neměli. Takže hra byla uváděna pod hlavičkou Divadla Verze, nejdřív ve Vršovicích a potom v Celetné. Ale teď už mám celou scénu složenou v garáži a těžko říct, jestli hru ještě někdy uvedeme.
Romain Gary prožil asi deset let v manželství s herečkou Jean Sebergovou, jednou z ikon francouzské nové vlny a Patricií z Godardova U konce s dechem. To mě přivádí k otázce, jaké filmy vás jako mladíka formovaly.
S filmem U konce s dechem jste se trefil, ten pro mě hodně znamenal. Jsou v něm nezapomenutelné drobnosti, třeba když Belmondo jede autem a chce zastřelit slunce – míří a střílí… S kamarádem jsme chodili do filmového klubu v Klimentské ulici, kde jsem za totáče viděl všechny zásadní filmy, co v té době vidět šly. Francouzskou novou vlnu, italské neorealistické snímky, všechna Bergmanova díla. A co v Československu nepromítali, třeba Apokalypsu nebo Wajdova Člověka z mramoru, za tím jsme jezdili do Polska. Mým největším oblíbencem je ale Tarkovskij. Jeho filmy jsem schraňoval na VHS kazetách a po revoluci jsem si je pořizoval v lepší kvalitě na DVD.
V představení Život s krajtou účinkuje po vašem boku i váš syn Jakub. V jiných hrách zase hrajete se svou ženou Lindou Rybovou. Jaké to je, sdílet s manželkou jedno pódium?
S Lindou už spolu hrajeme dlouho, komedie Miláček Anna, kterou jsme připravili pro Divadlo Palace, je na repertoáru už přes deset let. Co se týče hraní a rodinného života, když všechno klape, tak společné účinkování problém není. Ale třeba když jste s manželkou před rozvodem, to je pak blbý hrát spolu divadlo.
Což ale není váš případ.
Naštěstí ne. (smích)
Na repertoáru Divadla Verze je i další hra, v níž nejen obrazně „neslezete z jeviště“, monodrama Trenér od Thomase Brussiga. Je to vedle Osamělosti fotbalového brankáře asi jedna z mála her z fotbalového prostředí. Byl to hlavní důvod, proč jste ji s režisérem Thomasem Zielinskim nastudovali?
Thomas Zielinski má německé kořeny a je velký fanda Borussie Mönchengladbach, i když jako Čech fandí taky Spartě Praha. A protože je Německo velká fotbalová země, mají i literaturu, která se fotbalu týká. Thomas Brussig napsal hned tři fotbalová monodramata. Jedno se jmenuje Sudí, druhé Trenér a třetí Hráč. Sudího hrál u nás ve Verzích Láďa Hampl, já hraju Trenéra a možná, dá-li Bůh, někdo v budoucnu nastuduje i Hráče. Trenér je hodně založený na znalostech německého i světového fotbalu, hru jsme tedy upravili a lehce přepsali, aby zapadla do českých luhů a hájů. Představení je z osmdesáti procent původní text, z dvaceti procent improvizace. Když se zrovna něco děje ve fotbale, jako třeba nedávno kauzy kolem Romana Berbra, tak se to dá v představení krásně využít.
Jak na Trenéra reaguje divadelní publikum, které je, ruku na srdce, z větší části složeno z žen?
Je fakt, že když v hledišti převládnou ženy, mám tendenci se omlouvat, že je budu hodinu a půl otravovat nějakými fotbalovými trapnostmi. (smích) Hlavní postava hry je navíc velký antifeminista. Je to rozvedený, zhrzený chlap, který má ženy za podřadnou sortu, protože nerozumějí fotbalu a vlastně vůbec ničemu… Ve feministickém klubu bych Trenéra asi vůbec nedohrál.
Fotbal je v případě herecké rodiny Prachařů dobré téma k hovoru. Váš táta byl předsedou odboru přátel fotbalové Slavie, váš syn František hraje fotbal závodně. Jaké místo zaujímá kopaná ve vašem životě?
Čím jsem starší, tím víc mě zajímá společenský dopad té hry. Zajímavé je, že to není zase tak stará hra, sto padesát let není nic. Přesto je to nejrozšířenější sport na světě a jeho popularita pořád roste. Ještě my jako kluci jsme měli za ikony Vinnetoua, ale dneska jsou klukovské ikony ve fotbale, žádný Vinnetou, ale Ronaldo a Messi. Já ze sebe fotbal bohužel nemůžu vypudit. Táta byl velký slávista a vodil mě na stadion už od mých pěti let.
Vzpomenete si na první zápas, který jste jako kluk viděl na stadionu, ne jen v televizi?
Vzpomenu, to jsme byli s tátou na Slávii, kam přijela Trnava. A Slavia dostala na zadek, prohrála snad 4:1. Tenkrát měl ale Spartak Trnava zvuk, byli to mistři republiky. Pamatuju si, že v brance Slavie byl Ledecký, s osmičkou hrál Kadraba, na hřišti byli Franta Veselý, Píša, Nedorost, Knebort, v obraně Hildebrandt, Lála, Smolík…
To ale nebyly pro Slavii nejlepší časy, v první polovině šedesátých let hrávala druhou ligu.
Ale my s tátou chodili i na tu druhou ligu. To byl oporou Jan Lála, kterého si trenér Vytlačil vybral i na šampionát do Chile. Jako druholigového fotbalistu!
Váš syn hraje fotbal odmala, byť ne za Slavii. Vydýchal byste, kdyby nastupoval v dresu největšího rivala sešívaných, pražské Sparty?
Franta hraje za Vyšehrad. Ale kdyby hrál za Spartu, tak bych to vydýchal velice snadno, protože by byl v první lize! To by bylo krásný – fandil bych Slavii a tajně chodil i na Spartu. (smích) Víte, já myslím, že ta rivalita mezi Spartou a Slavií je hodně přeceňovaná, samotní fotbalisti, ať jsou ze Sparty, nebo ze Slavie, mají k sobě vzájemný respekt. Nám spíš vadí ta Plzeň… (smích) Přiznám se, že když hraje s Plzní, tak dokonce fandím i té Spartě.
Když jsme u těch elitních týmů, elitou divadelní vždy bývalo Národní divadlo. Letos to bude dvacet let, co jste tam v angažmá. Hodně se uplatňujete i mimo první scénu, necítil jste se v Národním zcela realizován?
Naopak, za uměleckého šéfa Michala Dočekala jsem zkoušel i třikrát do roka, což je hrozně moc. Nová hra se vytváří tak dva měsíce, to máte půl roku zkoušení jen v Národním, dvě třetiny divadelní sezony. Když pak přišel Dan Špinar, trochu se to zlepšilo. Já vždycky dbal na to, abych nebyl závislý na jednom divadle. Není moc příjemný čekat, co vám kdo nabídne. A důležitá je i pestrost vaší práce. Vy když pořád píšete články, určitě taky občas zatoužíte napsat knihu. Nejde o to, jestli jste spokojený, nebo nespokojený. Já potřebuju změnu už proto, abych si uvědomil, jaký je rozdíl hrát Trenéra někde v intimním prostředí a pak Cyrana v zaplněném Národním divadle. To máte, jako když jeden den hrajete amatérskou Hanspaulku a za týden máte nastoupit na Maracaná.
Jste z generace, pro kterou mělo angažmá v Národním mimořádnou hodnotu, symbolický význam. Je to dnes důležité i pro mladou hereckou generaci?
Já myslím, že dneska se mladí herci především snaží mít manažera, který by je nabízel a propagoval. Stálé angažmá vyvolává spíš obavy, protože přináší i určité povinnosti. Je to ale něco za něco. Když se při covidu nehrálo, já osobně angažmá ocenil, protože jsem měl aspoň nějakou sociální jistotu. Na druhou stranu stálý úvazek obnáší to, že musíte některé práce odmítat, třeba dlouhodobější seriály, kde vás potřebují pomalu každý den i po dobu několika let. Každopádně angažmá bylo dřív daleko větší metou. Že byste dokončil školu a zůstal na volné noze, to si mohly dovolit jen ty největší hvězdy jako Vladimír Menšík.
Vy jste svou divadelní dráhu spojil s Národním, váš táta zase s Vinohrady, kde působil třicet let. Zahrál jste si někdy v Divadle na Vinohradech, jen abyste se poměřil se stínem svého otce?
K tomu došlo už na Palmovce, kde jsem začínal, stejně jako táta, ten ještě v Divadle S. K. Neumanna. Na Vinohradech jsem ale dělal s režisérem Zdeňkem Kaločem Misantropa, ještě za Jiřiny Jiráskové. A bylo to strašně příjemný, protože jsem seděl v té samé šatně, kde sedával táta a kam jsem za ním jako dítě chodil. S tátou tu šatnu sdíleli ještě pan Brzobohatý, Zdeněk Řehoř… Slavná sestava.
V Národním divadle máte po premiéře příběhu o Krásce a zvířeti. Jde o převyprávění Františka Hrubína, ze kterého vycházel i Juraj Herz ve filmu Panna a netvor. To měla být pohádka pro děti, ale je to spíš horor pro dospělé… Jaká je vaše adaptace – a jaký je váš netvor?
Určitá hororovost je v našem představení taky obsažena. Moje postava se spíš než člověku se zvířecí hlavou podobá přízrakům z Pána prstenů. A taky mi sound designér Michal Cáb vyrobil takovou akustickou rukavici, kterou můžu ovládat na dálku různé druhy zvuků. Takže v představení pracujeme i se zvukovou magií, což na divadle působí hodně zajímavě. Když jsme na inscenaci začali pracovat, pro zajímavost jsem se znovu na film Juraje Herze podíval a zaujala mě jedna věc. Když jsem tu pohádku viděl před čtyřiceti lety v kině, měl jsem pocit, že exteriéry byly natočené někde v hlubokých šumavských lesích, ale oni je nasnímali tady v Praze, v Grébovce. Takže Juraj Herz, známý nepřítel přírody, natočil půl filmu jen kousek od místa, kde v Praze bydlel!
Lidé vás vnímají hlavně z divadla, před filmovou kamerou se ale moc neobjevujete. Je to vaše volba, nedostáváte dobré nabídky?
Není to moje volba, souvisí to zase s divadlem. Já po filmování dřív nijak neprahnul, měl jsem svoje divadelní projekty a málo času. Ale něco jsem přece natočil, třeba se Zdeňkem Tycem film El Paso. Teď půjde do kin Vyšehrad, kde hraju tatínka synovi Kubíčkovi, a s Tomášem Kleinem připravujeme film Citlivý člověk, podle Jáchyma Topola, točit by se mělo začít v březnu. A taky se objevím v Barcarole, režijním debutu kolegy z Verzí Igora Chmely, což má být asi půlhodinový snímek odehrávající se v domově pro seniory.
Váš táta, slavný herec Ilja Prachař, přestal ze zdravotních důvodů pracovat už někdy v pětašedesáti. Vám se ten věk pomalu blíží. Umíte si představit, že byste musel s herectvím skončit a věnoval se úplně jiné práci?
Jakmile máte problém s textem, motorikou nebo se zdravím, účinkování na jevišti padá, protože divadlo bytostně vyžaduje fyzicky připraveného člověka. Vím, že třeba Láďa Mrkvička měl posledních pět let viditelné problémy, a když už to nešlo zvládat, tak divadla musel nechat. Nicméně i při té nemoci ještě natočil svůj poslední skvělý film Staříci, protože ve filmu zdravotní limitace není tak velká. Ale každému jednou dojdou síly, někomu v šedesáti, jinému v osmdesáti, lamentovat nad tím nemá smysl. Důležité je najít si něco, co vás baví i mimo tu hlavní profesi. Když jsme loni za covidu nemohli pracovat, věnoval jsem se tomu, na co jsem nikdy neměl čas. Vždycky mě bavilo vyřezávat – a tak jsem dětem vyřezal dřevěný betlém.
Celý rozhovor s Davidem Prachařem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Nenechte si ujít historky Davida Prachaře o Radovanu Lukavském. Čeká na vás ale mnohem víc!
Odvázaná hodina s Petrem Rychlým. Hitparáda scének a historek žhavě současných i nostalgicky archivních. Poslouchejte do soboty 20. listopadu 2021.
-
Po týdnu šílím, co je to za kravinu, říká o svém psaní David Prachař
David Prachař rád čte. Nedávno zdramatizoval novelu Romaina Garyho Život s krajtou a začal i psát. Podobně jako jeho otec Ilja Prachař.
-
Mám problém se na sebe dívat, když točím. Většinou mě to vyděsí, říká David Prachař
„Často vidím že jsou herci používaní už jen jako glosátoři. Tím se pojem herce stává tématem na hraně vkusu a nevkusu," říká herec David Prachař. (repríza)
