Lidé pravdu nechtějí, protože bolí

,,Vadí mi, jak se ten komunistický režim, který ovlivnil životy milionů lidí, některé fyzicky zlikvidoval a některé totálně zničil, zase dere k moci!"

Hynek Bočan slaví. Ač na to rozhodně nevypadá, bylo mu osmdesát. A má se za čím ohlížet. Pasťák, Soukromá vichřice, Čest a sláva, S čerty nejsou žerty, Smích se lepí na paty - to jsou některé z jeho slavných a ceněných filmů. Když přidáme názvy některých seriálů, třeba Rychlé šípy, Přítelkyně z domu smutku nebo Zdivočelá země, je jasné, že jde i o jednoho z nejpilnějších režisérů. Má obrovský cit pro spravedlnost a cítí pokoru ke své profesi i profesím jiných.

Na březnovém předávání Českých lvů jste skoro slíbil film Blaničtí rytíři, který jste napsal s Jiřím Stránským. Co je nového v přípravách?

V tuto chvíli nic a asi bude ještě dlouho trvat, než se něco nového stane. Jedna věc jsou přání a druhá věc jsou život, skutečnost a dejme tomu Česká televize. Uvést jakýkoliv projekt do stadia realizace trvá dneska dva až tři roky. A uvažovat v osmdesáti o tom, co bude za tři roky, mi přijde docela legrační.

Nicméně vymyšlený ten film máte. Uvažujete už i o konkrétních hercích?

Zatím jenom okrajově. Drobná potíž je v tom, že v Blaníku, tedy v té hoře, se nestárne. Ve filmu budou postavy různého věku, ale vysloveně starců minimálně. Budeme tak potřebovat více herců podobného věku. Musím přiznat, že když si pro tu kterou roli představuji určitého představitele, píše se mi líp. Vím totiž, co od kterého herce můžu čekat.

S Jiřím Stránským spolupracujete padesát let, natočil jste spoustu filmů i seriálů podle jeho předloh a podle společných scénářů. Právě vznikající snímky Balada o pilotovi a Tichá pošta vás ale minuly. Proč?

Když se připravovala Balada o pilotovi, ještě jsem pracoval na jiném filmu podle Jiřího předlohy, na Pikniku. Nabídku na Baladu jsem tak s díky odmítl. A Tichá pošta? To, že bych se ve svém věku tři čtyři týdny brodil sněhem a točil s dětmi, pro mě byla hrůzná představa. Vzpomínám si na jedno setkání s Jiřím Weissem, už byl v letech, chodil o holi, ale jinak byl pořád čiperný. Zeptal jsem se ho, co bude dělat, a on odpověděl: nic, vždyť víš, jak je to namáhavé! Měl pravdu, režírování je fyzicky hodně náročné. Nemluvě o hlavě! Při způsobu práce, který vyznávám, musí režisér na place spoustu věcí a lidí oběhat a nesmí myslet třeba na to, že ho bolí nohy.

Hynek Bočan

Chystáte něco jiného?

Ne. Rok jsem se trošku trápil, že nenatáčím, nevěděl jsem, jak teď budu žít, ale už mě to přešlo. Od filmové techniky jsem přešel k technice zahradní. Ale nějaké plány samozřejmě mám. Mám rozepsaná skripta pro filmovou školu, a píšu i něco dalšího, ale k natáčení to zatím nesměřuje. To by se musel stát nějaký zázrak. Třeba že by přišli z televize a nabídli mi práci na nějaké látce. To se u nás ale nestává.

Piknik, Přítelkyně z domu smutku, Žabák, Zdivočelá země, Bumerang - to zdaleka nejsou všechny filmy, ve kterých přibližujete různé totality a statečné lidi, kteří se jim dokázali vzepřít. To je vaše celoživotní téma.

Řeknu vám něco, co zní jako fráze, ale není: pokud si nebudeme pamatovat, co se u nás stalo, tak se nám to zopakuje. Vadí mi, jak se ten komunistický režim, který ovlivnil životy milionů lidí, některé fyzicky zlikvidoval a některé totálně zničil, zase dere k moci. Rozhodně neplatí, že co se stalo, stalo se, a v současnosti je všechno v pořádku. Nic není v pořádku! Já v poslední době trávím půlku času na vesnici a vidím, jak jsou vztahy na venkově zničené. Původní obyvatelé byli za minulého režimu vystěhovaní, statky chátrají - v naší vesnici je zrovna ten největší statek v dezolátním stavu. Totéž platí o mezilidských vztazích. Lidi sice jakoby žijí spolu, ale vědí na sebe spoustu věcí, třeba že je právě jejich soused udával nebo mu vymetal půdu, aby mu nezůstalo jediné zrníčko, jediný klas. To platí o naší společnosti obecně. No a teď s údivem sleduji, jak se současní komunisté rvou k moci. Já bych na jejich místě byl zticha a chodil kanálama.

Nikdo se nebude smát /1965)

Pro knihu o seriálu Zdivočelá země jste navrhl podtitul Pravda často bolí. To platilo v různých dobách a platí to stále.

Skutečnost, že pravda bolí, je pravda pravdoucí. Nejméně devadesát procent věcí, které jsem natočil po listopadu 89, se dotýká totalit a boje proti nim. Moje filmy přitom ani zdaleka nedosáhly sledovanosti různých, řeknu to, blbých, vymyšlených seriálů. Ty jsou o tom, jaká to i v totalitních dobách byla sranda nebo jaká je to sranda dneska. Vzniká strašně málo filmů ze současnosti, které by se kriticky dívaly na společnost. Vlastně nevznikají skoro žádné. Stejné je to se snímky o německé okupaci nebo o padesátých letech. Tato témata nejsou příznivě přijímaná. V dnešní době je snaha o to, aby si na sebe filmy vydělaly. Jenže lidi se nechtějí dívat - nechtějí, aby jim někdo připomínal, že se chovali zbaběle, že byli pro všelijaké kompromisy, aby měli dobrou práci, prostě aby se měli dobře. Lidé pravdu nechtějí, protože bolí.

Když se podíváme na vaše filmy, vy jste vlastně skoro pořád proti něčemu bojoval.

Byl jsem - a dodnes jsem - zřejmě pomatený ze školy. Na FAMU jsme byli v úžasné době. Byla tam skvělá skrumáž kantorů, která nás vedla k tomu, že film by měl mít nějaký smysl, a my jsme tak logicky proti něčemu bojovali. Přesněji řečeno: bojovali jsme proti režimu. Chtěli jsme říct, že je špatný. V první polovině šedesátých let byla naše společnost zralá k tomu, aby se něco stalo. Člověk, ať chce nebo nechce, stejně vždycky dělá věci, které má zasuté v hlavě. U všech svých filmů jsem si říkal: musí to mít nějaký smysl. Chtěl jsem říct, že by svět měl být lepší. Alespoň říct. S tím, že se třeba někdo chytne. Ze si alespoň dva lidi z těch všech, kteří jdou po filmu z kina, řeknou - hele, měli bychom se nad sebou zamyslet; pojďte, zkusíme to jinak. Je to sice chabá naděje, ale je. Tohle mě celý život v dobrém smyslu pronásleduje. Cena, kterou jsem za to platil, byla, že jsem nebyl příliš oblíben. Ani u zaměstnavatelů, ani u kritiků, ani u diváků. Prostě nikde.

Svatební cesta do Jiljí (1983)

Ale coby mladé vlně československého filmu se vám v té době přeci jenom něco podařilo!

Možná jsme s tou společností nějakým způsobem hnuli. Nejenom my filmaři, ale i literáti, divadelníci, výtvarníci, intelektuálové. A přijely tanky! Ale i to je důkaz, že to nebyl jenom žert. Režim to nebral na lehkou váhu, to by nás nezakázal. Vždyť nás, asi pětadvacet filmařů, poslal do výslužby. Nesměli jsme dělat. Když řeknu, že se nás soudruzi báli, není to daleko od pravdy.

V šedesátých letech jste natočil několik vynikajících filmů, ale za normalizace byla vaším zřejmě nejúspěšnějším filmem pohádka S čerty nejsou žerty. To je asi příznačné pro vaši situaci i dobu, o které mluvíme.

Pohádka je skvělá věc a točit ji je báječné - pro režiséra i pro herce. Připadal jsem si, jako kdyby mě pustili z klece pod podmínkou, že nebudu točit o životě nebo satiru... Ovšem v pohádce tohle všechno je. Pohádka je duše národa. Na to natáčení jsem se pečlivě připravoval. Studoval jsem třeba rozdíly mezi českým, italským a německým čertem. Český čert není bestie, která chce někoho nalákat a pak zničit, zabít a strčit do kotle. Český čert je spravedlivý. Tahle hra má určitá pravidla, která je třeba dodržovat. Nemám rád pohádky, ve kterých se někdo nebo něco pitvoří. Ani v pohádkách není dovoleno všechno, jisté hranice musíte zachovávat. Navíc pohádka je pohádkou i proto, že dobře skončí. Proto mají pohádky rádi děti i dospělí. V životě by to, co v pohádce skončí happy endem, dopadlo jinak.

Zmínil jste herce; vám jich prošlo rukama víc než hodně!

Herci jsou v podstatě lehce rozmazlené děti. Chudáci, kterým ráno řekne režisér v rozhlase, jak mají něco hrát, pak v divadle jiný režisér, jak mají něco hrát, pak jdou filmovat, takže další režisér, a večer do divadla. Pokaždé jim někdo říká, jak se mají chovat. Udržet si v téhle situaci vnitřní vlastní sílu, je těžké. Samozřejmě takoví herci, co to dovedli, byli, jsou a budou, ale je jich pět a půl. Jsem vděčný, že jsem mohl spolupracovat s velikány českého herectví. S některými coby asistent režie, třeba s pány Štěpánkem nebo Smolíkem, ale s některými i jako režisér. Například ve filmu Čest a sláva je pět hlavních rolí, a ty hráli nejlepší herci, kteří u nás tehdy na tyhle role přicházeli v úvahu. To se podaří jednou za život.

Jmenujme: Blanka Bohdanová, Karel Hoger, Iva Janžurová, Josef Kemr a především Rudolf Hrušínský...

Pana Hrušínského jsem si těžce prosazoval. Dramaturgická skupina na Barrandově ho nechtěla, že je na roli starý. Ze by prý ve třicetileté válce byl skoro padesátiletý chlap dávno mrtvý. Ale usmlouval jsem ho, i když se to neobešlo bez konfliktů. A pak mi pan Hrušínský řekl, že je zaneprázdněný a že by mohl točit až tak za půl roku. Přišel jsem s tím na Barrandov a čekal jsem, že se mnou vyběhnou. Ale oni řekli, že když na něm trvám, počkají. To bych chtěl vidět dneska! V současnosti producenti točí za vlastní peníze, ale tehdy šlo o peníze státní. Nechci bránit režim, chci jen říct, že se potřeboval kulturou chlubit navejsme nek. Ale nějaké výhody to, popravdě řečeno, mělo.

Může se i stát, že natočíte něco, za čím si úplně nestojíte...

To se může stát. Možná narážíte na film Parta hic. Víte, takového filmu si jako režisér asi nemůžu moc vážit, ale v kinech na něj přišlo víc než milion diváků. Byl to můj divácky nejúspěšnější snímek pro kina.

V roce 2003 jste se podílel na televizním seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Proč jste do tohoto riskantního podniku šel?

Protože jsem dobrodruh. Každý režisér musí být dobrodruh. Se scenáristou Honzou Otčenáškem si řekli, že nový seriál nemůžeme dělat jako Jaroslav Dietl, který napsal první dvě řady seriálu. To by byla cesta do pekel. Nakonec bychom to ani neuměli. Chtěli jsme vytvořit příběh pravdivější, víc ze života. Dietl byl totiž génius pěny. Jeho příběhy byly brilantně napsané, skvěle zkonstruované, ale nesměl jste se nad nimi zamyslet. Vezměte si třeba hned první řadu. Poměry v nemocnici, chování doktorů, Strosmajerova arogance - to by dneska bylo žalob! Ale v Dietlově brilantním podání tohle všechno pominete. Lidi na Nemocnici milovali její postavy, dialogy a humor.

Tím spíš byl úspěch vašeho pokračování přinejmenším nejistý!

Náš seriál si, bohužel, trochu sedl na zem, ztratil humor. To byla věc scénáře, ve kterém nebyl prostor pro legraci. Když jsem se k téhle práci dostal, byly už scénáře hotové. Jeden můj kolega tuhle nabídku odmítl, asi se zalekl, a televize oslovila mě. Řekl jsem si, že se bát nebudu. A vidíte - v životě jsem nenatočil nic úspěšnějšího! Každý díl měl v průměru necelé čtyři miliony diváků, a to jich bylo třináct. Lidi na ně nadávali, byli zklamaní, zoufalí, neměli tam už Miloše Kopeckého - ale dívali se.

To vás asi těšilo, po diváckém ohlasu vašich antitotalitních snímků, o kterých jsme mluvili.

Těšilo, proč to nepřiznat. Celý život jsem chtěl dělat něco, co má smysl. Filmy nebo seriály, na které se budou lidé koukat a dotknou se jich. Nechtěl jsem točit jenom takové, řekl bych, mlhy, které vás trochu orosí, je vám u nich dobře, ale jinak nic. Ano, mám rád divadelní představení nebo filmy, kde se dvě hodiny dobře bavíte, sám jsem ale chtěl lidi oslovovat hlouběji. U Nemocnice na kraji města po dvaceti letech se to povedlo.

Kolikrát jste si jak režisér zkusil divadlo?

Třikrát, a po té třetí zkušenosti jsem si řekl, že už nikdy. Jsem totiž ohromně netrpělivý, což je s divadelní režií neslučitelné. Z filmového natáčení jsem zvyklý vidět výsledek hned. Kouzlo filmového herectví je v tom, že herec musí okamžitě vytvořit nějakou situaci, nemá možnost přípravy skrze předešlý děj, někdy nelze ani zkoušet, a režisér je od toho, aby mu to nějakým způsobem usnadnil. Divadelní zkoušení je pro mě trápení. Věc se rodí dlouho a složitě, pořád není vidět. Obdivuji každého filmového režiséra, který se spustí na divadle a je tam úspěšný. Zářným příkladem je Jiří Menzel. Je až neuvěřitelné, jak mistrně umí to divadlo dělat.

Pane režisére, závěrem trochu banálně: máte nějaké krédo?

Dum spiro, spero. Tedy - dokud dýchám, doufám.