Jak splynout s přírodou a (ne)zešílet v divočině

23. červenec 2018

"Když jsem dělal pokusy s lysohlávkama, zažil jsem něco, čemu nerozumím. Byl jsem v lese neviditelný. Přiběhla ke mně kuna skalní. Byla ode mě dva metry a hrála si. Nebo ptáci, ti si sedali na větve hned nade mnou, skoro nadosah. Nebyly to halucinace. Člověk může s přírodou nějakým způsobem splynout." Citované věty vyřknul Roman Szpuk, jeden z devíti skutečných samotářů, které zpovídá spisovatel a publicista Aleš Palán v knize s příhodným názvem Raději zešílet v divočině.

Každý z těch osudů je jiný, ale jedno mají ti originální lidé, někdo by snad řekl podivíni, společné: všichni dobrovolně opustili civilizaci, svět hypoték a leasingů, složenek a modrých zón, osmiapůlhodinové pracovní doby a dvacítky dnů dovolené na zotavenou. Žijí na horských samotách, někteří v domku, jiní v chýši, další v maringotce nebo třeba v meteorologické stanici. Setkávají se často jen se svými zvířaty nebo dokonce jen se zvířaty žijícími v lese opodál. Někteří mají za sebou dramatické životní příběhy, jiní se v divočině už narodili. Všichni mají co říct k tomu, co je v životě opravdu důležité, a všichni prokázali mimořádnou sílu osobnosti, protože dlouhodobě žít a živit se v místech, kam se často ani nedá dojet autem, je jen pro silné povahy. Vedle mimořádně empatického Aleše Palána, který ví, nač se zeptat, a bezpochyby taky umí krátit, je to i kniha fotografa Jana Šibíka, který novodobé poustevníky navštěvoval společně s autorem, fotil jejich z našeho pohledu nuzné příbytky i neobyčejně charismatické tváře (až na jednoho, který to nedovolil) a vytvořil snímky, které by obstály i mimo knihu, beze slov. Takovou mají výpovědní hodnotu.

Seznamte se v nutné zkratce s příběhy několika šumavských odvážlivců, kteří dokázali provést to, o čem mnozí z nás tajně sní: Odstřihnout se od civilizace.

Vysvědčení v rybníku

Na Stogrově Huti kousek od Volar žije už od narození se svým dvojčetem Ondřejem pětapadesátiletý František Klišík. Jeho rodina - rumunští Slováci - přišla na Šumavu po druhé světové válce v rámci osidlování pohraničí. „Ve škole jsme vyhořeli už jako jiskry. Propadli jsme ve druhý třídě. Neuměli jsme pořádně česky,“ vzpomíná na drsné dětství František a Ondřej ho doplňuje: „Učitelka nás jednou seřezala. Seděli jsme v lavicích, pojďte se mnou, vyzvala nás a za dveřma nás šíleně zmlátila. Jak psy.“ A tak se chlapci zařekli, že už nikdy nenapíšou žádný úkol a nikdy už se nebudou učit. Dodrželi to. A když propadli, školní tašku s vysvědčením hodili do rybníka.

Jednou se František ve škole serval a kámoše trefil na solar. Ten šel do kolen. Frantova tátu pozvali do školy a dali mu vybrat: buď dětský domov, nebo polepšovna. Pak přišla sociálka. „Táta se postavil do dveří: Chcete mi vzít děti? Jen přes moji mrtvolu. Nebyl jsem u toho, ale táta vzal něco do ruky, snad sekeru, a hnal tu sociální pracovnici svinským krokem,“ vybavuje si František. Sociálně podezřelá rodina byla trnem v oku i bolševikům. Hrozba, že přijde o děti, nakonec přivedla matku dvojčat Klišíkových na protialkoholní léčení, což byla prý jediná možnost, jak zamezit šikaně ze strany úřadů. „A výsledek? Naučila se tam kouřit - to předtím neuměla," říká František.

Šlachy ze mě visely...

Krušné zážitky z let dětství a dospívání vztah obou bratrů jen utužily. Byli spolu pořád - jen vojna je rozdělila. František vždy inklinoval ke kumštu, zvlášť k poezii. Po roce 1989 prodal býka a za utržené peníze odjel do Ameriky. Toužil se setkat s básníkem Ferlinghettim -a opravdu se potkali! „Čekal nás v City Light Books, pán v klobouku a s rovnou páteří. Přivezli jsme speciálně pro něj becherovku. Jak se to pije? S vodou? zajímal se. Ne, musíte to do sebe prostě kopnout, poradili jsme mu. Tak to tam kopnul. A potom ještě jednu.“ František slavného spisovatele okouzlil, provedl ho svým krámkem a ukazoval mu vzácná první vydání Kerouaca a jiných.

Ruku si ale nepodali. To je tak: František měl před svatbou a zrovna pracoval na pile. Jednou se večer opil s vimperskými básníky a zaspal. Se zpožděním pelášil do fabriky a ve snaze dohnat, co zameškal, si v takzvané sámovačce uříznul ruku. „Jak mi ji to vzalo našikmo, šlachy ze mě visely, několik metrů dlouhý, úplnej prapor ze mě vlál. Hustý,“ líčí. U pily byl sám a uvědomil si, že musí mezi lidi, jinak padne a vykrvácí. Držel si ránu druhou rukou, aby zastavil krvácení, a konečně potkal nějakou ženu. „Ale jak mě uviděla, odpadla ona. Tak jdu dál. Další ženská, zase to s ní seklo. Už jsem na to začal bejt zvyklej. Došel jsem až do kanceláře, konečně chlap - a povídá: Zavolám záchranku, nevíš, jaký mají číslo? -Ty vole, já se snad o sebe musím postarat sám?!“

Nehanbi sa, plač

František strávil čtyři hodiny na operačním sále. Chirurg mu zachránil život, ruku zachránit nešlo. Z pravačky mu zbyl pahýl. Takže nemá dvě ruce, ale jednu ruku a půl. Přesto i dneska dělá zedničinu. Jen svou lásku od sebe odehnal, prý kdo by se staral o kripla...
Bolest z rozchodu mu pomohla tlumit bolest fyzická - zbytek paže se hojil a bolest se dala řešit jen morfiem. Pomáhal i pláč, Františkovi to už jako dítěti radil tatínek. „Nehanbi sa, Franci, len si zaplač,“ říkával mu. Pláč prý člověka duševně probere. „Dneska jsou kurzy, kde tě učí úplně násilně se smát. Ale co takhle zkoušet lidi rozbrečet? Třeba by to pro ně bylo očišťující. "

Zranění Františka taky, jak říká, „probudilo uvnitř“. Začal číst. Drtikola, Eduarda Tomáše, Bachova Racka. Psal by vlastní básničky, ale prý se mu nechce, i když má spoustu notýsků s myšlenkami, které ho napadají. A tak se spíš snaží udržet barák a pomáhat bráchovi. Mají krávu, býka, práce je pořád dost. Františka občas napadá, že by se mu líbilo někam si sednout a jenom být. Užívat si slunce, lesa, větru, západů slunce. „Chtěl bych dožít tak, abych ve chvíli smrti mohl říct s totálním přesvědčením, že to kurva stálo za to...“

Nikde ani noha

Bydlí ve vlastnoručně postaveném srubu obklopeném hustými křovinami asi půl kilometru od dost možná jediné neelektrifikované vesnice v republice. Známe jen jeho jméno - Ruda. Na Šumavu přišel s přítelkyní s jediným cílem, žít v přírodě. Trabantem sem v banánových krabicích dovezli nádobí, nářadí a proviant, z kusu silážního igelitu udělali stan, ve kterém první půlrok bydleli. Do zimy stihli postavit srub i s pecí a začali pěstovat veškerou zeleninu. Jako základ pro přežití nakoupili obilí. Mlýnek na obilí udělal Ruda ze zadního kola u bicyklu. Šlapalo se na stojanu a mlýnek mlel mouku do igelitové tašky.

Bydlí ve vlastnoručně postaveném srubu obklopeném hustými křovinami asi půl kilometru od dost možná jediné neelektrifikované vesnice v republice. Známe jen jeho jméno - Ruda.

„Nejvíc toho uděláš ze pšenice, ta je jako ubrousku, prostři se. Dá se z ní udělat třeba i ocet, taky jde vymýt rostlinné maso a ze zbylého škrobu vysladit slad, takže ti pšenice nahradí maso a med. Na sójovém masu se přežít nedá, pšeničné maso ti dá sílu a zahřeje i v zimě,“ líčí vegan Ruda a přidává zaručený recept na výborné karbanátky: „Nameleš na masovém strojku uvařené žito, kvůli minerálům do nich semelu i jitrocel, kostival anebo trochu obyčejného trávníku.“

Ruda byl na odchod do přírody dobře připraven, jeho manuální dovednosti jsou totiž obdivuhodné. „Jsem kutil. Už na základce jsem si vyrobil skateboard, tranzistorové rádio, u táty v dílně jsem pořád něco koumal. Jsem vyučený truhlář, technicky jsem tady věci zvládal, třeba umět si naostřit všechny nástroje je důležité. “

Ano, mít ostrou sekyru a pilu je nezbytnost. Bez dostatku dřeva by totiž v zimě zmrznul i poustevník zvyklý na největší odříkání. „Se dřevem mi vydatně pomohl chlapík, co se mu říká Nezmar. Řezali jsme ručně suché stromy. On si pak omotal jeden konec stromu provazem, druhý dal kolem pasu a dokázal strom vytáhnout z lesa tak, jak to dělají koně. Jinak je v zimě člověk na všechno opravdu sám. Všude je sníh, ticho, nikde ani noha. Stane se, že třeba týden není vidět lidská tvář. To se v Evropě přihodí málokdy. “

Doktoři? Ne, klystýr

Po několika letech od Rudy odešla jeho přítelkyně. Ve srubu je už třináct let sám. Navštěvují ho ale příznivkyně a fanynky, jak jim říká. Natrvalo ale zatím žádná nezůstala. Podle Rudy je to tím, že prostě nemohou, jsou svázané povinnou měsíční platbou do zdravotnictví, ze které se nejde vymanit. „To nedovoluje lidem být opravdu svobodní, rozhodovat o svém zdraví a peněžence, potažmo o svém životě. Pokud někdo přestane platit, i kdyby o své zdraví uměl pečovat sám, narůstá mu dluh a penále.“ Ruda zdravotní pojištění už dvacet let neplatí. Nemocný bývá minimálně, tak jednou za tři roky prý prodělá malou chřipku. Praktické doktory neuznává. „Vždyť’ oni ani neléčí, jen kouknou do krku, ťukají do počítačů, příčiny nemocí povětšinou neznají a z mého pohledu je ani neléčí, “ myslí si.

Tihle lidi opustili dobrovolně civilizaci, svět hypoték a leasingů, složenek a modrých zón...Žijí na horských samotách, někteří v domku, jiní v chýši, další v maringotce, jako třeba Jáchym Kaplan.

Sám praktikuje klystýry, čistit si střeva je podle něj důležité. Přistupuje k tomu ve chvíli, kdy začne být na záchodě cítit. „To se stane někdy po luštěninách nebo po špatné kombinaci jídla. V útrobách to pak zahnije, což já nesnesu. Při pojídání mrtvých zvířat těžko může vzniknout něco jiného než smrad. Poslední dobou se lidi čím dál víc posílají do zadní části těla a nedochází jim, že je to podvědomé volání, aby se o tuto oblast začali víc zajímat,“ vysvětluje Ruda, který je přesvědčen, že zdraví se dá podpořit studiem nových informací a pravidelným užíváním hořkých bylin, syrové cibule a česneku, kondičním sportem a pozitivním přístupem k životu.

Mimo systém

Pro systém tenhle svérázný chlapík neexistuje. Když ho nedávno ve městě kontrolovali policajti, ukázal jim starou občanku socialistické republiky. Koukali na něj, jak kdyby spadnul z Měsíce. A to nevěděli, že byla spoustu let zakopána v zemi. Když totiž Ruda s přítelkyní odešli do divočiny, dali všechny svoje doklady do sklenice od okurek a zakopali ji do země.

Pak na ně ale lidi poslali policii. „Ať prý se legitimujeme. Nemáme čím, občanky máme zakopaný, říkali jsme jim. Nechtěli tomu věřit, ale když jsme trvali na svém, poslali nás je vykopat.“ A jak to nakonec s Rudovou perlustrací ve městě dopadlo? Vlastně nijak. Starou občanku mu policisté vzali - a novou si odmítl vyřídit.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více o tématu