Letem čokoládovým světem

Čokoláda patří k Vánocům

Už desítky let patří k českým Vánocům kromě vůně jehličí, koled a rozžatých svící i neopakovatelně sladká a současně hořká chuť tmavohnědé poživatiny, kterou lidé v Evropě a jiných koutech světa poznali teprve poté, kdy Kryštof Kolumbus učinil součástí světa americký kontinent. Co je to vlastně čokoláda? A kdo má zásluhu na tom, že nebude ani letos chybět na vánočním stromku? 

Koncem 16. století popsal José de Acosta, španělský jezuitský misionář, požívání kakaa těmito slovy: „Těm, kdož na něj nebyli zvyklí, zdál se tento nápoj odporný, na povrchu měl jakýsi kal nebo pěnu velmi nepříjemné chuti. Ale přesto byl tento nápoj mezi indiány velmi ceněn, hostili jím význačné osobnosti, které zemí cestovaly. Španělé, muži i ženy, kteří se už v zemi zabydleli, jsou po této čokoládě nenasytní. Říkají, že se vyrábí mnoho různých druhů, některé jsou horké, jiné studené, ostatní vlažné a přimíchávají do nich velké množství toho,chilli‘; přesně tak, vyrábějí z něj pastu, která je údajně výborná na žaludek a proti kataru.“

AFRODIZIAKUM I POTĚŠENÍ

Když se Kolumbus při své čtvrté výpravě do „Indie“ přiblížil roku 1502 k jednomu z ostrovů, připlula k lodi kánoe, v níž bylo kromě dalšího obchodovatelného zboží také několik pytlíků s kuličkami velikosti mandlí. To bylo poprvé, co Evropan spatřil kakaové boby. K čemu mohou být dobré a jakou mají pro domorodce cenu, netušil tehdy ani on, ani jeho syn Ferdinand, který si do deníku zapsal: „Asi to byla cena značná, protože když je spolu s dalším zbožím přinesli na palubu lodi, všiml jsem si, že kdykoliv nějaká mandle upadla, všichni se zastavili, aby ji zvedli, jako by jim upadlo oko.“
Ale kakaové boby jako základ čokolády byly ve Střední Americe známé již mnoho staletí před Kolumbem. Okolo roku 1900 před naším letopočtem fermentovali obyvatelé dnešního Mexika plody kakaovníku v nápoj, o němž soudili, že má afrodiziakální účinky. Tekutina měla hořkou chuť, a když k ní bylo přidáno koření nebo kukuřičná kaše, měnila se v poživatinu dodávající sílu a energii. Tomuto typu nápoje, který je dodnes nabízen turistům v jižní části Mexika, se říká čiláda.

KDE SE VZALA...

Pro Aztéky, kteří sami neuměli kakao pěstovat, a proto je získávali z okolních oblastí formou jakési „daně“, měly kakaové boby velkou hodnotu. Staly se pro ně dokonce platidlem. Španělští kronikáři zaznamenali, že „za sto kakaových bobů si člověk mohl koupit celou kánoi sladké vody nebo krůtu“. Čokoláda měla prý tak mocné účinky, že patřila mezi dávky pro aztécké vojáky.
Povzbuzující účinek čokolády neunikl ani válečným stratégům první a druhé světové války. Hnědé křupavé tabulky nechyběly spolu s máslem, masem a cigaretami v denní dávce každého amerického vojáka. Na báječnou chuť pravé čokolády se dodnes vzpomíná v západních Čechách, kam na jaře 1945 vstoupila vojska USA. Po hubených letech protektorátu, kdy byla většina potravin na lístky, byla pro děti i dospělé čokoláda lahůdkou.
Cesta čokolády evropskými dějinami trvá již pět set let. V Kolumbových dobách sice ještě nestačila vstoupit do šlechtických salonů, ale již roku 1615 nalezla španělská infantka Anna Rakouská v horké čokoládě velké zalíbení. Král Ludvík XIV. obdržel čokoládu od Marie Terezy Habsburské jako zásnubní dar. Brzy ale ochutnali novou laskominu i lidé neurození. Tehdy se pila nebo polykala jako hustá kaše, ředěná vodou. Avšak už roku 1674 začali Angličané ředit čokoládu mlékem a v londýnském obchodě Coffee Mill & Tabasco Roll nabízeli čokoládu ve formě tvrdých tabulek, které bylo možné kousat.
Ve dvacátých letech 19. století přišel Holanďan Casparus Van Houten s vynálezem hydraulického lisu umožňujícího odtučňování kakaa a s patentem na čokoládový prášek. Roku 1830 uměl ve švýcarském Lausanne Charles-Amédée Kohler mísit čokoládu s lískovými ořechy, ovšem recept na čokoládu mléčnou se zrodil až roku 1875. To už se ale blížilo 20. století, kdy i méně zručné hospodyňky dokázaly díky vynálezu Rudolfa Lindta polévat vánoční pečivo čokoládovou polevou.

MASTODONTI SLADKOSTI

Dnes snad na světě není země, kam by čokoláda nevkročila. Stalo se tak mimo jiné díky mamutím koncernům, mezi nimiž vynikla dnes už neexistující firma Stollwerck. U její kolébky stál roku 1839 v Kolíně nad Rýnem cukrář Franz Stollwerck. Kakao a čokoládu začala továrna vyrábět roku 1860. Na vrcholu slávy na přelomu 19. a 20. století produkovala navíc i reklamní fonografy, prodejní automaty a promítačky. V roce 2002 se však obr Stollwerck stal součástí ještě většího mamuta a v Kolíně nad Rýnem zbylo jen Muzeum čokolády jako vzpomínka na zašlé časy. Kjeho významným exponátům patří i cucavé bonbony a takzvané špalky. Byly tak tvrdé, že se pro ně vžilo označení „tvrdý jako štolverk“.
Slávu čokoládových výrobků však asi nejvíc rozšířila švýcarská nadnárodní společnost, kterou založil roku 1866 švýcarský lékárník Henri Nestlé. Je to jeden z největších potravinových koncernů na světě, světová jednička ve výrobě čokolády a současný majitel čokoládoven v Holešově, Krupce a Olomouci. Pro zajímavost nahlédněme do článku z první čtvrtiny 20. století, který vypovídá o dobových potížích jedné z předních moravských firem.
„Olomoucké výrobky, nesoucí od roku 1908 slovní značku Zora, byly drobným sice, ale v nejširších masách obecenstva všech vrstev rozšířeným důkazem zdravého českého podnikání a hospodářské svépomoci. Naděje skládané ve šťastné výsledky a radostné úspěchy podniku vyjádřena měla býti tímto symbolickým slovem Zora -znamenající nám jitřenku nové, lepší budoucnosti. Počátkem roku 1914 bylo jméno Zora zaregistrováno, stalo se však ve válečných letech, kdy o přídělu nezbytných surovin rozhodovaly centrální úřady a průmyslové organizace vídeňské, záminkou k hospodářské perzekuci podniku našeho, projevivší se zejména, když nevyhověno bylo nátlaku, aby odiózní nám, ale také mile znějící slovo Zora bylo z firmy vypuštěno a ze všech tiskopisů odstraněno.“ Bylo to opatření jen dočasné. Po druhé světové válce se olomoucká čokoládovna pietně k názvu Zora vrátila a všichni obyvatelé města, zejména děti, dodnes vnímají její omamnou nahořklou vůni vznášející se v okolí továrny jako „vůni zory“, i když se čokoládovna stala pod původním názvem součástí nadnárodního koncernu Nestlé.

NÁHRAŽKY NEBRAT!

V Zoře byly odedávna v obrovském množství vyráběny duté čokoládové figurky. Už dlouho před Vánocemi byly plněny sladkou pastou, baleny do pestrých staniolů a vkládány do kolekcí. Prodaly se jich v průběhu druhé poloviny 20. století stovky milionů a pamětníci zmizelých časů nostalgicky vzpomínají, že byly rozdávány zdarma (!) předáky ROH zaměstnancům národních podniků, někdy i za vysvědčení školním dětem. Z hlav trčely čokoládovým figurkám kroucené kovové drátky, které zůstávaly smutně viset na vánočních stromcích už dlouho před Ježíškem, protože jsme jako děti nedokázali odolat a stačili čokoládové laskominy oškubat.
Děje se tak dodnes, ale stejně jako kdysi si musí spotřebitel dávat pozor na různé náhrady čokolád. Zdá se, že tolik velebené tržní prostředí nemá bohužel na kvalitu čokolády takový vliv, jak se původně očekávalo. Musíme si zkrátka dávat pozor a sledovat, zda je na obalu uvedeno, jestli se jedná o skutečný výrobek z pravé čokolády, či nikoliv.
Naštěstí existují mezi výrobci čokolády opravdoví fandové, kteří se k nabízení náhražek nesnižují. Je vždy potěšení setkat se s někým takovým. Mně se to stalo nedávno v Olomouci na besedě se čtenáři. Děvčata z knihkupectví mi chtěla poděkovat, a protože jsem odmítl honorář, věnovala mi pár tabulek čokolády. Promyšlený a milý text na obalu svědčil o tom, že nepůjde o čokoládu obyčejnou. Jak jsem vyrozuměl, produkt pocházel z malé vesnické rodinné firmy. Na obalu bylo uvedeno i telefonní číslo, a protože mám rád, když jsou věci dělány srdcem, do výrobny jsem zavolal, abych poděkoval za ojedinělou chuť čokolády.

TROUBELICKÁ ČOKOLÁDA

Firmu majitele Františka Bačíka sídlící na statku v malé hanácké vesnici tvoří v podstatě osm lidí. František začínal sám. Celá rodina pomáhala s renovací statku. Důležité ale je, že do Troubelic začaly putovat kakaové boby a nejlepší suroviny, které v Ekvádoru nakupoval otec rodiny. „Bylo třeba vymyslet receptury, které vznikaly doma v bratrově kuchyni metodou pokus-omyl,“ říká Jitka Bačíková.
A František k tomu dodává: „Základem naší čokolády jsou kvalitní suroviny, což jsou nejlepší kakaové boby přímo od pěstitelů bez ohledu na to, jaká je světová propagace a světový trend. Dále je to výrobní postup, mělo by to být tradiční zpracování, mechanické, což je rozmělňování kakaových bobů v melanžérech bez emulgátorů a rostlinných olejů (kromě kakaového másla, které je přirozenou součástí kakaových bobů). Samozřejmě i další suroviny musejí být ve vysoké kvalitě, my například sladíme čokolády panelou BIO, což je ztuhlá šťáva z cukrové třtiny, taková zdravější varianta slazení. Do mléčné čokolády používáme sušené plnotučné mléko.“
Začátky byly více než skromné: pár poliček, stůl na balení a vážení výrobků, jedna obyčejná váha a maličký stolek, kde se testovaly čokolády. V čokoládovně se postupně začali zastavovat lidé a chtěli si nakoupit. Bylo zapotřebí zřídit maličkou výdejnu a později i prodejnu. „Zvelebovali jsme naše výrobní prostředí. Balírnu jsme třeba přemístili hned čtyřikrát! Postavili jsme nový sklad a dnes máme k dispozici pohodlné prostory. Stále vymýšlíme něco nového. Několikrát ročně pořádáme v naší čokoládovně jarmarky, které patří kjiž tradičním akcím v našem regionu,“ dodává Jitka Bačíková. Jsou jen nepočetný tým, ale výsledkem jejich práce jsou kvalitní výrobky a spokojení zákazníci.