Zpěvačka Marta Kubišová

Zpěvačka Marta Kubišová

Za pouhých šest let své „předzákazové“ kariéry stihla nazpívat spoustu hitů, třikrát vyhrát Zlatého slavíka a stát se symbolem vzdoru vůči sovětské okupaci v srpnu 1968. Dalších dvacet let pak doma lepila obaly na hračky, starala se o zásobování v podniku Výstavba sídlišť a vychovávala dceru Kateřinu. Až v roce 1989 přišel další ostrý střih – Marta Kubišová se stala symbolem podruhé, tentokrát sametové revoluce, a úspěšně se vrátila k profesi zpěvačky.

K rozhovoru pro Týdeník Rozhlas svolila po troše přemlouvání krátce po svých 77. narozeninách, kdy koncertem Sametová 30 v pražské Lucerně definitivně završila svou uměleckou dráhu.

Paní Marto, nejdřív ze všeho bych vám rád zpětně popřál hodně zdraví a radosti k narozeninám.

Děkuju. Slavila jsem je se zpožděním, protože zkraje listopadu jsem brala antibiotika, tak bych si ani nemohla dát šampaňský. Ale ono mi stejně nic nechutnalo, když jsem brala ty prášky. Takhle to mám už třetí rok, vždycky kolem narozenin bývám nakřáplá. Radši jsem oslavy utnula, nestojím o zápal plic nebo o další infarkt, to teda v žádném případě.

Ačkoli jste už před dvěma lety oznámila konec kariéry, přece jen se čas od času na pódia vrátíte, třeba loni na koncertě 100 let republiky. Ale v listopadu jste připravila i řádný koncert v Lucerně nazvaný Sametová 30. Proč?

Souhlasila jsem s koncertem s ohledem na třicáté výročí listopadu 1989. Loni jsem sice taky zpívala, k tomu stému výročí republiky, ale jen Modlitbu pro Martu, jinak jsem žádné koncerty nedělala.

Museli vás tentokrát pořadatelé hodně přemlouvat?

No, hodně mě přemlouvali, hodně. 

To vám v těch posledních letech nechyběli lidi, potlesk publika?

Vůbec ne. Já mám pořád nějaké autogramiády, různé křty desek, takže jsem pořád mezi lidmi. A tím pádem je tu pořád nebezpečí, že zase něco chytím...

Když jsme spolu dělali rozhovor naposled, psal se rok 2017 a vy jste se chystala na poslední koncertní šňůru. Jako jeden z důvodů jste uvedla, že už se chcete soustředit jen na psaní knižní autobiografie. Takže: zapracovala jste na ní?

Mám začátek, taky spoustu poznámek, ale pořádně jsem se k psaní nedostala. Člověk se věčně nemůže soustředit. Nejhorší byl tenhle rok, samé rozhovory. Já si prostě připadám jako znárodněná.

Koncert v Lucerně jste věnovala památce Václava Havla. Jak často na něj vzpomínáte?

Hodně. Hlavně proto, že se mě na něj novináři často ptají.

A jak moc vám tu dneska chybí?

Velmi. Mně chyběl už v době, kdy byl nemocnej a už neprezidentoval. Říkala jsem, že nám ty jeho glosy budou jednou scházet. A došlo na moje slova. Po jeho smrti si o něj navíc začali politici a různí papaláši doslova otírat nohy, jak o rohožku, a začali všechno, co Havel říkal, negovat. Jako by si nikdo neuvědomoval, že tady nebyla žádná škola, kde by člověk rychle vystudoval na prezidenta. Václav byl hlavně spisovatel, úžasnej dramatik, liberál. Nesnažil se dělat za každou cenu velká gesta.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se s ním poprvé osobně setkala?

Ano, představil mi ho můj tehdejší manžel, Honza Němec, on byl s Havlem vzdálený příbuzný. Bratranci to byli.

A jak na vás Havel napoprvé působil? Jako suverén, cílevědomý muž, nebo spíš plachý intelektuál?

Nikdy jsem mu to neřekla, ale říkala jsem mu Medvíd. Takhle jsem si ho pojmenovala, protože mi připomínal medvídka, takového dobrotivého méďu.

Stejně jako Václav Havel jste i vy neodmyslitelně spojena se sametovou revolucí v roce 1989. Jak vám bylo, když jste už 21. listopadu, vlastně hned druhý den po začátku událostí, které vedly k pádu komunismu, stála na balkonu Melantrichu a zpívala Modlitbu pro Martu?

Dodneška se mi z té vzpomínky motá hlava a je mi úplně zle. Tenkrát, když pro mě přišel Ondra Vetchý, abych s ním šla na Václavák, jsem vůbec netušila, co bude následovat. Vyšli jsme až na balkon Melantrichu a tam jsem se strašně lekla, protože Jirka Černý povídá, že by to chtělo „malou Modlitbičku“. Vůbec jsem nebyla schopná se Jirkovi vzepřít. A jak jsem na tom balkoně stála a viděla, jak dole jásají davy, děkovala jsem bohu, že jsem si nezapomněla brejle. I když koncerty normálně zpívám bez brejlí, abych neviděla do publika.

Takže o tom, že budete zpívat, jste vůbec netušila?

Vůbec ne! Proto jsem se tak vylekala. Vždyť já ze sebe skoro dvacet let nevydala hlásek! Pravda, dělali jsme s Hutkou album Zakázaní zpěváci druhé kultury, nebo jsem nazpívala pro pana profesora Patočku píseň Tvé jméno Jan. Ale v tajnosti, jinak ani hlásku. A teď si představte, že najednou stojím před davem na Václaváku! Asi týden jsem se z toho pak nemohla sebrat.

Já na té demonstraci byl a vybavuju si, že jste se Modlitby ujala neskutečně suverénně. Překvapila jste tehdy i sama sebe?

Ale jo, překvapila. Jenže kdybyste věděl o tom strašným kolotoči v hlavě! Pořád jsem si říkala, bože, čeho se mám držet? Ozvěny z náměstí, nebo toho, co zpívám do mikrofonu? Odzpívala jsem sice jen jednu sloku, ale bylo to pro mě soukromé drama.

Brala jste ten okamžik na Václaváku, ale i další dění po 17. listopadu jako zadostiučinění?

To mi došlo až tak za týden. Teprve pak jsem si uvědomila, že vlastně můžu být ráda, jak krásně mě publikum přijalo. Stejně jako na demonstraci na Letenské pláni.

Modlitbu pro Martu jste vůbec prvně zpívala dva dny po okupaci ve studiu Československé televize. A za poměrně dramatických okolností.

Ano, natáčeli jsme ji narychlo s Karlem Černochem, ten seděl za bicími, a s Angelo Michajlovem, který hrál na klavír. A ještě tam byl, myslím, textař Ivo Fischer. Do studia pořád přibíhali lidi zvenku, že už nás Rusáci zaměřili. Fakt jsme si mysleli, že tu píseň ani nedotočíme. Ale povedlo se.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.