Výtvarná Vídeň jako výzva
Ve Vídni jsou ještě pár týdnů k mání čtyři výstavy evropského formátu: probírky dílem malířů Arnulfa Rainera, Wolfganga Paalena, Richarda Gerstla a Pierra Bonnarda. Navenek sice každý pes jiná ves, ale jedno mají společné: diváka ze svých spárů jen tak nepustí.
Nejdřív Bonnard (1867-1947), kterému patří do 12. ledna Kunstforum. Postimpresionista, který pod hlavičkou „prorockých“ nabistů, ovlivněných hlavně pozdním Gauguinem, maloval nejradši v interiéru: jednak svou krásnou ženu, posedlou rácháním ve vaně, oblékáním a svlékáním, jednak pohledy na skromně prostřený stůl, rozestlanou postel či rovnou oknem ven, doprostřed zeleně či modře. Nabisty lákaly především barvy, jejich sytá řeč, prostá vizuální síla. Chtěli víc harmonii než rozlady. A nepotřebovali k tomu ani rajské Tahiti jako Gauguin - vystačili si se snivě projektovanou touhou, s táhlou smyslností, jejímž úběžníkem byla právě prožívaná chvíle. Na Bonnardova plátna se dá koukat dlouhé minuty: jsou útěšná, zklidňují a zpomalují. A to vznikala v nultých až čtyřicátých letech minulého století, kdy se za okny zuřivě šermovaly jedna totalita s druhou a devastovaly život, jak to jen šlo.
UTRPENÍ MLADÉHO GERSTLA
O zdevastovaném životě by mohl vyprávět Richard Gerstl (1883 až 1908), jehož práce vystavuje do 20. ledna Leopoldovo muzeum.
Sebevrah z nešťastné lásky -a souběžně nadaný malíř úzkostně sebezpytných autoportrétů, nemilosrdných vivisekcí vlastní duše, prováděných při plném vědomí. Ve své době historicky první rakouský expresionista, jehož hvězda zazářila ještě před Schielem nebo Kokoschkou, následně inspirátor na podobnou notu vyladěných tvůrců jako Bacon nebo Baselitz. Gerstl to neměl se svým stínem jednoduché: zakoukal se do manželky Arnolda Schonberga, průkopníka dodekafonie, spolu se Stravinským nejvlivnější persony světové hudby 20. století, a protože Matylda na jeho emoční výboje nereagovala, sáhl po řešení, které svého času nabídl Goethův nešťastný Werther. Gerstl sice sprovodil ze světa autora, ale jeho dílo přežilo - a žije podnes.
Podobně tragická vývojová linka platí i pro Wolfganga Paalena (1905-1959), řazeného nejčastěji k surrealistům. Po zkouškách z kubismu a abstrakce otevřel v polovině třicátých let náruč svému podvědomí a začal z něj pouštět na plátno obrazy podivně úzkostných, potrhaných a ostře zahrocených krajin, obývaných náznaky lidských, zvířecích i rostlinných tvarů, vyvedených v „barvách chorobných“.
Pokud Bonnard harmonizoval, Paalen jasně disharmonizuje; tóny v jeho díle jsou hluboce mollové, poskládané jakoby podle zmíněné Schonbergovy dodekafonické stupnice. Paalena dlouhodobě sžíraly deprese, střídal místa pobytu i výrazové prostředky; vyzkoušel nejen malbu a kresbu, ale i totemicky stylizované sochy a objekty, jakési schránky pro svá nejniternější tajemství. Autoterapie (k vidění v Belvederu do 19. ledna) ale nestačila: ve čtyřiapadesáti si Paalen prostřelil hlavu.
KDY BYLO LÍP?
Na expresivní, divokou kartu vsadil i Arnulf Rainer, letos devadesátiletý. Právě kjeho jubileu připravili v Albertině komorní probírku jeho dílem (trvá do 19. ledna). Na jedné straně čistá abstrakce, ať bezmála monochromního rázu, ať gestická, živelná, ve stylu Jacksona Pollocka; na straně druhé pak práce, které expresivně rozvíjejí fotografický podklad, nejčastěji hlavu, bustu, někdy celé tělo. V Rainerově díle silně rezonuje ještě jeden umělecký proud: rakouský akcionismus, sázející na brutální výtvarné úpravy a proměny lidské tělesnosti. Ne náhodou je jedna místnost v Albertině vyhrazena plátnům, která tvarově reagují na krucifix - zužují jej a rozšiřují, stínají mu hlavu. Rainer je umělcem ve světě bez boha. Ve světě, kde se umění rozlilo z tradice i hranic do širokého prostoru. Pro diváka je to výzva: může srovnávat, kdy bylo líp. Aktuálně třeba v rakouské Vídni.
