Konec prohibice
Užívání alkoholu se stalo před Velkou válkou a především po jejím skončení ve spojených státech velkým problémem.
Takovým, že se na něj politické špičky v čele s prezidentem Woodrowem Wilsonem rozhodly reagovat. Bylo to vážné rozhodnutí, vedené těmi nejlepšími úmysly. Tradovaná moudrost však praví, že cesta do pekel je obvykle dlážděna dobrými úmysly. Americká prohibice tuhle floskuli potvrzuje. Cílem mělo být především ozdravení společnosti a odstranění tragického ohrožení rodinného života.
Ale co se nakonec stalo? Volsteadův zákon, který definoval alkoholické nápoje a stanovil výjimky pro jejich užívání (například whisky jen na lékařský předpis) byl schválen. V lednu 1919 pak byl ratifikován 18. dodatek americké ústavy, který zavedl prohibici.
Výsledky však nenaplnily očekávání. Právě naopak. „Suché roky“ vlastně znásobily problémy, které měly vyřešit, a přinesly i další.
Rychlým tempem vzrostly nelegální výroba, pašování a prodej alkoholu. Stejně rychle narostl organizovaný zločin přímo navázaný na černý obchod s alkoholem. Jeho zábavný obrázek nám třeba přinesla nezapomenutelná filmová veselohra Někdo to rád horké.
Realita ale rozhodně nebyla zábavná. V USA se počet tajných náleven postupně zvýšil na trojnásobek těch legálních z roku 1919. V New Yorku jich bylo asi sto tisíc. V amerických městech, především v Chicagu, se rozhořela krutá válka gangů, v níž zemřelo mnoho lidí, často za bílého dne na ulici.
Po téměř čtrnácti letech tak musela být prohibice zrušena. Davy slavících a popíjejících lidí v tu chvíli asi nemyslely na to, jak drahý byl experiment, který končí.
