Nestrkejme hlavu do oprátky
Svým režijním debutem vyzval Ondřej Trojan publikum Pějme píseň dohola, a hned napoprvé vzbudil zaslouženou pozornost. Ale diváci mu v bouřlivém roce 1990 moc sluchu nepopřáli, měli tenkrát jiné starosti i radosti. Škoda pro publikum, protože to byl dobrý film. Další Trojanovy tituly (Želary, Občanský průkaz) už ovšem zaznamenaly úspěch u kritiky i v kinech. Za režijní i producentské počiny získal České lvy, za Želary dokonce nominaci na Oscara.
Nedávno představil filmové drama Toman, o němž říká, že chtěl „natočit film bez kompromisů, ale zároveň biják pro velká plátna“. Ondřej Trojan je i režisérem kultovní scény svérázného humoru divadla Sklep, osobně ale působí vážně a hloubavě.
Připadá mi, že jsou dva Ondřejové Trojani: první - příslušník veselé a kreativní komunity divadla Sklep, druhý vážný, chvílemi i trochu zasmušilý tvůrce dramatických příběhů se závažnými tématy. Nejste dva v jednom?
Kdybych si mohl sám vybrat, radši bych točil komedie. Ale ke mně se dostávají spíš dramatické než komediální látky, a ty považuji v danou chvíli za důležité.
Takové si ale sám hledáte, ne?
Z velkého množství, které se ke mně dostanou, si pokaždé vyberu ty, které mě zaujmou aktuálností. A řeknu si, že to je právě ta látka, kterou bych měl udělat. Často se pro ni rozhodnu vlastně proti své vůli, mozek se zpěčuje, říká mi, pozor, bude to strašně pracný. Takže rozhodnutí je většinou na mé intuici, ne na rozumu.
Proč si vybíráte témata z časů totalit, ať nacistické, nebo komunistické?
Aby mělo smysl něco točit, musí být ta látka aktuální a pro diváka srozumitelná. Neměla by to být pouhá zábava - takový film zpravidla rychle zestárne. Po Občanském průkazu jsem si opravdu myslel, že to mám „odfajfkovaný“ a už se k tomu tématu nebudu vracet, ale ve společnosti se staly a stále dějí věci, které si o to říkají. Takže není divu, že mě oslovují politické látky. Pokaždé si myslím, že jsem se tohoto tématu už nějakým filmem zbavil, že už je to pryč, že i naše společnost se posunula dál. Ale problém se stále objevuje. Jako by ta totalita byla ve společnosti nějak zahnisaná.
Třeba příběh zpravodajce a šmelináře Zdeňka Tomana z let 1946-1948?
Když se ke mně dostala záhadná Tomanova postava, rozhodl jsem se ten film natočit. Motivem pro mě bylo, že je mi bytostně protivné, jak se překrucuje historie. Nesnáším bonmot, který rádi používají komunisté - že vítěz přepisuje historii. Vždyť historie je objektivní a pravdivá, to oni ji překrucovali a falšovali! Hodilo se jim to.
Film má nejen podivuhodného hrdinu, i formálně je dost neobvyklý.
Vybral jsem formu pro diváka velmi náročnou, abych si byl jist, že jsem v tom filmu pravdivý. Je náročný například v tom, že má spoustu jednajících postav, nemohl jsem je zredukovat, protože bych pak musel fabulovat a dávat jiným postavám význam, který v historii neměly. Pracoval jsem s tou látkou formálně jako s dokumentem, abych se pokud možno co nejvíc vyhnul fabulování, a teprve pak ji zdramatizoval.
I při tom dramatizování máte poctivý vztah k historickým reáliím.
Snažím se. Samozřejmě, když točíte film s historickým přesahem, lidé na reálie nahlížejí svýma očima, vlastní zkušeností nebo přesvědčením. A jestli někdo ve své rodině slyšel, že celá normalizace byla vlastně taková selanka, nebo sám zažil, že pokud byl v SSM, chodil na schůze a svazácké diskotéky, mohl si vegetovat docela v klidu, pak se na zobrazovanou dobu dívá jistě jinou perspektivou než třeba já.
Třeba na Občanský průkaz...
To je film o čtyřech puberťácích v první polovině sedmdesátých let, co nosili dlouhé vlasy a líbil se jim bigbít. Pokud někdo nezažil koncerty Plastiků a policejní honičky, může film vnímat jako záměrně přehnaný. Já se ale snažím být vždy maximálně autentický. Vycházím ovšem ze své zkušenosti a dále čerpám z literatury, kde fakta jsou vědecky doložená. Chci si umět obhájit věci, které jsem natočil. Veřejně i třeba jen vnitřně, sám před sebou.
Měl jste taky natržený občanský průkaz?
No jasně, měl! A bál se policajtů, kteří stávali na konečné tramvaje a nám mladým kontrolovali občanky. Radši jsem vystupoval o stanici dřív a šel kus pěšky, abych se s nimi nepotkal. Moje občanka by se jim fakt nelíbila.
Ještěže už je to za námi.
Nejsem si jistý. Systém, který je tu nastaven, i dnes nutí lidi k udavačství; každé udání na souseda znamená, že úřad musí věc šetřit, i když je to anonym. Stačí třeba jen zavolat, že je někde špatně zaparkované auto nebo hluk, a policie to musí hned zkontrolovat. Taky EET je vlastně další buzerační systém, který svádí lidi, aby na sebe udávali. Vnáší to do společnosti jen další nepěkné vztahy a závist.
Jenže mnozí, kteří takové systémy nastavují, mají úspěch, lidé je volí.
Je to lidská vlastnost, nechat se koupit za koblihu a laciné nezodpovědné sliby. Hodně lidem se v podstatě nechce moc pracovat, a přesto chtějí mít svý jistý. Proto mnozí vyhlížejí návrat časů podobných těm za komančů. Je jim jedno, co po nich zůstane, nebo kdo a jak naši republiku reprezentuje v zahraničí. Hrůzné na tom je,a to jsem chtěl ukázat i v Tomanovi, nikoli že únor 1948 byl vítězstvím komunistů, ale že demokratická část společnosti si to nechala líbit a nedokázala tomuto nástupu totality čelit, protože byla netečná a neangažovaná. Dnes to v politice vidíme zas. Moc bych si přál, aby demokratické strany byly schopny spolu komunikovat a spolupracovat, aby se navzájem víc respektovaly, místo aby si hloupě šly po krku. Tím si vytloukají energii a sílu, místo aby se vymezovaly proti těm, kteří do slušné společnosti nepatří. Lidé si neuvědomují, že strkají hlavu do oprátky.
Proč vás oslovil právě Tomanův příběh?
Byl to člověk v pozadí, který tahal za nitky, rychle vystoupal a byl ochotný obětovat svůj charakter ve prospěch partaje a vlastního zisku. Přišlo mi velmi zajímavé a dramatické, co všechno byl schopen kvůli touze po moci poztrácet.
* Měl tedy podle vás aspoň zpočátku jakýsi charakter?
Koneckonců pomáhal židovským uprchlíkům a prosazoval dodávky zbraní bojujícím Izraelcům. Každý máme na začátku nějaký charakter a nějak s ním hospodaříme. Toman na šmelinách vydělával pro stranu i pro sebe spoustu peněz. Přesto mu to nestačilo. Nevím, co se mu honilo hlavou, když zpeněžoval poválečné židovské uprchlíky, a přitom velká část jeho rozvětvené židovské rodiny zahynula jen pár let předtím v Osvětimi. Zpeněžoval lidské neštěstí, s tím se dá obchodovat velmi dobře. Jaký asi má charakter osoba kšeftující s lidským neštěstím?
Ve filmu líčíte, že pro komunistickou stranu nebylo nemravné vydělávat pokoutními kšefty na volební kampaň. Komunisté potřebovali na cestu k moci peníze, a získávali je pochybným způsobem.
Každá partaj si finančně pomáhá, jak jen může, ale komunisté to dělali gangstersky a na rukou jim zůstala krev a zničené osudy mnoha lidí. Kázali vodu a pili víno.
Vidíte nějaké paralely se současností?
Salámová metoda politizování institucí na obranu demokratických principů, které by ze své podstaty měly být nezávislé, snahy o likvidaci veřejnoprávních médií, osoby na vysokých postech ve střetu zájmů... a tak dále. V tom únoru 1948 přitom byla spousta jasných signálů, že se děje něco nestandardního, co bude mít obrovský společenský dopad. Třeba obsazení redakcí, jimž komunistický aparát bránil ve vydávání novin či vysílání svobodných rozhlasových zpráv, generální stávka, vznik ozbrojených lidových milicí. Přesto to lidi nechávalo lhostejnými. Dnes se chovají stejně. A demagogickým či populistickým politikům to dává prostor a čas. Lidé odvolí a mnozí pak už se o každodenní politiku dál nezajímají. To je špatně, protože když žijeme v demokracii, každý by měl nějaký kousek svého času a úsilí věnovat věcem veřejným. Zít v demokratické společnosti je pracné.
Původně jste studoval pedagogickou fakultu. Jak se mladík z herecké rodiny dostal k této škole?
Šel jsem tam, abych nemusel na vojnu, mám vystudováno sedm semestrů v oborech matematika a chemie. V dalších semestrech se ale probíralo hlavně to, jak vyučovat marxisticko-leninsky matematiku a chemii a to mě přestalo bavit.
Filmařská profese vás napadla až později?
Zdálo se mi to mimo můj dosah, jako hvězdný sen. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych mohl pracovat v oboru, který by mě zároveň bavil. A bylo mi vlastně skoro jedno, co budu dělat, protože mi připadalo, že za socíku je důležité to, co člověk dělá mimo svou práci, kdy se může zabývat věcmi, které ho opravdu zajímají.
No ano, pro „volný čas“ jste měl Sklep.
A divadlo mě zároveň nasměrovalo k tomu, že jsem se chtěl věnovat kumštu profesionálně. Teprve díky Sklepu jsem se rozhodl, že tu dráhu zkusím.
Jak se podařilo, že parta, která ve Sklepě vznikla, pořád drží pohromadě? Neprojevila se u vás ponorka a vzájemná řevnivost?
Myslím, že to je dáno tím, že jsme byli vždycky taková anarchistická parta, moc jsme se nesvazovali tím, že někdo něco musí, ale všichni všechno můžou. Vždycky to bylo velmi volné uskupení lidí, kteří zrovna chtěli něco dělat, a nic se nestalo, když se to někomu zrovna nehodí. Když někdo nepřišel, tak tu roli dostal někdo jiný. Uměli jsme si v tomhle směru vyjít vstříc, když nemohl Franta, tak to dělal Karel.
A nikdo nikomu nezáviděl...
Tenhle princip máme dodnes. Nikdy jsme nenastavili takový systém výplat, že by hvězdy typu Hanák nebo Vávra, kteří táhnou diváky, brali jiné peníze než ti, kteří nejsou tak známí. Všichni jsme dostávali stejně a to zůstalo.
