Kláda rozměrná jak velryba
Když vyšel v odeonské Knihovně klasiků vloni po sedmdesáti letech nový překlad Melvillovy Bílé velryby, na titulní straně knihy se objevil netradiční název: Bílá velryba aneb Moby Dick, vorvaň obrovský. Podle překladatele Šimona Pellara, mimochodem syna slavných překladatelů Rudolfa a Luby Pellarových, totiž román nevypráví o velrybě, ale o vorvaňovi. Za svůj překlad Moby Dicka získal Šimon Pellar počátkem letošního října Jungmannovu cenu.
Šimon Pellar, který má na kontě zhruba sedmdesátku přeložených knih, Týdeníku Rozhlas prozradil, proč pro něj byl tento překlad vítězstvím ducha nad hmotou.
Bílá velryba od Hermana Melvilla z roku 1851 je jedním z nejvýznamnějších amerických románů. Zpodobňuje nejen tehdejší Ameriku, ale v podstatě celý svět. Co jste v tom románu pro sebe objevil?
Objevil jsem, že je to velmi moderní dílo a přes všechny temné aluze, mystiku a filozofii je v pohledu na reálný svět také nadmíru vtipné, ironické a místy až sarkastické. Jak už to bývá, ve své době však Melville zdaleka nebyl prorokem, takže - jak říká Jáchym Topol - zemřel „zahořklý, nepochopený, z literatury vypuzený úředník celní správy". Svět ho začal plně oceňovat až ve 20. století.
V čem je specifické překládat kanonické dílo, které už bylo přeloženo? Martin Pokorný překlad Joyceova románu Odysseus od Aloyse Skoumala revidoval a opatřil detailním komentářem. Nakolik jste pracoval se starším českým překladem od Stanislava Václava Klímy a Marie Kornelové?
Zjednodušeně řečeno jde o to, že nový překlad - světe, div se - musí být jiný. V krátkých a jednoznačných větách to ale moc nejde, jiné řešení by bylo účelové a znělo by násilně. Lhal bych, kdybych prohlašoval, že jsem ten sedmdesát let starý překlad neotevřel. Otvíral jsem ho, kdykoli jsem se potřeboval ujistit, že to, co svěřuji počítači, je interpretačně v pořádku. Takových příležitostí bylo opravdu mnoho. A pokud se týče interpretace, často jsem na internetu konzultoval hlavně s německým, částečně polským i francouzským a ve vypjatých příležitostech dokonce s ruským vydáním. Musím říct, že mi to v ničem nepomohlo, respektive jsem si potvrdil, že se můžu a mám spoléhat jenom na sebe. Martina Pokorného si vážím a mám ho rád, ale na rozdíl od něj jsem svůj překlad opatřil jen dvoustovkou poznámek, které osvětlují to, co nešlo nenápadně a hlavně krátce zabudovat do textu, což jinak považuji za nejpřijatelnější řešení.
Bílá velryba, respektive vorvaň, je kromě jiného chimérou kapitána Achaba, za níž se žene do záhuby. Byl to souboj i pro vás?
Boj to skutečně byl. Zpočátku jsem měl určité obavy, zda a jak úkol zvládnu. Po zdolání první verze několika úvodních kapitol jsem ale začal mít pocit, že jsem se ocitl na patřičné vlně a že zbývá jen doplavat. Během práce na Melvillovi jsem navíc absolvoval náhradu srdeční chlopně, voperování kardiostimulátoru, odebrání nefunkční ledviny i opakované zákroky pro odstranění srdeční arytmie. To vše po prodělané mrtvici. Takže bych asi mohl říct, že pro mě Moby Dick svým způsobem znamená ono příslovečné vítězství ducha nad hmotou. „It's a whale of a book," tvrdí Američané. My Češi bychom asi konstatovali, že tahle kláda je rozměrná jak velryba.
Existuje jiná, podobně významná kniha, kterou byste rád přeložil?
Vlastně ani nevím. Vím pouze to, že bych k stáru chtěl dělat jen tituly, které nějak „smrdí" literaturou. Když překládám, momentální svět i jeho problémy včetně těch mých přestávají na dlouhé hodiny existovat. Má-li člověk před očima vidinu možného azylu, je to obrovská úleva.
Věnujete se překladům beletrie, literatury faktu i filmů a písní. Je pro vás takové „střídání kódů“ náročné? A dáváte některé z těchto disciplín přednost?
Preferuji beletrii, případně literaturu faktu. To ostatní mám však taky moc rád a baví mě, že každý žánr vyžaduje své. Počítání písmenek a mezer, aby se titulek vešel, nebo předělávání textu, aby v dabingu sedl „na hubu", je svým způsobem tetelivé dobrodružství. Jen to někdy dlouho trvá. A to střídání je vždycky zábavné. Kdysi jsem tlumočil a změna z hektického trysku, v němž člověk řekne, co řekne, a už to nejde vzít zpět, na klidné přemítání nad překladem mi velice konvenovala.
Pocházíte z rodiny slavných překladatelů Rudolfa a Luby Pellarových. Ovlivnilo vás toto prostředí?
Rodinné prostředí mě prvotně ovlivnilo v tom, že jsem překládání literatury zcela přirozeně bral jako legitimní povolání. Poměrně brzy jsem pochytil, že každou větu originálu je třeba rozebrat na prvočísla, dojít ke zjištění, co se jakožto překladatel domnívám, že chtěl autor říct, a vyjádřit to česky podle zásad aktuálního členění větného. Otec, jenž byl mimo jiné hercem, mě nevědomky inspiroval v tom, abych si překlad nahlas četl a upravoval znění tak, aby text šel tak říkajíc „do huby". Je to velmi jednoduché. Chce to jen číst a číst a předělávat a trošku si s textem hrát.
Inspiroval jste naopak i vy své rodiče?
Někdy jsem byl svým rodičům jakýmsi dědou poradou. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem v letech 1968 až 1970 studoval anglickou a americkou literaturu v Chicagu, a matka s otcem se na mě po mém dobrovolném návratu obraceli jako na znalce amerického prostředí. Na druhé straně je třeba říct, že když matka zemřela a otec v roce 2008 překládal Sloukův román Viditelný svět, chtěl jsem ji zastoupit ve smyslu druhého člena překladatelského páru, ale rychle jsem zjistil, že to nejde. Já bych býval ten román přeložil trochu jinak, čímž se dostáváme nejen k otázce interpretace textu, ale hlavně k samotné podstatě tvůrčí práce.
Vaši rodiče pracovali v takzvané zlaté éře překladů, které vycházely v šedesátých letech minulého století v Odeonu. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Při zmínce o šedesátých letech si musím povzdychnout. Ve spoustě ohledů byla opravdu zlatá, přinášela příslib svobody politické i tvůrčí. Poprvé jsem si zkusil něco přeložit ještě za středoškolských studií, tuším v roce 1966. Byl jsem tehdy dlouhodobě nemocen a nudil jsem se. Matka si jednou při příchodu domů postěžovala, že nakladatelství Orbis po ní chce překlad, a kde prý má na to vzít čas. Plácl jsem, že to přeložím za ni. Během minuty mi hodila na postel knihu a řekla: „Tak se do toho pusť." Slib jsem splnil, ale výsledek mého snažení měl ke skutečnému překladu dost daleko a matka musela text zrevidovat. Nicméně jsem tu udičku spolkl a už za studií v Americe jsem přeložil svůj první titul pro Odeon - Ze života sardinky.
Jak jste jako překladatel prožil sedmdesátá léta?
Po roce 1972 mě stát jako ostatně celou naši rodinu normalizoval, takže i já jsem dostal „dištanc", a protože jsem z politických důvodů nesměl publikovat ve „významných" vydavatelstvích, překládal jsem například ve zmíněném Orbisu, přejmenovaném na Panoramu. Pak mě bohužel dohonila vojenská správa, to mi zbýval do třicítky a vysněné náhradní služby pouhý měsíc. U tankového pluku v Rakovníku mi nejdřív řekli, že jakožto absolvent filozofické fakulty budu vést politické školení mužstva, nicméně když se náčelník na tajné spisovně podíval do mých papírů, smutně prohlásil, že nebudu dělat nic. Absurdní na tom všem bylo, že jednou - zcela podle pravidel mé milované Hlavy 22 Josepha Hellera, jehož vlastní dramatizaci původního románu jsem přeložil - jsem musel ono školení mužstva vést a moje přednáška o povaze americké justice se zapsala do dějin útvaru jako nejzajímavější, neb jsem vojákům vyprávěl, jak jsem v Americe seděl pár hodin ve vězení kvůli lehké automobilové nehodě, ale u soudu mě osvobodili, protože druhý řidič se nedostavil a vyšetřující orgán proti pachateli svědčit nemůže. A protože jsem podle rozkazu neměl prakticky co dělat, pronajal jsem si na ubytovně rakovnických volejbalistů pokojík, kde jsem během vojny přeložil tři tituly.
Současní překladatelé mají k dispozici internet, mohou po e-mailu oslovit samotného autora originálu, navzájem si radit na překladatelských fórech. Mají to však i v něčem těžší než překladatelé před rokem 1989?
V dřevních dobách před internetem jsem vyhledával informace v dodnes nepřekonaném Ottově slovníku naučném a v Britské encyklopedii, kterou jsem si z Ameriky přivezl. Nikdo nemá ponětí, co jsem zakoušel, když jsem pro anglický překlad knihy Ars Bella Gerendi pojednávající o zbraních, opevnění a bojových technikách třicetileté války hledal, jak se anglicky řekne hyblo pákového udidla. Nakonec jsem to našel, ale jednou jsem si spočítal, ze překlad jedné normostránky takového titulu do angličtiny mi vynesl asi devatenáct haléřů. Po zhruba deseti knihách se to ale zlepšilo. Jinak musím říct, ze během překládání Bílé velryby jsem se přesvědčil, ze internet představuje úžasný nástroj, jen se z něj nesmí stát uzavřený internát. Právě v tom to máme podle mého názoru dnes těžší, protože člověk musí pečlivě zvažovat prameny, dbát na to, aby si fakta potvrdil z více nezávislých zdrojů. Dřív se většinou stačilo spolehnout na tvrzení odborníků.
A kontakt s autory?
Pamatuji se, ze kdyz u nás byl roku 1972 na návštěvě Philip Roth, moje matka zadeklamovala jakýsi citát z jeho Portnoyova komplexu a zeptala se: „Poslyš, Philipe, jaks to myslel, co to má znamenat?" A Roth mile odpověděl: „Co já vím? Prostě jsem tam něco napsal." Jak tvrdí a dokládá Patrik Ouředník ve svém Smírbuchu jazyka českého, posun jazyka vpřed nepředstavují spisovatelé, nýbrž překladatelé. Takže se ukaž, překladateli.
Jaký význam má pro vás Cena Josefa Jungmanna? Kultivují ceny a anticeny současné překladatelské prostředí?
Cena Josefa Jungmanna udělovaná Obcí překladatelů má pro mě zásadní význam, jelikož je naprosto nezávislá. Jak jsem prohlásil na několika mezinárodních fórech: kdyz kolegové a potenciální konkurenti usoudí, ze překlad je dobrý, veškeré pochyby by měly být liché. Ceny vnímám hlavně jako uznání kvality práce, obohacené o vítané finanční ohodnocení jinak mizerně placeného povolání, v němž v celé EU tato země trumfne pouze Bulharsko.
Anticeny namířené na vydavatele by kultivovat měly, nicméně zkušenost ukazuje, ze velká část těchto podnikatelů v knižním byznysu si z nějaké anticeny neláme hlavu. Překladatelské prostředí podle mého názoru především zlepšuje tvrdá práce kultivovaného redaktorského sparring partnera, ale jelikož šetřílek vydavatel je motivován pouze profitem, není divu, ze se setkáváme s tím, ze k chabému překladateli přistupuje i chabý, nebo dokonce žádný redaktor. V této souvislosti je pak třeba poznamenat, ze častým argumentem takového nakladatele je dnes uz okřídlená (a bohužel i v tom Bulharsku zcela pravdivá) věta: „Vždyť vy to vlastně děláte rádi! “
