Češi jdou do světa aneb Lipsko 2019
Příští rok v březnu bude Česká republika hlavní hostující zemí na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku. To je pro zdejší kulturu po devětaosmdesátém roce velká věc, bez nadsázky událost prvního řádu.
Z několika důvodů. Jednak má lipský veletrh přirozeně mezinárodní rezonanci, patří k nejdůležitějším podnikům svého druhu v Evropě, jednak platí, že pokud chce česká literatura do světa, do cizích jazyků, pak je němčina tím nejlepším nástrojem. Jaroslav Rudiš nebo Radka Denemarková mohou vyprávět.
Česká prezentace se navíc neomezí jen na čtyři veletržní dny: Moravská zemská knihovna v Brně, která dostala předloni věc na starosti, přišla s plánem takzvaného Českého roku, dlouhou a pestrou řadou kulturních akcí, kde si literatura podává ruce s výtvarným uměním, designem, komiksem, filmem, hudbou, divadlem. Hlavním dějištěm zůstává Lipsko, ale přidají se i další města, a to jak v Německu, tak v Rakousku, a nakonec možná i ve Švýcarsku. Ředitel lipského veletrhu Oliver Zille potvrzuje, že tak bohatý plán prezentace národní literatury, potažmo kultury doposavad žádná z hostujících zemí neměla. Český rok, jehož značkou je pozdrav „Ahoj Leipzig 2019“ a hlavním koordinátorem pak zkušený diplomat Martin Krafl, odstartoval na plese v lipské opeře v polovině října. Závěr pak obstará v listopadu příštího roku Janáčkova Její pastorkyňa.
Šance tu je
Proč tohle všechno? Jaký smysl má vývoz národní kultury do ciziny, k čemu je česká literatura v překladu? Obecně, a vlastně i konkrétně vzato se tím dají aspoň trochu ředit všechny ty aktuálně bující xenofobie, fašismy, národní a dějinné mindráky - jak u domácích, tak u hostů. Literatura myslí, komunikuje, vyžaduje aktivního příjemce, nežije v lokální ulitě, ale v globální síti. Česká republika představí na lipském veletrhu příští rok na pětašedesát nových knižních překladů hlavně současných českých autorů. Ročně vyjde po celém světě v překladu na dvě stě padesát až tři sta českých titulů. Nejvíc v polštině, kolem pětadvaceti. V němčině jich bylo donedávna ročně sedm, možná deset. Na bestsellerovou metu ale nedosáhl žádný: ani pop-punkový Jaroslav Rudiš, ani cenami věnčená Radka Denemarková. Změní to Lipsko 2019?
Šance tu je. Funguje dějinná, geografická, jazyková i kulturní blízkost. Dřívější rivalitu vystřídalo aktuální porozumění. A na české straně jsou autoři, kteří mají šanci v německojazyčné konkurenci uspět, rezonovat. V Lipsku se jich představí osobně víc než padesát: prozaici, básníci, komiksáři, dramatici, autoři knížek pro děti a mládež, esejisté; od Martina C. Putny přes Jaromíra 99 po Kateřinu Tučkovou. Výhodu mají prozaici, kteří frekventují témata z 20. století a podávají je jednak kontrastně (malý člověk versus velké dějiny), jednak specificky (vlastní slovník, styl, úhel pohledu). Takových titulů má česká literatura dneska víc než dost. Dobře to ilustruje třeba knižní řada, kterou k Lipsku 2019 chystá agentura Větrné mlýny ve spolupráci s rakouským nakladatelstvím Wieser. Podle abecedy tu vyjdou Ajvaz, Brikcius, Čechová, Hájíček, Kratochvil, Pekárková, Pilátová, Soukupová, Valová, Viewegh.
Jako sůl
A ještě jeden důvod, proč je dobré mít Lipsko 2019. Když se to povede tady, otvírá se cesta k národní prezentaci na knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem. To už není aktivita evropského, ale vyloženě světového formátu. Hostovat ve Frankfurtu znamená být vidět po celém glóbu. Letos byla hlavním hostem Gruzie, země poněkud komornějšího formátu než Česká republika - a za pět let, kdy běžely přípravné práce, vyšlo v němčině přes dvě stě padesát titulů gruzínské literatury. Koho z gruzínských spisovatelů jste četli, nebo znáte aspoň jménem, samozřejmě s výjimkou Stalina? Napřesrok i v dalších letech bude o Gruzii jistě slyšet. Na celosvětové kulturní mapě výrazně povyroste. Připomene své bohaté kulturní dějiny. Připomene svůj aktuální potenciál, svou relevanci. Zbaví se komplexu malého souseda, druhých houslí. Co z toho plyne? Česká republika potřebuje Frankfurt jako příslovečnou sůl.
