Zatímco dnes je knižní trh přesycen beletristickými zpracováními problémů adolescentů, počátkem let padesátých se něco podobného zdálo být kamenem, neurvale vrženým na hladinu stojaté, až zahnívající vody. Tak se stalo, že se Holden Caufield, sedmnáctiletý hrdina románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě, stal předobrazem řady románových a filmových hrdinů, potýkajících se s výzvami a běsy svého dospívání. Třídenní pouť předvánočním New Yorkem, o níž Holden přitažlivě nehledanými slovy vypráví, je vlastně podobenstvím iniciační cesty od nezralosti ke zralosti, již musí vykonat během dospívání chtě nechtě každý z nás. A mnozí asi znají i slavný citát z knihy, sdělující, že „známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít“.

Od roku 1980 Salinger neposkytl médiím žádný rozhovor, neodpovídal ani na dopisy obdivovatelů.

V šedesátých letech začal román jakoby žít svým již druhým životem – odporem k duchovně vyprázdněnému světu zarezonoval v prostředí, v němž právě dospívali budoucí hippies. Některé symptomy ducha doby evidentně předjal: pocity odcizení, bolestně prociťovanou ztrátu mentální nevinnosti, jakož i poznání falešnosti světa dospělých. Jeho hrdina se tak zařadil mezi mnohé pozdější „rebely bez příčiny“.

Samotný autor na úspěch svého díla již nenavázal, jeho poslední povídka se objevila v roce 1965 a po jejím špatném kritickém přijetí se definitivně odmlčel. Od roku 1980 navíc neposkytl médiím žádný rozhovor, neodpovídal ani na dopisy obdivovatelů. Odolal i nabídkám na zfilmování svého díla od takových režisérů jako Billy Wilder či Steven Spielberg.

Jerome David Salinger zemřel před jedenácti lety, ve věku 91 let. Mohl být spokojen, a to i ve svých právních nárocích – rok před smrtí podal u Federálního soudu žalobu proti autorovi knihy, údajně odvozené z jeho románu. A svou při vyhrál.