Eva a Václav Hudečkovi: Je nám spolu dobře!
Manželé Eva a Václav Hudečkovi vešli do povědomí publika zcela nezávisle na svém vztahu. Eva, rozená Trejtnarová, se v první polovině sedmdesátých let etablovala jako filmová a televizní herečka. Václav byl od dětství zázračně talentovaný houslista a v roce 1967 se mu po úspěchu na koncertě v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra otevřely dveře na prestižní pódia. Do manželského svazku vstoupili před 45 lety a od té doby tvoří dokonalý prototyp absolutní partnerské symbiózy.
Evo, na DAMU vás učila profesorka Libuše Havelková. Co jste si od ní odnesla?
Paní Havelková mě zbavila nešvarů „pražské mluvy“, nevyladěných vokálů a přízvuků, které jsou v profesionálním projevu nepřípustné. Obdivovala jsem mistrovství starých bardů, Zdeňka Štěpánka, Jiřiny Šejbalové, Františka Smolíka, Olgy Scheinpflugové – ač zůstávali věrni svému osobitému výrazu, v hereckých kreacích předváděli s vytříbeným uměleckým citem, že verbální projev musí být úzce spjatý s charakterem postavy. Král nemluví jako podkoní a profesor jako analfabet. Historické postavy, salonní nebo „retro“, byly v jejich podání přesvědčivými reprezentanty různých dob a stylů. Současný trend jde svou cestou, z obrazovky a plátna promlouvá nekultivovaný jazyk dneška, snad ve snaze být „cool“, ale působí to spíš diletantsky. Způsob mluvy vypovídá nejen o kvalitě herců. Lidé by měli mít ke svému jazyku uctivý vztah. Po několika větách poznáte, s kým máte tu čest.
Po absolutoriu DAMU jste kromě krátkého působení v Divadle Jiřího Wolkera zůstala na volné noze a divadlu se věnovala pouze příležitostně. Proč jste se takto rozhodla?
V té době jsem dostala několik krásných hereckých příležitostí, filmových a televizních, neodolala jsem. Byly to projekty časově náročné, natáčelo se daleko od Prahy, přejezdy byly nespolehlivé. Cítila jsem vděk za práci, na jakou herec léta čeká, a nechtěla jsem sedět na dvou židlích.
V roce 1974 jste hostovala v Činoherním klubu v Doktoru Faustovi, v úpravě a režii Milana Calábka. Jak na vás genius loci této scény působil?
Činoherní klub byl mou srdeční záležitostí. Viděla jsem všechny hry několikrát, nikdy nezapomenu na úchvatná představení v režii Jana Kačera a Ladislava Smočka, na výkony herců – Josefa Somra, Josefa Abrháma, Petra Čepka, Jiřiny Třebické, Pavla Landovského a dalších. Když jsem dostala nabídku na hostování, byla jsem šťastná. Ale jen krátce. Divadlo poničil politický diktát, vnutil dramaturgii jinou tvář, vedení divadla a část souboru dostala výpověď. Rvalo mi to srdce. Po ukončení smlouvy jsem z Činoherního klubu odešla.
V sedmdesátých letech jste často točila pod vedením našeho předního režiséra Václava Vorlíčka. Jak na jeho slavné komedie vzpomínáte?
Václav Vorlíček měl komedii v krvi, svědčil mu tandem s geniálním Milošem Macourkem. Scenáristé Ota Hofman, pánové Smoljak a Svěrák, Gustav Oplustil, Jiří Melíšek a právě Miloš Macourek drželi i v dobách normalizace laťku kvality vysoko. Díky jejich ostrovtipu cenzura přehlédla dvojsmysly, které ve vážném žánru potírala. Naše kinematografie měla od svého vzniku svébytné kouzlo, od konce padesátých let se stala světovým pojmem. Ryzí punc české poetiky a tvořivosti, inteligentního humoru a vysoké profesionality sklízel nejvyšší ocenění na prestižních mezinárodních festivalech, u domácího publika si získal trvalou lásku a obdiv. Když se dnes chceme pobavit a potěšit, znovu a znovu se vracíme do minulého století k dílům našich starých filmařů, kteří to prostě uměli.
Václave, v patnácti letech jste vystupoval na koncertě v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. Z jaké iniciativy jste tu prestižní nabídku získal?
Na základě vítězství v rozhlasové soutěži Concertino Praga jsem byl vybrán do takzvaného Mezinárodního tábora míru do Velké Británie, kterého se zúčastnily děti z tehdejší ČSSR a Velké Británie, ovládající nějakou múzickou aktivitu. Vytvořili jsme program a objížděli jsme města v jižním Walesu. Mého hraní si všiml vedoucí tábora Idwal Jenkins a doporučil mě producentovi BBC v Cardiffu. Ten se mnou natočil dvouhodinový program, z něhož hned druhý den odvysílali několik skladeb. Členové slavné Královské filharmonie moje hraní slyšeli během turné po Anglii v autobuse a rozhodli se pozvat mě na koncert do Londýna.
Záhy jste se stal studentem HAMU v houslové třídě Václava Snítila. Jak byste ho charakterizoval?
Václav Snítil byl výborný pedagog a houslista. Převážnou část svého života strávil v legendárním Vlachově kvartetu a byl mimořádně citlivým komorním hráčem. Jeho rady právě v této oblasti byly nedocenitelné.
V letech 1970–1974 jste byl žákem legendárního houslisty Davida Oistracha. Čím vás oproti studiu na škole obohatil?
David Oistrach je považován za jednoho z nejvýznamnějších interpretů vážné hudby ve 20. století. Jeho vliv na moji hru, a nejen na ni, byl pochopitelně nesrovnatelný s běžným studiem na jakékoliv škole.
Byl jste někdy zaměstnán, nebo jste působil vždycky ve svobodném povolání?
Celý život vystupuji pouze sólově. V osmdesátých letech jsem byl oficiálním sólistou České filharmonie, koncertoval jsem s tímto skvělým tělesem jak doma, tak v zahraničí, za což jsem dostával měsíční plat. Většinu kariéry jsem byl na volné noze, hostoval jsem na pódiích všech kontinentů, vyjma Afriky, s předními světovými orchestry a dirigenty.
Evo, vy jste po ukončení herecké činnosti od poloviny osmdesátých let přijímala nabídky pouze z dabingu. Namluvila jste řadu světových hvězd, jmenovitě Romy Schneiderovou, Fay Dunawayovou, Meryl Streepovou nebo Isabelle Huppertovou. Která z nich pro vás byla zvlášť inspirativní?
Brala jsem dabing jako službu. Do určité míry jsem měla v rukou výjimečné herecké výkony, a tak jsem svou snahu upnula k tomu, abych je správně pochopila a nepoškodila je. Inspirativní jsou všechny výborné herečky, na světě jsou jich stovky, záleží na tom, v jakém kuse hrají, nakolik je jejich talent využitý a jak je s ním zacházeno. Obdivuji evropský film pro jeho hloubku, nápaditost, neprvoplánovost, šarm, osvětu a mravní poslání. Bohužel tyhle hodnoty postrádám ve fimech amerických. Mám ráda taky francouzské filmy, které ženám dávají prostor k sebevyjádření, okouzlují mě francouzské herečky, kde se krása, nadání, sebeúcta a půvab snoubí s tajemstvím: Romy Schneiderová, Isabelle Adjaniová, Juliette Binocheová, Eva Greenová, Audrey Tautou, Marion Cotillardová. Nedávno jsem viděla film Kameny bolesti, který mě bezvýhradně nadchl. V úpadku, jenž dnes pohřbívá plátno i obrazovku, působil jako zmrtvýchvstání.
Kde se zrodil impulz k tomu, že jste začala psát?
Původně jsem toužila psát scénáře, poskytnout hercům poutavý příběh a roli, která jim sedne. V tom je kolébka hercova úspěchu. Pak s ní houpe režisér a na něm záleží, zda děťátku prospěje, nebo je vyklopí. Riziko asistovat zvůli „krkavčího rodiče“ mě přimělo k psaní knih. Herec a bohužel v neférových podmínkách i scenárista je závislý na okolnostech, které nemůže změnit. Autor knihy je svobodný a má zodpovědnost sám za sebe. To pro mě bylo rozhodující.
Máte dobrý sitzfleisch?
Moji píli provází netrpělivost, prožívám měsíce muk a tápání, hledám cestu ze slepých ramen. Některé okliky jsou přínosné, aby člověk došel ke správnému cíli. Psaní je běh na dlouhou trať, poslední knihu nazvanou Veselice, která by letos měla vyjít, jsem s nucenými pauzami psala devět let. Tvorba je pro mne spásou, jako autorka mohu dát světu lepší podobu. Navzdory všudypřítomnému zlu stavím na piedestal dobro a jeho vyznavače, kteří boj se zlem nevzdávají. Je to životodárné a sebevýchovné.
Václave, na jaké housle hrajete?
Momentálně používám nástroj označený jako dílo italského houslaře Carla Bergonziho.
Kolik hodin denně cvičíte, pokud máte volno?
Cvičím denně, ať je volno nebo ne. Teď, v době covidové, mám denní penzum čtyři až pět hodin.
Jaký máte vztah k houslové literatuře českých autorů druhé poloviny 20. století a jak často ji zařazujete do repertoáru?
Soudobou hudbu si vybírám pečlivě, je důležité, aby pronikla do povědomí našeho publika. Mám rád skladby Luboše Fišera, Jana Hanuše, Milana Kymličky, z řady nadaných mladých autorů bych jmenoval Jiřího Kabáta, Romana Haase, Adama Skoumala, Ondřeje Kukala a Jana Kučeru. Nastupující generace je opravdu skvělá.
Celý rozhovor s Evou a Václavem Hudečkovými si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
„Dvouměsíční turné bez své ženy si neumím představit.“ Václav a Eva Hudečkovi u Jana Čenského
Eva a Václav Hudečkovi jsou spolu přes čtyřicet let. Eva píše knížky a hudební virtuos Václav hraje už 52. sezónu a stále má vyprodané sály.
-
Václav Hudeček: „Hrajte, jak je to napsaný“
Poslechněte si zkrácený záznam Návštěvy u Václava Hudečka a jeho paní.
-
Co ji vedlo k rozhodnutí opustit herectví a vydat se za literárními sny? Odpovídá Eva Hudečková
Jak ovlivnila její dětství doba, v níž životy pustošila Bezhlavá kobyla, jak ji popsala v románu? A bylo Evino setkání s houslovým virtuózem Václavem Hudečkem darem?
