Karel Weinlich: Rozhlas byl můj domov

Začal jste studovat na DAMU obor herectví, po roce jste však přestoupil na tehdy nově vzniklou katedru rozhlasové režie. Kdo stál u jejího zrodu?

Josef Bezdíček, který se stal nejen mým hlavním pedagogem, ale především mým tátou. Vzal mě pod svoji ochranu, pod křídla Československého rozhlasu, a tímto dnem de facto začal můj život.

Co nejdůležitějšího jste si od Josefa Bezdíčka pro svoji budoucí profesi odnesl?

V mé životní anamnéze byl Bezdíček prvním člověkem, který mě začal vzdělávat. Do té doby si totiž nikdo nevšiml, že jsem se stal vysokoškolákem, který paradoxně neumí pořádně číst a psát. Nikdy nezapomenu na Bezdíčkova slova, která pronesl při absolutoriu: „Pamatujte na to, že žádný diplom z vás režiséra neudělá. Režisérem se stanete tehdy, až vám lidé začnou věřit!"

Kdy jste poprvé vstoupil do budovy rozhlasu?

To si pamatuji naprosto přesně, protože Bezdíček celý náš ročník, kam patřili například Věra Frühaufová nebo Václav Erben, bral do rádia na zkušenou, kde jsme se učili nejen od něho, ale také od Přemysla Pražského, což byl fantastický rozhlasový režisér a pedagog. Často vzpomínám na chvíle, když jsem začal pracovat v rádiu, vedle v kanceláři seděl Vítězslav Nezval a František Kožík as těmito velikány slova jsem se mohl pravidelně potkávat a uctivě je zdravit. Bez přehánění prohlašuji, že jsem rozhlas nikdy nevnímal jako instituci, ale jako svůj domov, v němž jsem strávil požehnaných šedesát let, a Josefa Bezdíčka i Přemysla Pražského jsem považoval za členy své rodiny, protože jsem měl možnost u nich trávit nejedny Vánoce.

Karel Weinlich s Vlastimilem Brodským v roce 1995 při natáčení rozhlasové četby hercových vzpomínek Drobečky z půjčovny duší|foto: Archiv Karla Weinlicha

V roce 1952 jste po absolutoriu DAMU nastoupil jako režisér do Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež (HRDM) a věnoval jste se převážně pohádkám. Proč jste zvolil právě tento žánr?

Protože jsem na víc neměl. Když začal Miloš Forman připravovat film Amadeus, musel nastudovat desítky knih, aby věděl, jak chodili v té době lidé oblečeni, a mnoho dalších podrobností, což jste jako režisér musel znát ve všech oborech kromě pohádek. Tam jsem si totiž mohl všechny figury vymýšlet a nemusel jsem disponovat historickými znalostmi. Nikdo z herců přesně nevěděl, jak má vypadat kupříkladu prcek, který leze na vrbu, tudíž všichni bez problémů respektovali moji představu. Bylo pouze třeba umět pracovat s fantazií a čerpat z vlastních prožitků.

Jak vznikla Hlavní redakce vysílání pro děti a mládež?

Z iniciativy jejího prvního šéfa Josefa Koláře, který si mě společně s Věrou Frühaufovou zavolal řka: „Zakládám HRDM, máte-li zájem, pojďte se mnou, můžu vás jako nové režiséry angažovat. Slibuji vám, že nad vámi budu držet ochrannou ruku, že si budete moci dovolit, co budete chtít, vyjma jedné věci, a tou je lajdáctví." Musím podotknout, že svá slova do poslední tečky dodržel. Jeho nabídku jsme rádi přijali a žili jsme si zde jako v ráji, protože jsme nebyli pod drobnohledem stranických ideologů. Ti pochopitelně moc dobře věděli, že z tvorby pohádek se žádné body vedoucí ke kariérnímu postupu vytěžit nedají.

Změnila se tato situace nástupem normalizace?

Ano, vedení rozhlasu se dostalo do rukou levicově orientovaným lidem, kteří patřili původně k sociálním demokratům, a přes noc se z nich stali komunisté. Když jsem jezdil na besedy, vysvětloval jsem divákům, že v žádném případě nejsou všichni pracovníci rozhlasu kovaní udavači. Naopak pod svícnem bývá největší tma, a proto se například v rozhlase mohl zrodit Jára da Cimrman. Osobně jsem v žádné partaji nikdy nebyl, politika mě absolutně nezajímala, a navíc mě do strany ani nechtěli, poněvadž jsem díky svému „amorálnímu civilnímu životu" nezaručoval, že by ze mě mohl vyrůst nový socialistický člověk. (Poznámka autora – Karel Weinlich za svůj život uzavřel dvanáct manželství.)

„Rozhlas je myšlenka vyjádřená slovy, a pokud je ta myšlenka pravdivá a jako autor si za ní stojím, mohu si být jist, že jí uvěří i posluchači,“ říká Karel Weinlich|foto: Archiv Karla Weinlicha

Kdo se zasloužil o vznik a rozkvět původních rozhlasových her?

Josef Bezdíček, Dalibor Chalupa a František Kožík, kteří nejdříve společně působili v brněnském rozhlase a poté přešli do Prahy, kde vytvořili samostatnou redakci rozhlasové hry, pro niž Chalupa s Kožíkem začali také psát. Do té doby literární redakce pracovala tím způsobem, že vybrala text nějaké divadelní hry, zvolený redaktor, nikoliv režisér, pozval do studia herce, text si společně přečetli, proškrtali jej na potřebnou délku, což byly tenkrát dvě hodiny, a natočili to. Josef Bezdíček však položil základní stavební kámen k režii rozhlasových her a vymyslel rozhlasovou mizanscénu. Na něj později navázal Jiří Horčička, který začal hodně pracovat s rytmem a střihem, a v jeho šlépějích poté pokračoval zejména Josef Henke.

Bylo možné v rozhlase uvádět i zakázané autory?

Díky tomu, že nad HRDM držel ochrannou ruku Josef Kolář, a díky skvělým dramaturgyním Evě Košlerové, Libuši Blažejové a Aleně Břízové mohli psát pro rozhlas pohádky takoví mistři slova, jako byli František Pavlíček, František Nepil nebo Karel Siktanc, kteří patřili k politicky nežádoucím spisovatelům. Museli publikovat pochopitelně pod různými pseudonymy, ale jejich zásluhou se do rádia dostávala ta nejkvalitnější próza, jaká v té době existovala.

Za normalizace existoval v rádiu seznam povinně obsazovaných herců a hereček. Musel jste jej dodržovat?

Ano, v té době už jsem pracoval samostatně. Pokud jde o herce, v rozhlase fungovalo nepsané pravidlo, že byli rozděleni do režisérských stájí. Když jsem chtěl kupříkladu obsadit Pavla Zedníčka, který patřil do stáje režiséra Jiřího Horčičky, musel jsem Jirkovi zavolat a zeptat se ho, zda si mohu Zedníčka tehdy a tehdy na tu a tu pohádku vzít. A stejně reagoval i Jirka, když chtěl obsadit někoho z mé stáje. Většina herců točila v HRDM ráda, protože zde byla daleko menší ideologická kontrola. A pokud občas cenzura dopadla i na nás, věděli jsme, jak potenciálnímu problému předejít, tudíž jsme princeznu stojící na cimbuří a čekající na své osvoboditele nikdy nenechali, aby je vyhlížela ze západu nebo z východu, ale ze severu. Tato světová strana byla, co se týče neutrality, nejspolehlivější.

Pracoval jste s celou plejádou hereckých osobností. Kdo z nich nejlépe splňoval vaši představu dokonalé dikce před mikrofonem?

Jeden z nejtěžších režisérských úkolů jsem dostal od Václava Čtvrtka, jenž vymyslel pohádky O Rumcajsovi. Psal je na tělo Karlu Högerovi, což byla pro moji generaci modla a zároveň největší veličina, která v tomto oboru existovala. Přišel za mnou s požadavkem, abych Rumcajse s Högerem realizoval. Řekl jsem, že se o to pokusím. Zavolal jsem panu Högerovi a zeptal se ho, jestli by přišel do rádia natočit pohádky O Rumcajsovi. Moji nabídku velmi rád přijal. Nastal tedy den D, kdy jsem za režisérským pultem dychtivě očekával svůj idol, propocen až na dřeň. Pan Höger přišel, pozdravili jsme se, řekli jsme si několik formalit k textu a já jsem chtěl jít rovnou do studia. On mě však přerušil s poznámkou, abych se s ním podělil o svoji režijní představu. Tím mně vyrazil dech, protože mi bylo jasné, že to natočí geniálně, aniž bych mu k tomu řekl jediné slovo. Chtěl mně však dát možnost, abych ho mohl trochu „režírovat", protože věděl, že mi tím otevře bránu ke spolupráci s ostatními herci.

„Pohádkář český“ Karel Weinlich při natáčení s členy Dismanova rozhlasového dětského souboru |foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Kteří další herci patřili do vaší stáje?

Na prvním místě musím jmenovat Vlastimila Brodského, jenž se stal díky Hajajovi rozhlasovým symbolem, co se týče pořadů pro děti a mládež. Náš pracovní kontakt postupem času přerostl ve velké přátelství, řekl bych dokonce až celoživotní soužití. Dále nemohu opomenout Eduarda Cupáka, který byl pro moji generaci symbolem mládí díky svému fantastickému ztvárnění Jana Ratkina v Krškově filmu Stříbrný vítr. Krátce po uvedení tohoto filmu jsem Edu potkal na Národní třídě. Nedalo mi to a oslovil jsem ho. Představil jsem se mu jako nový režisér HRDM a zeptal jsem se ho, zda by přijal nabídku zahrát si v nějaké rozhlasové pohádce. Byl jsem tedy první, kdo tohoto nesmírně plachého chlapce přivedl do rádia. Eda zůstal rozhlasu celoživotně věrný a vyrostl z něj jeden z nejlepších rozhlasových herců v celé historii tohoto média. Často jsem také spolupracoval s Rudolfem Hrušínským, Radkem Brzobohatým, Martinem Růžkem, který s oblibou chodil na sobotní čtené zkoušky, aby nemusel doma luxovat. Do rolí princezen jsem nejčastěji obsazoval Slávku Hozovou a Naďu Konvalinkovou. Občas jsem točil i s Alenou Vránovou nebo s Viktorem Preissem, kteří ale nepatřili do mé stáje, a z mladších ročníků bych rád zmínil Borise Rösnera, Pavla Kříže, Jiřího Langmajera, Ivanu Chýlkovou a Lindu Rybovou.

Změnila se dnes výrazněji kvalita rozhlasových pohádek a inscenací oproti dřívějšku?

Ano, bohužel se trend dnešní zrychlené doby odráží i na tvorbě rozhlasových pohádek, na nichž je znát, že jsou šity horkou jehlou.

Dokážete vyslovit motto, které by rozhlas charakterizovalo?

Rozhlas je myšlenka vyjádřená slovy, a pokud je ta myšlenka pravdivá a jako autor si za ní stojím, mohu si být jist, že jí uvěří i posluchači. Přemysl Pražský říkával, že rozhlas znamená vidět slyšené a slyšet viděné, na což se dnes bohužel nedbá. V rádiu se semele páté přes deváté, avšak zapomíná se na skutečnost, že zde primární roli hraje pravdivě vyslovené mluvené slovo.

Co byste přál rozhlasu do dalších let?

Především to, aby se označení „rozhlasák" stalo opět pojmem.