„Z každé tmy vede cesta ke světlu,“ je přesvědčený muzikant Michal Hrůza

Napsat písničku, která je chytlavá, a přitom není hloupá, to u nás dovede málokdo. Zpěvák a skladatel Michal Hrůza tímto umem disponuje. Za dvacet let na hudební scéně napsal desítky hitů, některé i pro jiné interprety, třeba Anetu Langerovou, a novinkové album Světlo do tmy patrně výčet jeho hitovek ještě rozšíří. Michalova Kapela Hrůzy si čekání na novou desku zpestřila pár koncerty pro české krajany v USA. A právě Amerikou jsme náš rozhovor odstartovali…

Hráli jste na pozvání Českých center a ambasády v New Yorku a ve Washingtonu. Bylo to nejdál, kde jste zatím koncertoval?

Bylo. Doteď jsme byli jen v Evropě, v Bruselu a na pár místech v Německu. Jsme přece jen česká kapela, hrajeme pro lidi, kteří česky rozumí a můžou vnímat obsah písniček. Na koncertech v Americe jsem využil toho, že kytarista i basák umějí perfektně anglicky. Kytarista žil dva roky v Londýně, basák šest let v Dublinu. Mimochodem, věděl jste, že se neříká „Dablin", ale „Dublin"?

No vida. Nástrahy výslovnosti.

Basák Pavel Brilla v Irsku i hrál, projel s irskou kapelou například celé New Jersey. A v Dublinu měli zkušebnu hned vedle U2... Takže jsem využil jeho angličtinu a v New Yorku a ve Washingtonu mi překládal. Bylo to velmi vtipný, třeba když tlumočil obsah písně Kovbojská, kde se zpívá „sem rád, že už nehoním / stáda černým údolím"... Takže jsme z těch koncertů udělali trošku divadlo, lidi se pořád něčemu smáli. Začali to Češi, kteří v Americe žijou, ale pak se chytli i Američani. Přidávali jsme a přidávali.

V New Yorku jste nějakou dobu předtím pobýval. Kde přesně?

Na Manhattanu. Ale teď mě oslovil Brooklyn. Je to taková evropštější část města. New York je vůbec úžasnej. Mám rád Central Park, ale i Empire State Building. Ten krásnej, skoro stoletej mrakodrap si nikdy nenechám ujít.

Změnila se Amerika od té doby, co jste tam byl naposled?

Naštěstí je pořád stejná. Politicky je to tam nyní hodně jako u nás. Společnost je rozdělená. Velká města v posledních prezidentských volbách volila Hillary Clintonovou, menší zase Trumpa. A v New Yorku je jasně vidět, že Trumpovi fanoušci jsou tu v menšině. Což vlastně platí pro celou Ameriku, protože na počet hlasů vyhrála volby Clintonová. Jenže americký systém rozdělování křesílek to zařídil jinak.

Muzikant Michal Hrůza

Stihli jste v New Yorku zajít do klubů, na nějakou muziku?

My jsme těch pět dní využili na natáčení klipu. Letěl s námi kameraman a taky vizážistka, která vypadá úplně jako Julia Roberts. Takže jsme chodili New Yorkem, natáčeli a občas někdo z nás nevěřícně poznamenal: „Není to Julia Roberts?" A lidi si mohli oči vykoukat. No, český humor.

Na posledním albu jste byl „sám se sebou" - tak zněl aspoň jeho titul. Nová deska se jmenuje Světlo do tmy. Co je tou „tmou" a hlavně, co může být titulním „světlem"?

Stejnojmenná píseň není jen o vztahu, můžeme ji vnímat obecně. Lze-li tou tmou nazvat třeba různé potíže nebo deprese, světlo je jediná veličina, která tmu dokáže zrušit. A rozsvítit se znamená začít si důvěřovat, být optimistický, šťastný, láskyplný. Láska je to světlo.

Optimismus. Láskyplnost. To nejsou zrovna naše národní vlastnosti.

Ale jsou. Je nás jen o hodně míň než Němců, Rusů nebo Poláků, takže jsme v něčem trochu opatrnější. Ale zase se hned tak z něčeho nepoděláme. I když zevšeobecňovat není nikdy dobrý. V zimě jsem byl lyžovat v Krkonoších a byla tam spousta polských turistů. Poláci jsou jiní než my, mají jinou historii. Za druhé světové války po nich šel z východu Stalin a ze západu Hitler. Měli obrovské ztráty na životech. To všechno se podle mě přenáší z generace na generaci. Proto jsou tak hluční. Chtějí být vidět a slyšet.

Na českých horách jsou vidět a slyšet fakt hodně.

Jenže když jsem se v Krkonoších bavil s jedním hospodským, říkal mi, že Poláci mu zachraňují živnost. Češi jezdí dneska lyžovat spíš do Rakouska. Takže negeneralizujme. Když bych to vztáhnul na význam světla a tmy v titulu našeho nového alba, tma může být i to zevšeobecnění a světlo zase informace. Když máme dobré informace, jeví se náš pohled na věci najednou úplně jinak. Taky v té titulní písni zpívám: „Učím se mít sebe rád a nepřítele milovat." Protože když rozumíme svému nepříteli, máme větší šanci přesvědčit ho, aby se nechoval jak pitomec.


V klipu k titulní písni hrají roli neonem osvícená slova z textu zasazená do krajiny. Vypadají jako směrovky pro putující nebo bloudící. Máte ambici ukazovat posluchačům správnou cestu?

Ne, protože by to už hraničilo s nesvobodou. Je velký pokušení ukazovat lidem, co mají dělat, ale když si člověk udrží svobodu rozhodování, je to nekonečně zajímavější. Lidé, kteří potřebují, aby jim někdo ukazoval směr, jsou snadno manipulovatelní, a jak víme, toho se snaží využít někteří obchodníci a spousta politiků. Když lidi strašíte, že pokud snědí tuhle bramboru, tak zemřou, jen málokdo ji ochutná, aby dokázal, že to tak není. Proto je manipulovat s lidmi tak snadné. Já nechci radit, co má kdo dělat, jen poukazuju na to, jak je nebezpečný, když si lidé nechají vzít možnost svobodného rozhodnutí.

Jak vlastně píšete? Musíte písničku vysedět, nebo to přijde samo, odněkud?

Tajemství dobré písně je vědět, co chcete říct. Autor by měl hodně koukat kolem sebe, hodně vnímat. Napsal jsem asi sto pětadvacet oficiálně vydaných písniček a jsem rád, že si tu vnímavost přesto pořád udržuju. Dokonce bych řekl, že nová deska je co do vnímání světa kolem nás možná nejdál. I když musím říct, že tentokrát mi hodně pomohli kluci z kapely, basák a bubeník, kteří se projevili autorsky a vytáhli ze šuplíku svoje písničky. Já je jen otextoval. Dokonce mi zbyly čtyři vlastní věci, které se na desku nedostaly. A taky jsem měl štěstí na mladého producenta Lukáše Chromka. Nejdřív naše ega trochu soupeřila, nechtěli jsme ustupovat jeden druhému, ale pak jsme našli společnou cestu.

Michal Hrůza



Album není nijak napěchované, má ani ne čtyřicet minut. Tomu odpovídají i stopáže písní.

Míň je někdy víc. Proč mít na albu čtrnáct písniček, když jich tam může být jen deset, ale album je o to výživnější? A k délce písniček: můj kamarád, herec Jiří Dvořák, o mně jednou řekl, že jsem obdarován schopností sdělit jednoduchým způsobem i složitou věc. Mám radši Čechova než Tolstého. Oba byli geniální, ale co Tolstoj rozepsal v dlouhém románu, na to Čechov potřeboval rozsah povídky. Oba ty způsoby vyjádření jsou těžký, ale já myslím, že v jednoduchosti je síla.

Zmínil jste Jiřího Dvořáka. Na minulé desce Sám se sebou jste zhudebnil i jednu z jeho básniček. Spolupracujete pořád?

Ze Jirka tajně píše básně, o tom se dlouho vůbec nevědělo. Když jsem točil album Sám se sebou, ukecal jsem ho a půlku jedné básničky jsem si vypůjčil. Teď Jirka chystá s Viktorem Preissem ve Viole představení pro dva herce -a já bych jim k tomu měl brnkat na kytaru. Nevím, jestli to nakonec vyjde, ale byla by to pro mě velká čest. Každý z nich je obrovská osobnost.

Na desce máte i píseň Nad světem, jež zazněla ve filmu Narušitel. Tohle drama z prostředí armádních letců za minulého režimu vzbudilo rozruch některými historickými nepřesnostmi. Jak se film líbil vám?

Připomenul bych, že to natočil dvacetiletý kluk, který teprve nedávno maturoval. David Balda je prostě obrovský talent. Rád jsem pro něj napsal filmovou písničku zadara. A on mi zase, taky zadáčo, natočil klip. Váže se k němu vtipná historka. V tom klipu jdu po přistávací ploše bývalého vojenského letiště v Hradčanech u Ralska a nad hlavou mi přeletí letadlo. Když jsme to točili a já zaslechnul ten blížící se letoun, málem jsem se zbláznil. A David pak zavelel, že to natočíme ještě jednou, protože to letadlo prý musí nade mnou přeletět ještě níž.

V klipu na sobě máte uniformu RAF.

Původně ji měl ve filmu Stanislav Zindulka, pro kterého byl Narušitel posledním natáčením. Když jsem si to sako oblékl, měl jsem z toho trochu mrazení v zádech. Pan Zindulka byl nenápadnej herec velkých rolí.

Když píšete pro film, rodí se vaše hudba jinak, než když skládáte písničku na desku?

Když dělám filmovou píseň, musím znát jen scénář. Ale pokud pracuju i na scénické hudbě, je to o bližší komunikaci s režisérem, jsem vlastně nástrojem jeho ideje. Písnička je jednodušší, ale zároveň těžší, protože to sdělení musí být zhutněné do několika minut. Taky se stane, že si někdo vyžádá do filmu už hotovou, konkrétní skladbu – jako Ruda Havlík, kterému jsem napsal song k filmu Pohádky pro Emu. Teď mi volal, že dokončuje Bábovky, podle knížky Radky Třeštíkové, a chtěl by použít moji písničku Ty jsi jako já a já jsem jako ty, kterou jsem napsal pro několik zpěváků v rámci projektu na podporu léčeben dlouhodobě nemocných. Legrace je, že když ji zahraju na koncertě, spousta fanoušků ani netuší, že jsem ji napsal, že nejsem jen jedním z těch interpretů.

kapela Hrůzy


Nové album vrcholí jedinou pomalejší skladbou Propojení, v níž zpíváte „bylo to krásný, nebylo toho málo", „děkuji ti moje milá za každodenní neshodu"... Zní to skoro jako píseň na rozchodnou. Jak vznikla?

Je o tom, že i naše vztahy mají svůj vývoj. A že rozloučení neznamená, že odjíždíme do Tramtárie. I v rodině se v průběhu času mění vztahy. I když syn dospěje, pořád má svého tátu, jen už se k němu chová jinak, než když mu bylo deset nebo patnáct. Stejně se vyvíjí i vztah dvou dospělých lidí, kteří spolu mají děti. Víte, vlastně celé album je o vztazích, ale snažil jsem se, aby ho šlo vnímat i v úplně jiných souvislostech.

Jestli dobře počítám, bude to pětadvacet let, co se muzikou živíte. Počítám-li to od doby založení kapely Ready Kirken, z níž jste pak odešel na sólovou dráhu. Kdy jste se v průběhu toho čtvrtstoletí cítil muzikantsky nebo třeba jako skladatel nejlíp, nejdál?

Asi to nedovedu přesně určit. Ale muzika mě pořád baví. Stejně jako v době, kdy jsem pro Ready Kirken psal jedno album za druhým nebo když jsem po rozpadu narychlo stavěl kapelu novou. Tenkrát jsem musel sehnat úplně nové lidi, Aneta Langerová mi půjčila bubeníka, kytaristou se stal můj bývalý technik a klávesistu Káju Heřmana jsem přibral po jeho odchodu z Chinaski. Najednou jsme zjistili, že to funguje... Hrajeme s Kapelou Hrůzy už čtrnáct let, vlastně ve stejném složení.

Ponorka zatím nepřišla?

Přišla, ale vždycky jsme to zvládli. Správně pracovat s lidmi je straš„ně důležitý. Měl byste jim ponechat svobodu a vycházet jim vstříc. Když to převedu do řeči peněz, každý v kapele má z koncertu úplně stejné peníze jako já. Někdo by řekl, že jsem blázen. Ale vyplatí se to. Lidi jsou vám pak věrní. Kapela, která stojí na zpěvákovi, co má třikrát víc peněz než ostatní, se každou chvíli rozpadne. Já jsem v tomhle taková stará škola.


Celý rozhovor s Michalem Hrůzou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Milan Šefl

Související