K životu potřebuji výzvy, říká herečka Chantal Poullain

Kde se zrodil impulz k tomu, že jste se vydala na hereckou dráhu?

I když pocházím z umělecké rodiny, paradoxně mě zajímaly jiné obory, například medicína, fotografování či práce s kamerou. Po maturitě jsem odjela na rok do Londýna, a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že se v Ženevě bude natáčet film. Šla jsem se tedy přímo do produkce zeptat, zdali by mě přijali jako třetí čtvrtou asistentku. Samozřejmě žádné volné místo neměli, ale v ten moment zasáhl osud. Zahlédl mě totiž režisér onoho snímku, jak jsem zklamaně odcházela, a nabídl mi roli, protože jsem typově přesně odpovídala jeho představě.

Jak to pokračovalo dál?

Přestože jsem v té době neměla s filmováním žádné zkušenosti, nabídku jsem přijala, protože to byla velká výzva, a tato práce mě začala neskutečně bavit. Poté jsem se stala studentkou ženevské Divadelní akademie.

„I když pocházím z umělecké rodiny, paradoxně mě zajímaly jiné obory, například medicína, fotografování či práce s kamerou,“ říká Chantal Poullain|foto:Jessica Petrů,Český rozhlas

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš interpretační projev?

Francois Germond, jemuž jsem ale na začátku studia řekla, aby mi po měsíci dal na rovinu vědět, jestli na to mám, abych se tam pak zbytečně netrápila. A on řekl: „Zůstaň!“ Během studia jsem začala hrát ve Státním divadle v Ženevě, kde mi po absolutoriu nabídli stálé angažmá, což jsem odmítla. Chtěla jsem se totiž dále vzdělávat, především ohledně tance a zpěvu, a proto jsem měla v plánu odletět studovat do New Yorku. Potkala jsem ale Bolka a rázem bylo všechno jinak.

Jak byste toto setkání charakterizovala?

Jako osudovou lásku na první pohled. Bolek poté odjel do Bruselu, já jsem roztrhala letenku a mamince jsem doma řekla, že neletím do New Yorku, ale jedu do Belgie a pravděpodobně skončím v Československu. A to se taky stalo.

Byly pro vás československé začátky hodně obtížné?

Ano, protože znamenaly absolutní konec mé dosavadní herecké kariéry. Naštěstí mně Francois Germond nabídl roli v Kunderově hře Jakub Fatalista, kterou jsme hráli na Letní scéně v Ženevě, a dokonce se na představení přijeli podívat jak Milan Kundera, tak Bolek, který poté prohlásil, že má doma herečku.

U mikrofonu Dvojky Českého rozhlasu|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Stěžejním opusem pro začátek vaší činnosti v Československu se stala autorská hra Bolka Polívky Šašek a královna, kterou jste společně hráli od roku 1983 v Divadle na provázku. Jak toto dílo vzniklo?

U nás doma visel obraz Josefa Němce Korunovace šaška, na němž je bílá ruka královny a šašek, jak se jí klaní. A toto dílo Bolka inspirovalo natolik, že mě jednou v noci probudil a řekl: Máme to! Napsal synopsi, kterou jsme během zkoušek dotvářeli.

V roce 1987 bylo natočeno filmové zpracování Šaška a královny pod vedením Věry Chytilové. Konvenoval vám její tvůrčí přístup?

Absolutně! V té době jsem byla úplně ztracená, co se týče češtiny, takže jsem nerozuměla, o čem ostatní kolegové mluví. Věra mně ale věřila a uměla mi vysvětlit vše, co ode mě očekávala. I když jsem předtím slyšela, že dovede být na place velice tvrdá a cholerická, nikdy mně to osobně nedala najevo. Navíc jsme u ní po dobu natáčení s Bolkem bydleli, takže jsme měli možnost poznat se opravdu zblízka. Myslím, že sama vycítila moji vnitřní křehkost a věděla, že nedovedu pracovat v agresivním prostředí. Točila jsem s ní ještě o rok později film Kopytem sem, kopytem tam a opět to byla vynikající spolupráce.

Počátkem devadesátých let jste Šaška a královnu hráli v Paříži. Jak k tomu došlo?

Na počátku této šňůry stál André Ginsburger, který se zajímal o Bolka a záhy se stal naším manažerem. Začal toto představení úspěšně nabízet po celém světě, takže jsme je hráli od Nového Zélandu a Austrálie přes kompletně celou Evropu až po Kanadu a USA a máme za sebou více než patnáct set repríz.

V tragikomedii Rebelky na scéně Divadla Bolka Polívky. „I když se jedná o hluboce lidský příběh, nechybí zde řada humorných situací“…|foto:Monika Chupeková

Kolik různojazyčných verzí jste měli nastudovaných?

Anglickou, francouzskou, českou a italskou. V každé z nich jsem ale vystupovala jako královna, která nevládne rodným jazykem šaškovým, tudíž ve francouzské verzi jsem byla slovanské národnosti a ve všech ostatních jsem vystupovala jako Francouzka. Nejčastěji jsme hráli samozřejmě v angličtině.

V říjnu 1999 začala vaše dlouhodobá spolupráce s Divadlem Ungelt, kam jste vstoupila Hrou o manželství Edwarda Albeeho pod vedením Ladislava Smočka. V čem je pro vás zajímavý jeho režijní styl?

Láďa Smoček patří mezi mé nejoblíbenější režiséry. Poznali jsme se už během osmdesátých let a jeho hru Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho jsem viděla v Činoherním klubu minimálně stokrát. Ústřední dvojici Burkeho a Svatavy hrál tehdy Bolek s Ninou Divíškovou. V devadesátých letech mně Láďa nabídl, abych nastudovala s Bolkem roli Svatavy pro italskou verzi, kterou jsme poté hráli v Miláně. Když jsme začali zkoušet Hru o manželství, měla jsem obavy, protože toto drama obsahovalo strašně moc textu; navíc jen pro dva herce – Jirku Schmitzera a mě. Láďa ale řekl, že premiéra bude tehdy, až budeme připraveni. Měli jsme k dispozici francouzskou a anglickou verzi a společně jsme osm měsíců slovo od slova pracovali na české, což bylo pro mě nesmírně obohacující. Spolupráce s Láďou si nesmírně vážím, protože je to citlivý, vzdělaný a zároveň absolutně klidný člověk, který nikdy při zkouškách herce nenervuje. I když má zcela jasnou představu o daném díle, nejprve čeká, co herec sám nabídne, a pak jej teprve nenásilně diriguje tam, kam je třeba.

Čtěte také

Bála jsem se, protože maminka měla koronavirus, říká Chantal Poullain

Další rolí, kterou jste v Ungeltu nastudovala, byla Alice v tragické frašce Friedricha Dürrenmatta Play Strindberg, což byla jistě herecká příležitost.

Ano, z několika důvodů. Poprvé mě zde totiž na divadle režírovala žena, a sice Hana Burešová. I když se apriori bojím spolupracovat s režisérkami, musím říct, že Hanka byla, stejně jako Věra Chytilová, úžasná. Pravděpodobně je i úžasná herečka, protože měla tendence nám často předehrávat, až jsem se jí několikrát ptala, proč tu roli nehraje sama.

Vaším častým jevištním partnerem byl i Jiří Schmitzer. Jak jste si vyhovovali?

Náramně. Jirka často zapomínal text a já jsem neuměla pořádně česky, což je pro souhru úplně ideální. Navzdory tomu jsme si ale na jevišti moc rozuměli, i když jsem si před každým představením v duchu říkala, co se asi přihodí právě dnes večer. To je ten pravý adrenalin, který miluji, k divadlu neodmyslitelně patří.

Natáčení pořadu Českého rozhlasu Pochoutky na talíři|foto:Jana Myslivečková,Český rozhlas

Čtrnáct let už hrajete veleúspěšnou tragikomedii Šest tanečních hodin v šesti týdnech, v níž jste postupně vystřídala tři partnery: Oldřicha Kaisera, Pavla Kříže a nyní, v nové produkci Divadla Bolka Polívky, Martina Krause. Jak se vám s nimi hrálo?

Každý z nich má svůj originální projev. S Oldou jsme toto představení s režisérem Zdeňkem Duškem vytvořili, byť jsme je museli adaptovat, protože v originále má být postava učitele tance oproti mojí figuře výrazně mladší, což s Oldou nebylo možné předstírat. Pak vznikla verze s Pavlem Křížem, který ale také patřil zhruba mezi mé vrstevníky. Teprve Martin je o generaci mladší, tudíž náš vzájemný vztah je jiný než s předešlými partnery, ale konečně odpovídá představě autora. Byla jsem sama překvapena, že jsem najednou měla pocit, jako kdybych zkoušela úplně novou hru. S Martinem se skvěle doplňujeme a hrajeme spolu rádi.

Loni v listopadu měla v Divadle Bolka Polívky premiéru francouzská tragikomedie Rebelky, v níž ztvárňujete jednu ze dvou hlavních protagonistek. Čím vás tato hra oslovila?

Úžasným tématem stojícím na konfrontaci dvou žen odlišného věku i charakterů, které jsou na útěku před svojí životní situací, potkají se náhodně na dálnici a rozhodnou se jít kus cesty spolu. I když se jedná o hluboce lidský příběh, nechybí zde řada humorných situací. Jsem ráda, že moji partnerku zde představuje Štěpánka Křesťanová, s níž si skvěle rozumím jak na jevišti, tak v životě. Celé představení s námi nastudoval režisér Tonda Procházka, který zde opět prokázal svůj originální smysl pro humor. S touto inscenací, stejně jako s Šesti tanečními hodinami, také pravidelně hostujeme v Praze na Malé scéně Studia DVA.

Mimochodem, jak byste jako Francouzka odpověděla na otázku, která z ikon nejen francouzského filmu, Alain Delon, nebo Jean-Paul Belmondo, je vám po lidské i herecké stránce bližší?

Určitě Belmondo. I když Delon natočil úžasné filmy s patřičnou hloubkou, jeho egoistický a trochu macho životní postoj nekoresponduje s mojí filozofií. Belmondo sice neprodukoval díla s takovým psychologickým ponorem, ale je to člověk, který má rád život a nejsou mu cizí vlastnosti, jako jsou velkorysost nebo smysl pro koexistenci. Belmonda a Delona bych charakterizovala jako dva zástupce diametrálně odlišných typů hereckých i lidských, z nichž bych, co se týče osobního setkání, dala přednost Belmondovi.

Celý rozhovor s Chantal Poullain si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.