Chodící encyklopedie umění Václav Vilém Štech
I když se to nezdá, tak i socialistické Československo šedesátých let mělo své – dnes bychom řekli – celebrity. Svým způsobem mezi ně tak trochu nečekaně patřil v té době už stárnoucí historik umění a výtvarný teoretik Václav Vilém Štech. Právě jemu bude 25. září věnován další pořad z cyklu Archiv Plus.
Pravidelné pořady v rozhlasu a televizi udělaly z Václava Viléma Štecha v šedesátých letech populární osobnost. Před lety mi to potvrdil dnes už zemřelý kameník a sochař Jiří Rusý z Loun. Právě on na konci šedesátých let restauroval kamenické práce na nádherném barokním kostele svatého Jakuba v Cítolibech na Lounsku; v obci, kterou se její majitelé (po vzoru východočeského Kuksu) pokusili kdysi koncipovat také jako umělecké dílo, zasazené do krajiny. Kostel v jedné ose s trojičním sloupem a zámkem, to vše doplněné záplavou soch…
Podat mu tak ruku...
V šedesátých letech už to všechno vypadalo daleko fádněji. Jiří Rusý stál na lešení vysoko nad zemí, když zaslechl volání jakéhosi pána dole. „Slezl jsem a dali jsme se do řeči. Ptal se mě, proč je kostel zamčený, že by se do něj rád podíval, jednak na výzdobu kostela od Matyáše Bernarda Brauna, jednak na oltářní obraz Václava Vavřince Rainera. Ten člověk mi byl povědomý, pořád jsem si říkal, že bych ho měl odněkud znát,“ vzpomínal Jiří Rusý.
Vše mu došlo, když se neznámý představil jako Václav Vilém Štech. „Skoro se mi roztřásla kolena, když jsem pochopil, s kým se to bavím o barokní kamenické práci. Vysvětlil jsem mu, že klíče od kostela nemám, ale že zajdeme na faru a půjčíme si je od faráře. Těch pár kroků od kostela na faru jsem odpovídal na Štechovy neuvěřitelně zasvěcené otázky ohledně kamenické výzdoby na kostele, kterou jsem opravoval. Byl jsem z toho úplně zmatený. Došli jsme k faře, já zazvonil – a když vyšel farář ven, ze mě vypadla jen památná věta: ‚Soudruhu faráři, je tady soudruh Štech a rád by se podíval do kostela.‘ Oba dva, farář i Václav Vilém Štech, se na mě dívali jako na úplného blázna. Ale nakonec jsme se tomu všichni zasmáli. Víte, Václav Vilém Štech byl pro nás osobností s ohromujícími znalostmi a osobně by mě nikdy nenapadlo, že mu budu moci podat ruku,“ vyprávěl Jiří Rusý.
Radil i Masarykovi
Neuvěřitelné množství znalostí a fenomenální paměť potvrzují všichni, kteří se s Václavem Vilémem Štechem mohli setkat. „Asi není náhodou, že se mu říkalo chodící encyklopedie,“ říká publicistka Milena Štráfeldová, která si v rozhlasovém archivu poslechla mnoho hodin dochovaných rozhlasových pořadů, v nichž Štech hovořil. „Dopodrobna znal Národní divadlo v Praze i tu nejzapadlejší kapličku kdesi na Vysočině,“ popisuje Milena Štráfeldová dojem, jaký na ni udělaly Štechovy rozhlasové pořady.
Výtvarné umění dokázal přiblížit jak průměrnému posluchači rozhlasu, tak obyčejnému čtenáři novin.
V nich Štech uplatnil mimořádný talent: srozumitelně, a přitom barvitě přiblížit výtvarné umění jak průměrnému posluchači rozhlasu, tak obyčejnému čtenáři novin (psal hodně pro deníky Svobodné slovo a Lidová demokracie), ale se stejným zaujetím, byť na jiné úrovni, dokázal strhnout i posluchače Akademie výtvarných umění. Pamětníci si možná vzpomenou i na jeho pravidelné pořady v televizi, v nichž velmi přístupnou formou seznamoval diváky s krásami staré Prahy. Právě tyto pořady z něj – vlastně už na sklonku života – udělaly osobnost známou i mezi lidmi, kteří by jinak o umění jen těžko zavadili.
A bylo docela zajímavé, že televize dala Štechovi prostor v době, kdy už jej, coby politicky ne zcela vyhovujícího, vyhodili v roce 1958 z Akademie výtvarných umění. Nebyl to sice pád na úplné dno, Štech zůstal ve svém bytě v Nerudově ulici a mohl pravidelně pobývat a psát na „spisovatelském zámku“ na Dobříši, jeho finanční situace se ale zhoršila a také situace jeho blízkých, kteří na něm byli do určité míry závislí. Publicista Pavel Hlavatý vzpomínal, že ještě na počátku osmdesátých let kupoval od Štechových příbuzných knížky z mistrovy pozůstalosti, jejichž prodejem se rodina snažila vylepšit hubený rozpočet.
Čtěte také
Václav Vilém Štech se narodil 31. března 1885 ve Slaném. V letech 1904 až 1910 vystudoval dějiny umění a estetiku na pražské filozofii, krátce studoval též na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na pařížské Sorbonně. Od roku 1910 působil osm let jako odborný asistent ředitele Muzea hlavního města Prahy, kde rozšířil akviziční plán o Pragensia a umění 19. století. V roce 1925 se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1930 až 1958 vyučoval dějiny umění na Akademii výtvarných umění – ovšem s výjimkou tří let za okupace, kdy byl vězněn v Buchenwaldu. Respektovanou osobností v oblasti výtvarné teorie a kritiky se Štech stal poměrně rychle – už na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století radil prezidentovi Masarykovi s nákupem uměleckých děl pro sbírky Hradu. Štech artefakty pro Masaryka vyhledával, navrhoval a znalecky oceňoval.
Praha a baroko jako celoživotní téma
Po celý život se Štech věnoval zvláště studiu Prahy a českému baroku, řadu publikací ale napsal i o novodobém českém a světovém umění. Po únoru 1948 se snažil zabránit alespoň největším projevům kulturního barbarství. Například prosadil, aby výzdobou foyer v Národním divadle nebyl pověřen „socrealistický umělec“, ale Vincenc Beneš. Mezi Štechova známější díla patří Pražská domovní znamení, Sochaři pražského baroka, Michelangelo, Italská renesanční plastika, Rembrandt či práce o Mikoláši Alšovi nebo o Antonínu Slavíčkovi. Věnoval se i teorii umění (O projevu výtvarnou formou či Pod povrchem tvarů). Své vzpomínky vypsal v knihách V zamlženém zrcadle (1967) a Za plotem domova (1970). Zemřel v roce 1974.
Milena Štráfeldová připomene v pořadu Archiv Plus zajímavé okamžiky Štechova života, ať už válečnou dobu v koncentračním táboře, smutná léta na Dobříši nebo zážitky studentů, kteří prošli zkouškami z dějin umění u V. V. Štecha.
