Jitka Zelenková: Neztratit odvahu!

Vychází vám velké kompilační album, jež je zajímavé i tím, že jste si písně na desku volila sama. Vybírala jste dlouho? Je vám líto některých skladeb, které se už prostě nevešly?

Několik kompilačních alb s mými písničkami už vyšlo, ale tohle je pro mě opravdu speciální. Vešlo se na něj jenom jedenadvacet písniček a já jsem chtěla, aby to byl – poprvé – důkladný průřez všemi mými alby. A aby to byly písničky, které jsou prostě nejznámější. Takže jsem se vlastně při tom výběru snažila vcítit do lidí, kteří chodí na moje koncerty, nevybírala jsem jen úplně podle sebe. Ale zato jsem vybírala opravdu dlouho! Některé skladby byly jasné od začátku, ale část toho, co jsem nazpívala, jsem kvůli nedostatku místa musela opravdu důkladně prosívat. Každá písnička, kterou jsem nakonec vybrala, má na albu svoje pevné místo a jako celek to ladí. Z toho mám radost a doufám, že to tak bude působit i na posluchače. 

V průběhu kariéry jste připravila ke dvacítce sólových desek.  Kdybyste měla ze všech svých alb vybrat jediné, klíčové, které by to bylo?

Já myslím, že zásadní album je to první. Většinou to tak bývá. Ale taky je pravda, že každý zpěvák má svůj vývoj. Dneska je můj pohled na muziku trochu jiný než před čtyřiceti lety. A stejně zásadní jako Zázemí z roku 1979 je pro mě tím pádem dva roky staré album Intimity, kam jsem zařadila mnoho světových standardů. To je hudba, kterou miluju celý svůj život a vlastně ji zpívám nejradši. 

„Jsem zvyklá být sama se sebou,“ říká Jitka Zelenková|foto:Lenka Hatašová

Podstatnou část své kariéry jste strávila v Orchestru Ladislava Štaidla, víceméně v roli doprovodné zpěvačky. Nemrzela vás ta role ženy v ústraní? Lesk slávy dopadal přece jen především na hlavní hvězdu, na Karla Gotta…

Zpívám profesionálně od roku 1968, tohle angažmá trvalo čtrnáct let. Spíš než časově pro mě bylo podstatné tím, co jsem se u Karla naučila a co jsem zažila. Rozhodně jsem se necítila nijak utiskovaná. Nastoupily jsme s Janou Kociánovou ke Karlovi jako sólistky a ano, zpívaly jsme i vokály. Ale Karel nám dával při vystoupeních vždycky prostor, navíc jsem si postupně vedle toho budovala svou sólovou dráhu. Natočila jsem za tu dobu šest alb, na moje recitály mi Karel půjčoval svoji kapelu. To díky němu mě od začátku doprovázeli naprosto špičkoví muzikanti! Vždyť jsem roky měla úspěšný recitál s naprostým klavírním géniem Rudolfem Roklem. Takže jsem se určitě necítila být v ústraní. Byla jsem šťastná, že jsem s Karlem mohla pracovat!

Co jste si z dlouholeté spolupráce s Karlem Gottem profesně odnesla, v čem byl pro vás tento zpěvák inspirativní? A jaký byl váš osobní vztah?

Do mých padesáti jsme si vykali! Karla jsem si nesmírně vážila. Naučila jsem se od něj dělat věci na víc než sto procent, protože ho charakterizovala píle a důslednost. Taky to uměl báječně s lidmi, byl předurčený rozdávat se publiku. Jeho osobnost bude nám všem ještě hodně chybět. 

Kompilace Best of obsahuje několik duetů, včetně těch se třemi Karly – nejen sb Gottem, ale i se Zichem a s Černochem. Jak vzpomínáte na ty dva posledně zmíněné interprety? A je něco, co vám předali i tihle nesporně skvělí zpěváci?

Obohatili mě svým muzikantstvím, přístupem k hudbě. Stejně jako s Karlem Gottem se mi s nimi výborně zpívalo. Naše hlasy k sobě ladily, podobně jako to teď mám s Davidem Krausem. Když s někým zpívám, musí tam být bezpodmínečně porozumění. To u Karlů rozhodně bylo, byli to kamarádi, třeba s Karlem Zichem jsem procestovala díky Amfoře kus světa a dodnes na to ráda vzpomínám. Ještě bych ale také ráda zmínila písničku Někdo nám do toho vlez. Je to vlastně jeden z prvních českých rapů a v polovině osmdesátých let jsme ji natočili s Jakubem Jakoubkem a Milošem Skalkou, mými kamarády, se kterými jsme v té době často vystupovala ve slavné diskotéce Déčko naproti budově Českého rozhlasu na Vinohradské.

Kariéra Jitky Zelenkové se naplno rozjela v sedmdesátých letech|foto:Vlastislav Macháček,Archiv Týdeníku Rozhlas

Váš stylový záběr byl vždycky hodně široký, ale já osobně mám nejradši vaše k šansonu směřující písně. Ptát se, proč jste jich neudělala víc, je asi zbytečné – nejsou autoři, viďte?

To je otázka… Víte, co je to vlastně šanson? Hana Hegerová vždycky trefně připomínala, že ve francouzštině znamená chanson prostě „píseň“. Podle mě záleží především na interpretaci. Když se zajdete podívat na můj koncert, kde mě doprovází jen klavír a kontrabas, tak zjistíte, že je to vlastně šansonový koncert. I když já osobně tohle škatulkování neuznávám. Ale obecně máte pravdu – autorů, kteří by psali mně na tělo, není mnoho, anebo je neumím objevovat. 

Jak a kde jste trávila nouzový stav a co pro vás bylo nejtěžší? Přerušení vztahů s blízkými, nedostatek práce?

Mí blízcí o mně vědí, že se bojím každého zakašlání v dosahu dvaceti metrů. Takže jsem se naprosto odřízla od světa a celou dobu nouzového stavu jsem strávila v mém milovaném prostředí – na horách. A prožila jsem tam opravdu krásný čas, kdy jsem se konečně po mnoha letech měla šanci zastavit a urovnat si myšlenky. Tahle situace nás všechny zaskočila. Víc než kdy předtím jsme spolu na jedné lodi. Určitě nemůžu říct, že bych nějak trpěla odloučením, protože jsem zvyklá být sama se sebou. Samozřejmě jsem ale se svými blízkými byla v kontaktu aspoň po telefonu. Stejně jako s kolegy ze Supraphonu, kteří se mnou pracovali na přípravě alba.

„Bez koncertů je to pro mě docela zvláštní. Je to vlastně nejdelší pracovní pauza, jakou jsem kdy zažila,“ svěřuje se Jitka Zelenková |foto:Lukáš Kadeřábek

Jak snášíte odluku od publika?

Bez koncertů je to pro mě docela zvláštní. Je to vlastně nejdelší pracovní pauza, jakou jsem kdy zažila. Takže jsem sama zvědavá, jaké to bude, stát znovu před lidmi. A pevně doufám, že k tomu dojde nejpozději na podzim, kdy mě snad čeká narozeninové turné a koncem listopadu, doufejme, i velký koncert v Lucerně. Takové jsou plány, ale jestli se vydaří… Vždyť nikdo z nás neví, co nás v příštích měsících vlastně čeká.     

 Celý rozhovor s Jitkou Zelenkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.