Jiří Kolář aneb Co vidíte? Básník a výtvarník v Museu Kampa

3. leden 2022

Letos v srpnu to bude dvacet let, co zemřel Jiří Kolář. Básník a výtvarník, který výraznou měrou rozšířil zdejší pole takzvané experimentální poezie, spojující hájemství obrazu a slova.

A loni to bylo třicet let, co v nakladatelství Revue K, které Kolář provozoval (spolu se stejnojmennou výtvarnou revuí) ve francouzském exilu, vyšel jeho Slovník metod. Bilanční kniha, vlastně takový průvodce po Kolářově výtvarné práci, přehlídka možností jeho nejoblíbenější techniky: koláže. Do 27. února je v pražském Museu Kampa k vidění stejnojmenná výstava. Připravil ji nový šéfkurátor galerie Jan Skřivánek, předtím dlouholetý šéfredaktor měsíčníku Art & Antiques.

Jiří Kolář: Dva v rozjímání (1972), roláž-disformie, 43,5 x 30,3 cm

Kolář kolážoval vlastně celý svůj dlouhý život (1914–2002). Jak slova, tak obrazy. Nejdřív, zhruba od půle třicátých let, pod vlivem surrealismu, hlavně Maxe Ernsta a Vítězslava Nezvala (první koláže vystavil už v sedmatřicátém); později, během padesátých let, pod praporem civilismu, který vyznával městský folklor, veškerá ta „očitá svědectví“, která dnes platí za jedny z nejdůležitějších příspěvků ke zdejší verzi existencialismu; a nakonec nejvíc po svém: systematicky, metodicky, do posledního dechu. Slovník metod vznikal od konce šedesátých let, kdy básník definitivně opouštěl psaný verš, a vydání se dočkal hned několikrát: poprvé v šestaosmdesátém roce (u milánského nakladatele Giancarla Politiho) a zatím naposledy o třináct let později, kdy titul realizovalo pražské nakladatelství Gallery. Každé heslo tady má pěknou dvoustranu: nalevo text, napravo obraz. Osobní průvodka v žánru básnivého komentáře plus příkladná ilustrace. Řazeno abecedně.

Jiří Kolář: Pozdrav Medě Mládkové (1970), reliéfní chiasmáž, 101 x 71,5 cm

Dvě patra Musea Kampa sázejí především na výtvarnou stránku věci. Kolář z té prezentace konfrontáží, muchláží, roláží a proláží, ukázek akcidentního nebo defektního umění a desítek a desítek dalších technik vychází jako neúnavný kutil, řízený pokušitel formy, hledač a zlepšovatel. A taky jako pečlivý zapisovatel, málem encyklopedista. Ve výsledku je to ale spíš limitující, trochu úmorné. Stačí postavit vedle sebe Koláře a Ladislava Nováka: zatímco ten první razil cestu rozumu, promýšlel a cíleně vedl své vyčerpávající tažení, druhý se nechával vést nerozumem, intuicí, okamžitě uvolněnou fantazií, a to včetně rizika omylu, slepé uličky, ztroskotání. Kolář eviduje, Novák objevuje. Dostředivost versus odstředivost, řád proti chaosu. A taky Kolářovo centrum (Praha, Berlín, Paříž) proti Novákově periferii (Třebíč).

Kolářovy koláže jsou silně literární; vyprávějí příběhy, malují konkrétní scény.

Kolářovy koláže jsou silně literární; vyprávějí příběhy, malují konkrétní scény. Divák si může v jeho podání přečíst kachnu na rybníčku stejně jako geometrickou abstrakci vykládanou švabachem. A samozřejmě nejen to: jeho výtvarné práce lze rozebírat na prvočinitele. V novinových a časopiseckých předlohách vesměs z 19. století se sice jeden spíš ztrácí, ale v citacích mistrů výtvarné moderny a avantgardy může hledat a nacházet do aleluja: Picassa jako Pollocka, Miróa proti Mondrianovi. A pak i klasiky staršího data: od van Eycka přes Dürera po třebas Brueghela. Prostě taková Kolářova genealogie, tvůrčí background, spřízněnci volbou. Jenže i tady hraje prim trochu chladná, odtažitá racionalita; jako by kolážista řešil zadaný soubor rovnic. Zkuste schválně na té přehlídce v Museu Kampa zavřít na chvíli oči: Co vidíte?

autor: Radim Kopáč
Spustit audio

Související