... jako na počátku světa. Za Mirkem Kováříkem

Ve věku 85 let zemřel 4. března zemřel neúnavný propagátor poezie, recitátor a performer Mirek Kovářík. Jeho specifický projev si vybaví zejména milovníci rozhlasového pořadu Zelené peří a čtenáři Týdeníku Rozhlas si možná vzpomenou na jeho rubriku Život a ...poezie?

S Mirkem Kováříkem jsem naposledy mluvil loni v srpnu. Na pohřbu mé ženy. Na Olšanech se s ní loučil přednesem básně Václava Hraběte Zavři oči: „Ticho večera / provokuje labutě / aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat něco o tvé kráse..." Nebyl jsem sám, komu při tom vstoupily do očí slzy. Mirek byl tehdy již křehký, nahrbený stařec, ale verše milovaného básníka šlehaly z jeho úst rovnou k nebesům. Krok měl ovšem vratký a chodit s hůlkou odmítal. Teprve když 4. března zemřel, dozvěděl jsem se ze zpráv, že v listopadu utrpěl vážný polytraumatický úraz, jemuž přes veškerou péči lékařů nakonec podlehl.

Až na hranicích zpěvu

S Mirkem jsem se seznámil ve stejné chvíli jako se svou budoucí ženou – v červnu roku 1972 na Wolkerově Prostějově. Oba byli tehdy v porotě soutěže divadel poezie a v bouřlivé debatě a navzdory nepřízni tamějších svazáckých a stranických papalášů obhajovali vítězství v té době ještě amatérského Divadla na okraji, jež do Prostějova přivezlo Máchův Máj. Inscenaci, která fascinovala jak rockovou muzikou Mikiho Jelínka, tak expresivním projevem recitátorů inspirovaným stylem, jímž poezii interpretoval právě Mirek Kovářík.
Ten svými neskrývanými emocemi, zdůrazňováním rytmu a výraznými, takřka pantomimickými gesty dokázal pro poezii získat i trampy v maskáčích na Portách – folkových festivalech, jež od roku 1968 do roku 1992 pravidelně moderoval. „Ter-re-stris, Ter-re-stris", dokonce prý jednou skandovali, aby si vynutili přednes stejnojmenné enigmatické poémy Ivana Blatného o vznosné, hrbaté čarodějnici, kterou chlapci vzývají slovy „Miláčku smrti, miláčku narození". Kam se na Mirka hrabali všichni ti ušlechtilí, do chladného civilního projevu zakletí přednašeči televizních Nedělních chvilek poezie! On byl vskutku bard. Přiváděl verše amerických beatniků, Holana, Ortena či Zábrany až k hranicím zpěvu, jako by se právě rodily v jeho hrdle, propojoval poezii s hudbou a uměl pro ni získat davy.
Jak se stalo, že syn tramvajáka z Pankráce, kde se narodil 15. srpna 1934, si osvojil tuhle schopnost a i díky svým dalším pedagogickým, edičním a moderátorským počinům se u nás stal ve druhé polovině 20. století snad nejpodnětnějším a nejúspěšnějším propagátorem poezie? Kdo ví, zda se jím nestal nikoli právě proto, že se velmi dlouho musel potýkat s nepřízní osudu či přesněji politicko-společenské konstelace. Z michelského gymnázia byl po Vítězném únoru vyloučen kvůli vydávání časopisu, v němž soudruzi shledali nevhodnou náboženskou agitaci. Nebýt dobrozdání chápavého lékaře, že hoch prochází pubertální psychickou krizí, kdo ví, jak a kde by býval Mirek Kovářík skončil. Takto ale mohl odmaturovat na pedagogickém gymnáziu na Vinohradech a jako „labilní charakter s buržoazními sklony" být poslán nejdříve na převýchovu do ČKD a pak učit do pohraničí. Na vojně se mu dostala do rukou Whitmanova sbírka Stébla trávy. Ta rozhodla: pomohla mu uvědomit si nejen vlastní sexuální orientaci, ale i to, co chce v životě opravdu dělat.

Mirek Kovářík

Život a poezie?

V Litvínově, kam se vrátil, založil v roce 1962 Docela malé divadlo, v němž se po způsobu Semaforu poezie kombinovala s písničkami. Pořad americké lidové poezie Prachy fuč, koně v talonu byl tak úspěšný, že ho natočil ústecký rozhlas. A Mirek Kovářík, který mezitím dálkově vystudoval pedagogickou fakultu, se záhy stal jeho redaktorem. Ale protože byl i hlasatelem při okupaci v srpnu 1968, v letech normalizace mu byl rozhlasový mikrofon zakázán.
Tehdy se vrací do Prahy a začíná éra jeho klubových, téměř undergroundových vystoupení, vyhledávání a šíření textů začínajících básníků v pořadech Zelené peří, práce v porotách a seminářích pro amatérské recitátory. Každoročně vozí svým autem mou ženu i s malou dcerou na Wolkerovy Prostějovy, zastavují se u mých rodičů v Brně, jimž Adélu předávají, a jedou hájit moderní poezii před soudy prostějovských soudruhů. „Když na obzoru spatřím věž prostějovské radnice, zvedá se mi žaludek," říkávala má žena, která odpovídala za průběh tohoto festivalu poezie po odborné stránce.
Mé přátelství s Mirkem Kováříkem získalo pracovní dimenzi až v polovině devadesátých let, kdy se jeho Zelené peří přestěhovalo na vlny Českého rozhlasu, on začal moderovat i nedělní Dobrá jitra vysílaná stanicí Praha a já se stal redaktorem Týdeníku Rozhlas. Brzy jsme se domluvili na jeho pravidelné rubrice, kterou jsme nazvali Život... a poezie? Už si bohužel přesně nevzpomínám, kolik dlouhých let jsem tuto rubriku redigoval, ale když své eseje o poezii Mirek Kovářík před třemi lety vydal v obsáhlém svazku velkého formátu a v redakci Jana Šulce v nakladatelství Galén, tři čtvrtiny textů pocházely právě z rubriky tohoto týdeníku. Však také kniha nese stejný název jako naše rubrika. A nahlédnete-li do jejího rejstříku a obsahu, uvědomíte si, kolika vynikajícím současným básníkům pomáhal Mirek Kovářík otevírat dveře ke čtenářům a posluchačům. K jeho nejmilejším patřili Miroslav Huptych, Jiří Staněk, Svatava Antošová, Radek Malý...
Naposledy se s Mirkem setkám 20. března ve strašnickém krematoriu. To už spolu nebudeme moci mluvit. K jeho rakvi položím kytku a zašeptám: „Zavři oči / a bude to všechno jako na počátku světa!"