Herec Ladislav Mrkvička: Nejhorší je povrchnost

Na DAMU vás přijali až na třetí pokus. Byl jste tehdy nejlépe připraven, nebo v tom sehrála roli náhoda?

Napotřetí jsem byl určitě nejlépe připraven. Když jsem totiž přišel k přijímacím zkouškám na divadelní fakultu poprvé, vůbec jsem nepočítal s tím, že by mě nevzali. Měl jsem připravenou básničku, ovšem už po první sloce mě komise přerušila a poděkovala za účast. Před druhým pokusem jsem navštěvoval ochotnický soubor, v němž jsem se začal seznamovat s jevištěm a divadlem, což mělo na moji přípravu vliv, protože jsem se při přijímačkách dostal až do druhého, užšího kola. Neprošel jsem však posledním sítem výběru. Když jsem přišel potřetí, potkal jsem na schodech člena přijímací „komise Františka Vnoučka, který na mě vyvalil oči řka: „Vy jste tady zas?! To už vás musíme vzít za tu drzost!“

A stalo se.

Musím podotknout, že jsem tím udělal radost především své mamince. Předtím jsem totiž půldruhého roku pracoval jako ošetřovatel zvířat v pražské zoo, což byla úžasná práce, které bych se klidně věnoval celý život. Poté jsem dostal nabídku jít k cirkusu Bush jako krotitel šelem, a to se mamince hrubě nelíbilo. Dal jsem však přednost studiu herectví.

Kdo byl vaším hlavním pedagogem na DAMU a co důležitého jste si z jeho výuky odnesl pro herecký život?

Byl to Miloš Nedbal, se kterým jsme si příliš nepadli do oka. Bylo o něm známo, že mezi žáky měl své oblíbence a neoblíbence. Byl to však výborný herec i pedagog, a i když jsem se vůči němu občas dopouštěl všelijakých drzostí, cítil jsem k němu velký respekt. Vzpomínám si, že jsme jednou po ročníkových zkouškách seděli společně ve vinárně a spolužáci ho přemluvili, aby o každém z nás něco stručného řekl, a pan profesor mě záměrně vynechal. Když mu to ostatní připomněli, lakonicky poznamenal: „Mrkvička? Toho se bojím!“

Začínal jste v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde jste hrál velké role klasického repertoáru: rytíře des Grieux v Manon Lescaut, Čapkova Loupežníka nebo Francka v Maryše. Kterou z nich považujete za klíčovou pro vaše začátky?

Těžko vybrat jednu věc. I když v té době Divadlo Petra Bezruče odcházelo ze své nejslavnější éry, stále disponovalo kvalitním hereckým souborem a pracovali v něm velmi dobří režiséři.

„Ze všech médií mě nejvíce obohatil právě rozhlas, moje generace totiž díky němu umělecky vyrůstala,“ přiznává Ladislav Mrkvička|foto: Martin Pekárek

Vaším dívčím protějškem ve všech uvedených rolích byla Slávka Špánková Hozová, s kterou jste poté hrál i ve vašich dalších angažmá v Hradci Králové a v Divadle S. K. Neumanna v Libni.

Se Slávkou jsme tehdy byli partneři nejen na divadle, ale i v životě. Hráli jsme spolu hodně, nejraději však vzpomínám na tragikomedii Motýli od Leonarda Gersheho, která byla v květnu 1973 v Divadle S. K. Neumanna uvedena v československé premiéře. Je to skvěle napsaná hra o slepém chlapci Donu Bakerovi a poněkud cynické dívce Jill. Mezi nimi se rozvíjí vztah, do něhož vstoupí Donova matka, kterou výborně ztvárnila Věra Bublíková. To představení v režii Karla Pokorného mělo velký úspěch a v následujících desetiletích byli Motýli na repertoáru téměř všech divadel, pražských i oblastních.

V šedesátých letech jste se úspěšně etabloval i ve filmu, kde vám dal první velkou příležitost Jiří Sequens v napínavém dramatu Atentát. V tomto filmu jste museli absolvovat řadu fyzicky náročných scén. Točili jste vše sami?

Nepamatuji se, že by za nás někde zaskakovali kaskadéři. Absolvovali jsme tvrdý vojenský výcvik, navíc jsme tenkrát byli všichni mladí, romantičtí a do biografu zapálení, takže bychom na nějaké dubly ani nepřistoupili.

Z plejády dalších rolí nelze opomenout Mirka Stejskala ze seriálu 30 případů majora Zemana, také pod režijním vedením Jiřího Sequense. Jak se s ním pracovalo?

Báječně, protože byl vynikajícím profesionálem, což se koneckonců odráží na řemeslné kvalitě celého seriálu.

V roce 1977 jste přijal angažmá v Divadle Na zábradlí, které tehdy oplývalo výjimečnou aurou. V čem spočívala?

Tato aura zde působila od samého vzniku divadla a kulminovala v šedesátých letech během éry Jana Grossmana jako uměleckého šéfa. V sedmdesátých letech nastoupil nový šéf Jaroslav Chundela, který sem z ústeckého Činoherního studia přivedl nové posily, a členem tohoto kolektivu jsem se stal i já. Můj vstup na scénu Divadla Na zábradlí se však odehrál o trochu dříve, v únoru 1976, kdy jsem vzal záskok za náhle indisponovaného Vaška Sloupa v hlavní mužské roli Derama v Gozziho hře Král jelenem. Tehdy jsem měl na divadle dištanc, avšak za týden měla být premiéra, takže to prošlo. Inscenaci jsme nastudovali pod vedením Evalda Schorma, což byla jeho první režie realizovaná na Zábradlí, a začala tak další mimořádně úspěšná etapa tohoto divadla, jejíž umělecký směr určoval právě Evald. Divadlo Na zábradlí tedy během své existence zažívalo různé etapy pod různými uměleckými šéfy, avšak jako naprostá konstanta zde figuroval jeho ředitel Vladimír Vodička, který funkci zastával neuvěřitelných třiatřicet let. Byl to člověk s úžasným postřehem, a i když jsme se několikrát ostře pohádali, jako ředitele jsem ho ctil a měl v oblibě.

Film Staříci letos získal Cenu českých filmových kritiků a Ladislav Mrkvička obdržel nominaci na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. „Ve snu by mě nenapadlo, že ten film nadělá takovouhle paseku…“|foto: Cinemart

Po roce 1989 se nezaměnitelný fenomén Divadla Na zábradlí začal vytrácet. Přiměla vás tato skutečnost k odchodu do Národního divadla?

Jednoznačně. Soubor se kompletně rozpadl, takže jsem přijal nabídku z Národního divadla a odešel, stejně jako většina kolegů.

Který dramatik z období vašeho dlouholetého angažmá v Národním divadle byl vašemu naturelu nejbližší?

I když jsem do Národního vstupoval parádní rolí Jacquese v Shakespearově komedii Jak se vám líbí v režii Ivana Rajmonta, většina dalších postav patří do kategorie spolehlivě zapomenutelných, takže toto angažmá v žádném případě nepovažuji za umělecký vrchol své divadelní kariéry. Mnohem více jsem si zahrál v jiných divadlech jako externista.

Však jste také na přelomu tisíciletí hostoval na scéně Divadla Komedie, kde jste hrál Shylocka v Kupci benátském. Jak k tomu došlo?

Venčil jsem v parku psa a najednou mě oslovil dlouhovlasý mladík. Představil se jako Michal Dočekal, režisér z Divadla Komedie, a ihned mi nabídl roli Shylocka. Samozřejmě jsem neváhal. Vzniklo úspěšné představení, které jsme hráli téměř pět let.

Patřil Shylock k postavám, jež jste si chtěl někdy zahrát?

Ano, dokonce jsem ho v roce 2007 daboval ve filmové verzi, kde ho hrál Al Pacino, a tak jsme si padli do noty, že mně režisér českého znění Jiří Kodeš při natáčení řekl: „Tys to musel sám hrát!“

Často jste točil nejen v dabingu, ale také v rozhlase. Jak vzpomínáte na tuto činnost?

Ze všech médií mě nejvíce obohatil právě rozhlas, moje generace totiž díky němu umělecky vyrůstala. V dětství jsem se těšil na každou neděli večer, kdy se vysílaly rozhlasové hry. Tímto způsobem jsem do sebe vstřebával veškerou antickou literaturu, nezapomenutelným pro mě zůstává zejména herec Antonín Zíb. Proto jsem v rádiu pracoval vždy rád, kromě toho existuje mnoho posluchačů, kterým zbývá z možností uměleckého vyžití pouze audioforma. V rozhlasových studiích jsem natáčel všechny žánry od esejí přes dramata až k pohádkám pod vedením zkušených režisérů. Za všechny musím jmenovat alespoň legendárního Karla Weinlicha.

Nemohu nezmínit váš majstrštyk, a sice stárnoucího komika Ala Lewise v komedii Neila Simona Vstupte! v Divadle U Hasičů, kterého jste hrál plných šestnáct let!

Neil Simon patří mezi excelentní autory, jejichž komedie jiskří brilantním konverzačním vtipem. Tuto inscenaci režíroval Pavel Háša, jenž nám velmi důvěřoval a nechával nám při zkoušení hodně volnou ruku. Premiéra se odehrála v březnu 2000, a řekl bych, že trvalo ještě další dva roky, než se nám podařilo dovést tuto komedii do ideálního tvaru. Byly tam totiž dlouhé úseky postavené na improvizaci, které pochopitelně potřebovaly určitý čas, aby si takzvaně sedly.

Vzpomínám si, že jsem byl při zhlédnutí tohoto představení fascinován vaší mistrovsky propracovanou souhrou s Petrem Nárožným. Čím vám jako partner nejvíce vyhovoval?

Petr je mistr dialogu, a pokud je mu s někým na jevišti dobře, dovede skutečně perlit. Navíc patří mezi mé blízké přátele, takže hrát s ním speciálně tento herecký part byla opravdu radost!

Komedie Vstupte! slavila mimořádné úspěchy v sedmdesátých letech v Divadle na Vinohradech s Vlastimilem Brodským a Josefem Bláhou. Nechali jste se jimi při zkoušení inspirovat?

K vnitřnímu souznění určitě došlo. Toto představení bylo skvělé, samozřejmě jsme je všichni viděli, a proto jsem Petru Nárožnému, když za mnou přišel s nápadem na nové nastudování hry Vstupte!, řekl, že je to velmi riskantní. Mnoho diváků si totiž ještě pamatuje právě ono proslulé provedení z Divadla na Vinohradech a bude srovnávat. Naštěstí si to naše zpracování vyšlapalo svoji vlastní cestičku.

Řadu let jste učil na konzervatoři a od roku 1998 vyučujete herectví na DAMU. Jak si stojí z vašeho úhlu pohledu nynější mladá herecká generace, co se týče zvládnutí řemesla a techniky?

Nedá se to zevšeobecnit. Existují herci, kteří nejsou zasaženi géniem divadelního umění. Těm postačí běžná šmíra k tomu, aby se nějakým způsobem etablovali v daném prostředí. Jsou však také kumštýři, kteří pokládají herectví za poslání a berou si je hodně k srdci a do duše. V tomto případě se potřeba ovládat své tělo a svůj hlas stává druhořadou, protože primárně herec vstupuje na jeviště s poselstvím prostřednictvím hrané postavy vypovídat o svém životě. A při této souhře vzniká opravdové divadelní umění. Jsou to však vzácné okamžiky hereckého štěstí, které člověk zažívá málokdy, a nedá se předem odhadnout, kdy k onomu dokonalému souznění s postavou dojde. To je přísné tajemství bohyně Thálie, která občas pootevře pokličku a nechá nám nahlédnout do své čarovné kuchyně, abychom se namlsali, ale ihned tu pokličku zase zavře, abychom nezahynuli leností a stále byli k něčemu provokováni. Pravda však je, že komercializace v dnešní době dosáhla neúměrných rozměrů, protože pouhá tři procenta tvůrců a diváků tvoří společnost uměnímilovnou a devadesát sedm procent populace zajímá jenom komerce.

V čem to mají nynější absolventi DAMU oproti vaší generaci snazší, a v čem naopak těžší?

Teď je pracovní nabídka především díky dabingu a zájezdovým představením nepoměrně širší a příležitostí k tomu, aby se začínající herec mohl svojí profesí živit, je mnohem víc. Jsou to však mnohdy nebezpečné příležitosti, které vedou k tomu nejhoršímu, co může v herectví nastat, a to k povrchnosti.

Varujete své studenty před účinkováním v nekonečných seriálech?

Ano, i když jim to neříkám jako teoretické pravidlo, ale při tvůrčí práci na konkrétním příkladu. Nekonečné seriály považuji za učebnicový příklad, jak se naučit hrát povrchně, a je velká škoda mladých talentovaných herců, kteří z různých důvodů tomuto neblahému jevu dnešní doby podlehnou.

Celý rozhovor s Ladislavem Mrkvičkou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.