Ze světa asociálních sítí

Vít Klusák a Barbora Chalupová se k tématu dostali vlastně náhodou, když je oslovila společnost O2, aby natočili krátké virální video o rostoucím počtu dětí zneužívaných na českém internetu. „Především jsme založili falešné profily na různých platformách a zjišťovali jsme na vlastní kůži, jaké to má parametry," vrací se Vít Klusák k začátkům a pokračuje: „Konzultovali jsme to s odborníky, policisty, právníky i sexuology, oslovili jsme Dětské krizové centrum, Linku důvěry, specialisty z Palackého univerzity... Potřebovali jsme vědět, jestli se nepouštíme na příliš tenký led." Bára Chalupová dodává: „Od začátku jsme si byli vědomi etické křehkosti projektu. Proto jsme tolik komunikovali s experty."

Za zavřenými dveřmi

Na jejich experiment – falešný, ale důvěryhodně vyhlížející profil dvanáctileté „Týnušky" –se za pouhých pět hodin přihlásilo osmdesát tři mužů mezi dvaceti čtyřmi až šedesáti třemi lety. Chtěli vesměs sexuální služby prostřednictvím videohovoru, mnozí posílali i vyžadovali pornografické fotografie. Bylo jasné, že krátký videofilm na to nestačí. Výsledky experimentu i konzultací přesvědčily autory, aby se pustili do celovečerního dokumentu. Velkou roli tu hrál i stále sílící osobní vztah k tématu. „Víte, znali jsme čísla, ale ta vás nechytnou za srdce. Až když vidíte, čeho jsou ti chlapi schopní, tak vás to chytne, protože si představíte, co kdyby na druhé straně sedělo vaše dítě," rozvádí Klusák.

Tvůrce filmu Vít Klusák při natáčení filmu V síti spolu s herečkami Sabinou Dlouhou, Terezou Těžkou a Anežkou Pithartovou|foto: Aerofilms

Sociální sítě jsou podle Klusáka především asociální. „Vždyť je taky vytvořili lidé, kteří měli problém potkávat se naživo. Zuckerbergův příběh je obecně znám – nedařilo se mu sbalit žádnou holku, tak vyrobil nástroj, jak oslovovat dívky zpovzdálí přes monitor. Myslím, že sociální sítě nejsou dobrý nástroj pro navazování vztahů. Bylo by dobré to dětem zdůrazňovat," doplňuje Klusák, který film spolu s Bárou Chalupovou také z tohoto důvodu natočil.

Když autoři přemýšleli o koncepci snímku, vycházeli z výsledků výzkumu, z experimentu s „Týnuškou" i z konzultací, ale hlavně zapojili svou invenci a kreativitu. Bylo to náročné, protože pro natáčení se samozřejmě nemohly využít skutečné děti. Rozsáhlý casting vybíral z mnoha dospělých uchazeček, které se přihlásily na výzvu, že se hledají mladistvě vyhlížející plnoleté dívky, které vypadají na dvanáct let. „Stáli jsme před těžkým úkolem, protože jsme chtěli popsat fenomén, který se děje za zavřenými dveřmi dětského pokojíku. Nakonec jsme se rozhodli pro tuto mystifikaci," objasňuje Bára Chalupová.

Tři vybrané mladé ženy naplnily autorský záměr nejen dětskými rysy v obličeji, ale především úctyhodnými výkony. Přitom jen jedna z nich je – lépe řečeno bude – herečkou, a to Tereza Těžká, která studuje DAMU. Další dvě, Anežka Pithartová a Sabina Dlouhá, sice mají také blízko k umění, nikoliv však k herectví. Jedna je úspěšná tanečnice a druhá studuje fotografii.

Architekt Jan Vlček postavil v ateliéru tři pěkné dívčí pokojíčky a s pomocí dívek je vybavil nábytkem a rekvizitami – fotkami, hračkami či trofejemi ze soutěží. Profesionálové založili dívkám falešné profily a upravili je tak, aby holky byly z různých měst, ačkoliv se natáčelo v ateliéru jenom kousek od Prahy.

Vykřičník pro děti

Na jedné straně dětské pokojíky, na druhé zázemí režie se členy štábu včetně psycholožky. Divák sleduje dívky a jejich dvanáctileté rozpaky z rozhovorů s muži na síti, vidí monitor notebooku s rozostřenými tvářemi a intimními partiemi těl predátorů, slyší videohovory. A vnímá i reakce autorského týmu.

Barbora Chalupová to považuje za důležité právě proto, že dokument je založen na falešných profilech: „Jedna z kamer zároveň točila nás. Nechávali jsme se natáčet proto, abychom ukázali i nějaké naše neshody a vůbec celý ten nejednoduchý proces. Přišlo nám důležité hrát s divákem rovnou hru a odkrývat mu úplně všechno – od castingu až po poslední klapku. Přesto, že je to mystifikace, nebo právě proto. Od začátku pro nás bylo nejdůležitější, aby divák viděl všechno to, co my."

Za deset dní se na fiktivní profily dívek přihlásilo 2458 potenciálních sexuálních predátorů. Alarmující číslo. A přitom nevyjadřuje další znepokojivé souvislosti. Například údaj, kolika takovým mužům „nestačí" obrazovka a usilují o osobní schůzku s předpokládanými následky. Však také film několika takovými schůzkami graduje.

Zatímco protagonistky, ve skutečnosti dospělé, si na síti dokázaly poradit, v reálném světě to je méně pravděpodobné. Bára Chalupová upozorňuje: „Nevidím problém černobíle, nemyslím si, že muži jsou ničemové a děti andělské bytosti. Zjistili jsme, že některé děti si uvědomily hodnotu svého těla a začaly se na internetu vědomě prodávat. Za kredit nebo za nějakou aplikaci do telefonu klidně pošlou svou intimní fotografii. Chtěli jsme ukázat, že dětem se na síti nabízejí peníze a ony si je často vezmou."

Proč se muži-predátoři nespokojí třeba s pornografickým filmem? A proč vyhledávají k útokům děti? „Patrně jsou už pornem znuděni a hledají živý, interaktivní podnět. To, že oslovují takhle mladé holky, v drtivé většině nevychází z pedofilní orientace, ale spíš jde o to, že mladší dívka je manipulativnější. Patnácti- nebo šestnáctiletá by se už nedala tak snadno zatáhnout do sítí a vydírání, daleko spíš by je poslala do háje. Malá dívenka chce slyšet nějaké ocenění, kompliment, že je nádherná. Spolužák ze sedmé třídy to takhle pochopitelně neřekne. Zatímco čtyřicetiletý chlápek jí zalichotí, za což pochopitelně něco chce. A ona neví, co s tím, není připravená tomu čelit," soudí Klusák.

Výzkumy jsou veřejně dostupné, o zneužívání na síti se hovoří i píše, ale spoustu dospělých to přes to nechává v klidu. Neuvědomují si nebezpečí. Kolik rodičů se po zhlédnutí dokumentu V síti chytí za nos? Ale pozor, zakazovat by se nemělo. Jak správně říká Tereza Těžká, „s internetem přišla spousta dobrých věcí a je úžasné, že máme svobodu v tom, co tam můžeme dělat! Na druhou stranu je to nebezpečné, protože se tam narušují morální hodnoty, které by člověk v reálu třeba neporušil tak snadno. Hrozně rychle se tam překračují hranice, co si člověk může dovolit, a co už ne. Virtuální realita se čím dál víc stává naší skutečnou realitou." Je zkrátka třeba mluvit s dětmi, sledovat je a kontrolovat, co na síti dělají.

Divák sleduje dívky a jejich dvanáctileté rozpaky z rozhovorů s muži na síti, vidí monitor notebooku s rozostřenými tvářemi a intimními partiemi těl predátorů, slyší videohovory|foto: Aerofilms

Má to smysl

Tři hlavní hrdinky dokumentu -a v mnoha momentech to skutečně vyžadovalo odvahu, ne-li hrdinství - odvedly výtečnou práci. Nejen na dvanáct vypadaly, také se na chvíli dětmi staly. Reagovaly na predátory s přesvědčivou naivitou, věta ze scénáře „A nevadí, že je mi dvanáct?" zněla z jejich úst věrohodně a zároveň půvabně.

Anežka Pithartová o přípravě na roli vypráví: „Měla jsem možnost strávit vyučování v sedmé třídě. Chodí tam i moje sestřenka, která mě zasvětila do youtuberských aktivit a dalších věcí, co teď letí na síti. Zjišťuji, že jsem byla totálně out, vůbec jsem to neznala." Tereza Těžká vzpomíná, že pro ni nebyla nejnáročnější samotná role, ale hlavně zjištění, kolik mužů se herečkám ozvalo jen na základě toho, že měly na síti založený profil. „Ti chlapi nás oslovovali automaticky, nikde jsme nenapsaly, že bychom si chtěly pokecat. Bylo vidět, že rozhazují sítě, zkoušejí, zda to vyjde. Což je děsivé." Pro Sabinu Dlouhou zase byla nejtěžší schůzka, na kterou si jeden predátor přivedl partnerku a kde začali dívce společně vysvětlovat, co je „trojka".

Všechny tři herečky si z natáčení odnášejí zkušenosti patrně na celý život. „Tento film mě posunul nejen herecky, ale i v mém osobním rozvoji. Utvrdila jsem se v tom, že je pro mě hrozně důležité dělat věci, které mají smysl. Mám z toho dobrý pocit, naplňuje mě to," svěřuje se Tereza. V Anežce probudila práce na projektu nové poznatky i emoce: „Díky tomu jsem se víc přiblížila k sobě samotné a víc si sama sebe vážím." Sabina shrnuje své zkušenosti osobním předsevzetím, že chce v životě dělat věci, které mají smysl. Chtěla by pomáhat například dětem.

Architekt Jan Vlček postavil v ateliéru tři pěkné dívčí pokojíčky a s pomocí dívek je vybavil nábytkem a rekvizitami – fotkami, hračkami či trofejemi ze soutěží|foto: Aerofilms

A jak to vidí autoři? Barbora Chalupová přiznává: „Pravda, chvílemi jsme se báli. Je to křehké a kontroverzní. Ale myslím, že to stálo za to. A že je správná i forma, kterou jsme zvolili." Víta Klusáka ohlas filmu přesvědčuje, že bylo užitečné ukázat praktiky a triky predátorů. „Experti nám potvrzují, že je to pro ně cenný materiál, konečně vidí, jak svět predátorů vypadá. Mají totiž jen zprostředkované poznatky z vyprávění dětí, ale tyhle videohovory neznají, děti si je nenahrávají. Nedávno jsem například dostal pozvání na policejní konferenci, kde to budu vysvětlovat. A už jen tohle mě naplňuje nadějí, že to mělo smysl."