Jak rozesmát 101 jazzmanů aneb Pocta českému jazzu

1. březen 2020

Český rozhlas Jazz v těchto dnech slaví sedmé výročí vzniku. Slušná záminka k uspořádání akce, která u nás patrně nemá obdoby: nafocení hromadného portrétu sto jedna českých jazzmanů. Inspirací byla víc než šedesát let stará legendární fotka A Great Day in Harlem, na níž najdeme jazzové velikány té doby.

Po měsících příprav stojím vloni v září před budovou karlínského rozhlasu a nevěřím svým očím. Před hlavním vchodem se trousí další a další jazzoví muzikanti, nebere to konce. Mnohé z nich znám osobně, jiné z rozhovorů v rádiu, ale nikdy se mi nepoštěstilo vidět jich tolik pohromadě. Soustředí se zde celá jazzová smetánka, zástupci všech generací, stylů či nástrojů.
Euforický pocit! Současně stresující, protože nás tlačí čas: tohle odpoledne musíme pořídit nejen hlavní hromadnou fotografii, ale také všechny zaregistrovat, nafotit v různých kombinacích, pořídit rozhovory, na které budeme ještě mnoho let vzpomínat.
Rozhlížím se kolem sebe a jsem trochu bezradný. V tu chvíli mě totiž nikdo z nich neposlouchá a zkuste si překřičet stovku klábosících jazzmanů. Naštěstí jsem se připravil a vzal si na pomoc megafon, můj zásadní pracovní nástroj toho dne.

Jako jazzové tablo

Před více než šedesáti lety totéž prožíval tehdy začínající fotograf Art Kane, když časopisu Esquire nabídl nafocení hromadné fotografie padesáti sedmi jazzových hudebníků. Snímek, který dnes najdete v kdejakém newyorském klubu nebo kadeřnictví, vstoupil do historie, protože jsou na něm skoro všichni jazzoví velikáni té doby: Art Blakey, Charles Mingus, Count Basie, Coleman Hawkins, Thelonious Monk...

„Měla to být obdoba fotografie školní třídy, ovšem se všemi jazzovými muzikanty. Když jsem o tom začal uvažovat, rozhodl jsem se to udělat v Harlemu. Nakonec tady to s jazzem začalo, když se dostal do New Yorku/ vzpomínal později Art Kane, který se teprve později proslavil jako autor portrétu Boba Dylana, Arethy Franklin nebo Franka Zappy.
Právě fotografie zvaná A Great Day in Harlem byla naší velkou inspirací. Ovšem prvotním iniciátorem focení v Praze byl kytarista Libor Smoldas, známý například z kapely varhaníka Ondřeje Pivce. „Zaregistroval jsem šedesáté výročí původní harlemské fotky a představoval jsem si, jak by bylo skvělé, kdybychom se mohli podívat, jak vypadala scéna u nás třeba před dvaceti nebo čtyřiceti lety. Taková fotka asi neexistuje a je škoda, že se tehdy nenašel někdo, kdo by jazzmany takto seskupil na jedno místo," vysvětluje kytarista.
Smoldas je mezi hudebníky znám svým optimistickým a cílevědomým přístupem, a tak začátkem prosince 2018 začal obesílat české novináře s dotazem, zda by podobné focení jazzmanů nechtěli uspořádat v Praze.
„Sám ale nemám ani čas, ani energii to dát do kupy, tak se vás tážu, zda by to někoho z vás bavilo," psal Smoldas v tehdejším e-mailu.
Jedním z oslovených jsem byl i já, ale s realizací jsem si dával na čas. Dobře jsem tušil, že dostat na jedno místo stovku jazzmanů nebude jen tak a nechal jsem se přemlouvat prakticky celé loňské jaro. Ale Libor - a za to mu dík - byl tvrdohlavý a stále se připomínal.
Co na tom bylo nejhorší? Asi sehnat kontakty na všechny jazzmany a opakovaně je přemlouvat, že focení na zahradě v Karlíně má smysl. Z větší části úředničina plná excelových tabulek a informovaných souhlasů. Ale stálo to za to!

ČRO Jazz_focení.jpg


Nečekané paralely

S odstupem času je zarážející, kolik paralel najdeme mezi původním focením jazzmanů v Harlemu roku 1958 a tím loňským v Karlíně. Tak třeba už řazení hudebníků na schodech: ačkoli jsme do tohoto procesu příliš nezasahovali a nechali ho spíš volně plynout, je patrné, že se zde do skupinek shlukují často nástrojoví nebo generační kolegové či blízcí přátelé - skupinka zpěváků a zpěvaček, ctitelů jazz rocku či vyznavačů straight-ahead jazzu. Velmi podobné je to na fotografii z roku 1958, kde se zcela přirozeně shlukují pianisté nebo bubeníci.

Stejně jako tehdy ani dnes nechyběli jazzoví opozdilci. Traduje se, že tři hudebníci tehdy na focení v Harlemu dorazili pozdě -byli to Ronnie Free, Mose Allison a Charlie Rouse. Fotku těchto pozdě příchozích pořídil amatérsky Dizzy Gillespie, na dochovaném snímku jsou zachyceni spolu s Mary Lou Williamsovou, Lesterem Youngem a Oscarem Pettifordem.
Podobné to bylo v Karlíně. Ačkoli jsme hudebníky zvali 18. září na 14.30, po veškeré registraci jsme hlavní fotografii pořídili až v 15.26. Ale někdy jsme spoušť zmáčknout museli! Naštěstí v našem případě po tomto okamžiku přišel už jen kytarista Adam Tvrdý, který tak možná propásnul svých pár minut slávy... Ale najdeme ho na pozdějších reportážních záběrech. Je tu i další pojítko. Jak v době tehdejší jazzové horečky, tak dnes se neřeší, ani tak kdo na fotce je, ale kdo na ní schází. S tím rozdílem, že v minulosti se o tom šuškalo v klubech a dnes spíše na sociálních sítích. V lecčems je to relevantní otázka. Vždycky jsem se třeba zamýšlel nad tím, proč je na původní fotce tak málo žen. Konkrétně z padesáti sedmi účastníků tři: pianistky Marian McPartlandová a Mary Lou Williamsová a zpěvačka Maxine Sullivanová. I když v kulisách tehdy ještě segregovaných Spojených států byl jazz velmi rovnostářským ostrůvkem, patrně to tak úplně neplatilo ve vztahu k ženám v rámci žánru.
Dost jsem nad tím při organizaci současného focení přemýšlel, protože fotografií tak trochu konzervujete současný stav, kdy jazz je pořád dost machistické prostředí. Takže jsem se snažil zpěvaček i instrumentalistek pozvat co nejvíc. Výsledek? I přes všechnu snahu se nám na fotku podařilo dostat dvacet žen z celkového počtu sto jedna příchozích. V tomto ohledu s výsledkem moc spokojen nejsem, ten „pánský klub“ asi fotkou nezměníme. Ale vlastně budu rád, když tenhle aspekt focení rozvíří další diskuse. Už po focení roku 1958 se vynořily spekulace, proč na ikonickém snímku chybí ta či ona důležitá osobnost. Proč na ní schází John Coltrane, Miles Davis nebo Duke Ellington? Stejně tak bychom se mohli ptát v případě nynější fotky českých jazzmanů: proč na ní není třeba Laco Deczi, Marcel Bárta nebo Rudy Linka?
Odpověď je v mnoha případech nasnadě: nemoc, zahraniční angažmá či turné. Ve výsledku nám totiž zbývalo jediné: přemlouvat, připomínat, vysvětlovat. Snažili jsme se hudebníkům vysvětlit, že účast na akci má velký význam a řadu z nich jsme i přemlouvali, aby focení dali přednost před jinými závazky. Pokud tedy na fotce někdo chybí, většinou to není proto, že by nebyl vítán. Alespoň Laca Decziho jsme „vtáhli do děje" při následném natáčení dokumentu o focení.

Úsměv, prosím!

Pořízení hlavní hromadné fotografie jsme svěřili Khalilu Baalbakimu, kmenovému fotografovi Českého rozhlasu. Podle něj bylo focení tak velkého množství jazzmanů obtížné hlavně při jejich aranžování na schodech, kdy bylo třeba udržet jejich pozornost a hlavně je rychle seskupit kvůli kompozici. „Někteří trvali na tom, že budou stát vedle svých nejbližších známých, nebo se nechtěli natočit bokem k fotoaparátu. Ale bral jsem to s humorem, trochu mi to připomnělo moje někdejší focení – ve školách," usmívá se Baalbaki.
Osobně pro mě bylo prioritní, aby jazzmani na fotografii působili přirozeně a pokud možno spontánně. Rozesmát je před fotoaparátem pro mě byl celkem oříšek. Stál jsem za fotografem s megafonem a neustále prosil seřazené hudebníky, aby se netvářili jako na záběru symfonického orchestru. Horké chvilky...
Když se na výslednou fotografii sto jedna jazzmanů dívám s odstupem, zarazí mě, kolik z nich se na záběru usmívá, nebo se o to alespoň snaží. Nikdy jsem si nedělal iluze o vztazích mezi jazzmany, ale zde - v paprscích podzimního slunce - jako by všechny spory alespoň na okamžik utichly. Vtipkuje se, vyprávějí se historky, objímá se, zpívá, hledají se záskoky na večerní "gig"...
Jazzový matador Jaromír Honzák mi tehdy odpoledne řekl: „Člověk se podívá kolem sebe a vidí samé blázny – všechny ty, kteří zasvětili život tak šílené věci, jako je hraní jazzu." Výsledná fotografie je poctou všem těm jazzovým šílencům, které velká sláva asi nečeká, ale vytvářejí nejsvobodomyslnější hudbu v historii.
Ze zákulisí focení vznikla řada reportážních záběrů, video dokument a také reportážní pořad. To vše nyní rozhlas umístil na nově vzniklý web jazzmani.cz. Je to bez nadsázky encyklopedie českého jazzu: hlavní fotografie se tu totiž stala jakýmsi rozcestníkem k profilům všech zúčastněných hudebníků, k rozhovorům a k řadě bonusů.

autor: Petr Vidomus
Spustit audio

Související

Více o tématu