Hledám, ptám se, doufám, říká herečka a režisérka Bela Schenková

Půl života jste procestovala v karavanu s bratry Formany a stavěla po světě šapitó. Jaká byla vaše cesta k  divadlu?

Jako dítě jsem toužila studovat veterinu, ale zároveň jsem závodně lyžovala, tak jsem přemýšlela, že kdybych se na veterinu nedostala, budu se asi věnovat sportu. Od třinácti let jsem ale díky mému otci začala navštěvovat divadla, fascinovalo mě nejen to prostředí, ale i dění na jevišti, byť jsem kolikrát tématu nerozuměla. Nakonec mě od studia veteriny odradila chemie i biochemie a bylo rozhodnuto, že zkusím divadlo.

Láska ke zvířatům vám ale zůstala…

Zvířaty jsem byla obklopena od dětství, byla to vždy absolutní součást naší rodiny. Měli jsme doma odjakživa psy a občas i morčata.

Počkejte, ale to bylo ještě na Slovensku, odkud pocházíte. Jak jste se dostala do Česka?

Pocházím z Bratislavy. V Praze jsem začala studovat DAMU, tehdy to byla alternativní katedra loutkoherectví. O ročník výš chodili Ondra Spišák, Tomáš Žižka nebo Petr Forman, se  kterými jsem začala spolupracovat, a všichni jsme společně cítili, že chceme jít více alternativní a experimentální cestou, kde herci, loutky, pohyb a výtvarno spolu souvisejí a navzájem se doplňují. Hráli jsme v  Divadle v Řeznické, které v té době vedla proslulá Doubravka Svobodová, později ředitelka Divadla Na zábradlí, a ta cestu alternativního divadla velmi podporovala. Nás objevování nových divadelních možností hrozně bavilo a také jsme s našimi představeními procestovali velký kus světa od Mexika po Austrálii.

„Když jsem pro divadlo psala scénáře nebo režírovala, tak jsem si vytvářela obrazy a pocity v hlavě, nebo vznikaly během zkoušení. V rozhlase je to velmi podobné, baví mě hledat cesty, které možná už použity byly, ale pro mě jsou nové,“ říká Bela Schenková|foto:Lenka Hatašová

Vybaví se vám nějaká výrazná vzpomínka na ty časy?

Těch vzpomínek je tolik, že by to bylo na knihu. Myslím ale, že historkám z Mexika se nevyrovná nic. Třeba jednou nás po zhlédnutí představení pozval český velvyslanec na večeři, a když jsme znaveni vedrem a „společenskými povinnostmi“ radostně zasedli ke stolu, ještě jsem si odskočila na toaletu. Při jejím hledání jsem ale narazila na ložnici hostitelů, ve které jsem se rozhodla na chvíli si odpočinout. Dopadlo to tak, že jsem celou večeři prospala.

Po dlouhé divadelní práci jste zakotvila v  rozhlase, kde se už sedm let věnujete režii rozhlasových her, dramatizací či četeb. V rozhlase je přitom těch prostředků oproti divadlu poměrně málo…

Ale málo je toho jen v uvozovkách, jinak je to v podstatě hodně podobné. Když jsem pro divadlo psala scénáře nebo režírovala, tak jsem si vytvářela obrazy a pocity v hlavě, nebo vznikaly během zkoušení. V rozhlase je to velmi podobné, baví mě hledat cesty, které možná už použity byly, ale pro mě jsou nové. Vždycky si práci obohacujeme tím, že hledáme, zkoušíme, experimentujeme, propojujeme... Například před pár lety jsem v rozhlase režírovala inscenaci Krásný mladý obludy o jednom postiženém klukovi. Tahle hra je nádherně napsaná, její autor Florent Barat za ni dostal řadu cen, ačkoliv nikdy předtím nic nenapsal. Nechtěla jsem sklouznout do smutku či tragédie, tak jsme se se zvukovým designérem Janem Trojanem domluvili, že těžké emoce vyjádříme skrze různé paskvilní zvuky hudebních nástrojů a vytvoříme zvuky, které nám navodí emoce, jež zrovna v ději jsou. Hledali jsme, pátrali a vyšlo to. Nedávno jsme dokončili hru Olgy Tokarczukové s názvem Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. I tato hra byla pro nás výzvou. S designérem Miro Tóthem a s dramaturgyní Renatou Venclovou jsme se chtěli popasovat se zvukovým pojetím zvířat, přírody, strachu i napětí. Ale nechtěli jsme používat to, co by se prvoplánově očekávalo. A to jsou výzvy, které jsou hravé a tvůrčí...

Čtěte také

Režisérka Bela Schenková teď hledá nový domov domácím zvířatům z Ukrajiny. „Snažím se nějak pomoct,“ vysvětluje

Hru Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých uvedla stanice Vltava počátkem letošního roku. Zdálo se mi, že musela vznikat poměrně netradičně…

To ano. Tuhle dramatizaci jsme točili u nás doma a všechno jsme nahrávali na mikrofon v reálném čase i s rekvizitami. Zapojili jsme do toho naše psy, nalévali si čaj, jedli, leželi, chodili… Technicky je takové natáčení náročné a technik a designér taky hledali ideální nastavení mikrofonů, aby byla výsledná podoba zvuku zajímavá a měla logiku. Pro herce i pro mě to byl obrovský zážitek, je to velmi autentické a má to napětí. Pevně doufám, že jsme tak nenatáčeli naposledy. Ale všechno se tak dělat nedá.

Hlavní roli jste v této dramatizaci svěřila herečce Jitce Smutné, která se objevuje ve vaší práci častěji, například nedávno ztvárnila jednu postavu ve hře Hledám byt. Podle čeho si vybíráte herce?

Když jde o tak velkou roli, člověk přemýšlí velmi soustředěně. Role paní Dušejkové ve hře podle románu Olgy Tokarczukové je psychologicky velmi zajímavá – je to žena která se dostává do mezních životních situací, je inteligentní, svérázná, miluje Williama Blakea a bojuje s amorálností mocných. Irituje ji jejich hodnotový systém, sama stojí na straně nevinných a nebojí se žádných konvenčních příkazů. Jitka mi pro to přišla jako stvořená. Ve hře Hledám byt hraje zase pitoreskní bábu, i když ještě bizarnější postavu tam hraje Iva Janžurová. Obě se s tím popasovaly fantasticky. Herce hledáte a často i riskujete. Třeba ve hře podle Tokarczukové hraje Jirka Roskot, mladý herec z Vinohradského divadla. Předtím než jsem ho obsadila, jsem ho viděla jen jednou a vyšlo to. Je výbornej! Baví mě dávat šanci začínajícím šikovným hercům.

Bela Schenková: „Už když jsem s malováním začala, předsevzala jsem si, že z každého prodaného obrazu věnuji část peněz na pomoc potřebným zvířatům, což se také děje.“|foto:Lenka Hatašová

Když vás tak poslouchám, román Olgy Tokarczukové vám musel ohromně sednout. Máte nějaké oblíbené spisovatele, jejichž knihy byste někdy ráda zdramatizovala?

Těch by bylo hodně, četba je mou velkou vášní. Mám například ráda Cormaca McCarthyho, to by mohlo být v rozhlase velmi zajímavé. A moc by mě bavilo, kdyby se zdramatizoval román Hany Andronikové Nebe nemá dno. Je to křehká a těžko uchopitelná věc, silná ve spojení se spisovatelčiným tragickým osudem.

Jak jste se k rozhlasu vlastně dostala?

Bylo mi okolo padesáti a říkala jsem si, že už mám toho kočovného života plné zuby. V té době jsme byli s divadlem pořád na cestách, byla jsem málo doma a bylo to fyzicky i psychicky náročné. Měli jsme šapitó, zájezdy, taky jsem režírovala mimo republiku a toužila jsem se víc usadit. Přes mou lásku k divadlu jsem si říkala, že bych ráda spolupracovala víc s Českým rozhlasem, pro který jsem občas externě psala. No a za pár dnů mi zavolali, jestli bych nechtěla nastoupit jako režisérka. Bylo to hrozně fajn.

Vybavujete si svou první rozhlasovou práci?

To byly Příběhy slavných. Na nich jsem se principy rozhlasové práce učila.

To šlo ale o dokument a vás spíš baví fantazijní věci, ne?

Mě hlavně strašně baví nemyslet na to, jak co kdo udělá, nebát se jít vlastní cestou, i když je to vždycky riziko. Každé představení v divadle je riziko, stejně jako každý film i každá dramatizace v rádiu. Nikdy nevíte, jak to dopadne. Ale jít cestou, kterou už šli mnozí stokrát, mě nebaví. O tom to přece je, nechat se unášet fantazií, hrát si a přemýšlet přitom o souvislostech...

„Zvířaty jsem byla obklopena od dětství, byla to vždy absolutní součást naší rodiny. Měli jsme doma odjakživa psy a občas i morčata,“ prozrazuje Bela Schenková |foto:Lenka Hatašová

Pro rozhlas jste také napsala několik pohádek, známých z pořadu Hajaja. Je to jiné, když píšete pro děti?

Baví mě to. Dětský svět je vděčný a irituje mě, že se někdy děti krmí růžovými nevkusnými barvami, což teď myslím obrazně. Je to veliká škoda, děti mají fantazii, inteligenci a formují si svůj vkus. Když jsem psala o princezně Magdě, která hledá svou lásku, tak jsem si vymyslela, že putuje různými hudebními královstvími, a děti se mohou zeptat rodičů, co je to rap, opera nebo hip hop. Když jsem psala o domácích mazlíčcích, tak jsem chtěla, aby tam bylo napětí, spravedlnost i zamilovanost a hlavně humor. Vycházela jsem přitom ze svého domácího prostředí, které je plné psů. (smích)

Jaká jste posluchačka rozhlasu?

Rozhlas jsme v dětství moc neposlouchali, pořád jsme lítali po ulicích. Máma nás vedla spíš ke čtení. Dnes poslouchám Český rozhlas často – při delších cestách převážně hry mých kolegů, při kratších rozhovory a při malování většinou Vltavu.

Vidíte, to je další vaše poloha – malujete obrazy… Jak to přišlo?

Jako blesk z čistého nebe. Skicovala jsem si sice léta věci do bloku, ale jednoho dne jsem si koupila barvy, plátna a stojan a už jsem nepřestala. Místo toho, abych si po práci pustila televizi, tak jdu se psy do lesa nebo maluju. To je můj relax. Moje výstava v galerii městského úřadu v Praze 6 – Suchdole, kde bydlím, právě skončila a já mám velikou radost, že se spousta obrazů prodala. Další výstavy se chystají, pro ty plánuju vytvořit něco zbrusu nového. Už když jsem s malováním začala, předsevzala jsem si, že z každého prodaného obrazu věnuji část peněz na pomoc potřebným zvířatům, což se také děje.

Režisérka Bela Schenková při natáčení rozhlasové četby z románu Eleny Ferrante Dny opuštění|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Malíře máte dokonce mezi předky…

Ale to je jenom takový hřejivý pocit, nemohu se s nimi srovnávat. Moji předci Ester Šimerová a Sergej Charchoune byli oba světoví malíři. Teta mojí mámy Ester byla představitelka slovenské moderny a byla to vedle Kupky jediná československá malířka, o jejíž dílo projevilo zájem Centre Pompidou. Obraz jim ale nedala. Vše odkázala městu Liptovský Mikuláš, kde dožila. Jejím manželem byl profesor Šimer, lékař, který byl nacisty popraven pro odbojovou činnost, protože ukrýval v nemocnici řadu odbojových ilegálních pracovníků a také parašutisty z akce Anthropoid. A Sergej Charchoune, strýc mojí mámy, měl otce Slováka a matku Rusku. Celý život žil ale v Paříži. Je představitelem pařížského křídla ruské výtvarné avantgardy.

Zmínila jste, že pomáháte zvířatům. Kolik máte doma aktuálně zvířat?

Máme tři psy. Theu z Ukrajiny, Olinku z romské osady a labradorku Mačku, která je také odebraná ze Slovenska, kde se snažím pomáhat přátelům, kteří pracují pro organizaci Svoboda zvířat. Snažím se jim shánět nové rodiny ochotné adoptovat si psa či kočku a hledáme jim nové domovy. Na Slovensku je hodně romských osad, kde je situace tak alarmující, že by to lidé měli vědět. A taky je válka a tisíce Ukrajinců odevzdávají svá zvířata ochranářům zvířat či útulkům. Anebo je nechávají jen tak na ulici. S oblibou říkám, že mám taky spoustu plemen, po kterých strašně toužím, ale poté, co se člověk zamyslí, jak některá zvířata žijí, tak mu dojde, že koupit si čistokrevného psa je sobecké. Snažím se lidi přemluvit, aby si zvířata nekupovali, ale adoptovali. Říká se, že člověk nemůže zachránit všechny tvory, ale může učinit šťastným aspoň jednoho.

Jak vůbec prožíváte současnou válku na Ukrajině?

Vzhledem k tomu, že s námi rodiče od dětství mluvili otevřeně a že tátův otec byl politický vězeň, mám na komunismus a na Rusko jasný názor. Nerozumím lidem, které zajímají jen konspirační teorie, nejsou ochotni se vzdělat a komunikovat s těmi, kteří se do hloubky věnují daným tématům. Já jsem přesvědčena o tom, že právě nevzdělanost způsobuje, že tolik lidí věří nesmyslům. Kdyby se člověk zajímal o historická fakta, měl by větší šanci poskládat si věci do souvislostí... Je válka a umírají nevinní lidé! A popřít to dle mého může jenom nevzdělanec nebo sympatizant s Putinovým režimem. Jinak mi ale vhání slzy do očí ta obrovská solidarita s lidmi z Ukrajiny. Je potřeba se soustředit na pomoc a nesmíme v tom ustat, i když to začíná být vyčerpávající.

Jste věřící?

Víra a láska jsou dvě nejkřehčí a nejosobnější věci, které nám v průběhu života nabízejí nespočet otázek a na něž často nelze odpovědět. Mě to tajemno okolo víry fascinuje, jsem křesťanka, která hledá, ptá se a doufá.