Herečka Jana Plodková: Lidi drží palce potvorám

Na zábradlí jsme se s Janou sešli před zkouškou nové hry Zlatá pláž, kterou napsal Jaroslav Žváček a na prestižní pražské scéně ji inscenuje Jan Prušinovský, proslavený filmem Kobry a užovky nebo kultovními seriály Okresní přebor a Čtvrtá hvězda. Zrovna tohoto tvůrce by možná Na zábradlí leckdo nečekal...

Jan Prušinovský na sebe naposled upozornil seriálem MOST!. Je i jeho divadelní představení, řekněme, kontroverzní?

Honza je sice známý jako filmový režisér, ale už má za sebou i nějaké divadelní kousky. Nejsme tedy v rukou nováčka. Jeho filmové věci, které jsem viděla, jsou z mého pohledu lehce vychýlený, není to klasický realismus. Možná to je tím, s jakým okruhem charakterů postav pracuje. Většina postav si v sobě nese něco, co jen tak v běžném životě nepotkáte. Zatím kolem naší hry jen opatrně našlapujeme, ale kvůli charakterům spějeme k jistému druhu vykloubenosti.

Pracujete spolu poprvé?

Už jsem s Honzou jednou natáčela, ale to je hodně dávno. Šlo o jeho absolventský film Nejlepší je pěnivá. S Bárou Polákovou jsme hrály ženy, které představitel hlavní role Josef Polášek potkává v koupelně. (smích)

Dost jste točila s jiným z mladších režisérů, s Markem Najbrtem. Hrála jste i v jeho Protektorovi, což je zatím nejvýznamnější „zářez“ ve vaší filmografii. Kritici Protektora nedávno zařadili do první desítky nejlepších českých snímků posledních třiceti let. Co vše se musí sejít, aby vznikl takhle dobrý film?

Na počátku je dobrý scénář. Pak přichází vize režiséra obklopeného týmem, se kterým je mu na place dobře. Nejde jen o herce, týká se to celého zázemí, od techniky po produkci. Když se všechno natočí, slovo má střihač, který může film úplně změnit - když má ten správný cit, což Pavel Hrdlička, který Protektora stříhal, měl. Taky hudba ovlivní celkovou atmosféru filmu, u Protektora se skupině Midi Lidi podařilo nahrát něco, co byste ve filmu ze čtyřicátých let asi nečekal. No a ve výsledku je důležitá i propagace. Film je alchymie, neuvěřitelný kolos, teprve když to nikde v soukolí nedrhne, může dopadnout dobře. Proto mě ten filmařský svět tak zajímá a baví, ráda pozoruju, jak do sebe vše postupně zapadne. Anebo taky nezapadne, i to se samozřejmě stane.

Jana Plodková ve filmu Protektor|foto: Falcon

Hned na úvod své filmové kariéry jste v Protektorovi dostala roli snů, postavu slavné herečky, které její židovský původ obrátí život vzhůru nohama. To vám možná záviděla každá druhá kolegyně. Jak jste se pak vyrovnávala s tím, že nic tak velkého dlouho nepřišlo?

Dneska už bych se s tím srovnala mnohem snáz, jsem starší a taky zkouším a hraju v divadle, což je moje velká láska a úleva. I když zrovna netočím, tak jsem pořád na jevišti, nemám velké prodlevy, což v době, kdy jsem v divadle nastálo nebyla, kdy jsem si od něj dávala pauzu, nebylo. Když půl roku nic neděláte, tak to s psychikou zamává. Najednou začnete zkoumat, co je na vás špatně, proč vás nikdo neobsazuje. Ale někdy se prostě stane, že zrovna frčí jiná generace hereček. Důležité je opakovat si, že to fakt není o vašich schopnostech.

Herci si občas postesknou, že je výrazná role zaškatulkovala. Stalo se vám to taky?

Myslím, že ne, rejstřík rolí, které mám za sebou, je poměrně široký, na naše poměry možná až nezvykle. Každá postava, která po Protektorovi přišla, byla v něčem jiná, nebo jsem se ji snažila jinak uchopit. Důležitá byla důvěra režisérů, kteří mi vycházeli vstříc, když jsem třeba chtěla paruku nebo měla touhu obarvit si vlasy. To, že si herce tvůrci zaškatulkují, se jistě děje, na druhou stranu pořád je to práce, všichni se musíme nějak uživit. Každý herec, který nějakou dobu nic nemá, nakonec rád vezme i roli podobnou té, kterou už někdy hrál.

V seriálu Single Lady jste zaujala jako závislostmi stíhaná ředitelka televizní stanice, v pohádce Hodinářův učeň jste byla za zlou sudičku Lichoradku, v novém filmu Bábovky budete hrát prostitutku. Těší vás, že vám režiséři svěřují podobné postavy? A je pravda, že se potvory hrajou líp?

Herec vždycky hraje radši to, co sám není. Pak může vzniknout nějaká nadstavba. To v uvozovkách zlo, ten negativní charakter nabízí větší možnosti než role naivních, pozitivních postav. Když hrajete hodnou, je hrozně těžké udržet postavu v rovině, která diváka neirituje. Protože lidi drží paradoxně palce spíš té potvoře než kladnému hrdinovi.

Požitkáři v Divadle Na zábradlí|foto: Kiva

Vaše Sabina v Single Lady se asi zapsala do paměti nás novinářů - zcyničtělá postava šéfové komerčního periodika vypadala hodně „životně". Čerpala jste inspiraci mezi lidmi z médií?

Že bych si je obešla a okoukla? (smích) Ne ne, já jsem jen slyšela vyprávět nějaké příběhy. Taky se stalo, že na nějakém večírku, kde jsem byla, se podoba takové Sabiny zjevila - a moje pozorovací schopnost je veliká. Když se nám pak Sabina na place vyloupla, najednou všechny bavil ten její hrubý smích, vyžilost té postavy. Taky scénář byl hodně nekompromisní...

A ještě jedna vaše těžko zapomenutelná role: zpěvačka skupiny Sloky v seriálu Svět pod hlavou, jenž se odehrával za normalizace. Vybavujete si něco z té doby?

Jsem osmdesátý první ročník, takže mám v paměti jen střípky. Co si pamatuju, je Pionýrská vlaštovka a Marcela Augustová - mimochodem, to je neuvěřitelná žena, od té doby se vůbec nezměnila. Mám i vzpomínky ze školy. Když jsme přišli do první třídy, tak jsme měli soudružku učitelku - a najednou z ní byla paní učitelka. Taky si vybavuju, jak jsme šli se třídou na výlet a já místo tepláků měla na sobě manšestráky. Za to jsem byla v družině na hanbě. Už jako dítě jsem vnímala, že tyhle nenápadný křivdy nejsou úplně v pořádku. Vyrůstala jsem v rodině, která fungovala, takže mi divné chování soudružek z družiny přišlo dost neadekvátní.

Pocházíte z malého města, z Jičína, jaké jste měla dětství?

Krásný. Já měla takovou volnost! Tenkrát bylo sídliště pro děti ráj. Měli jsme partu a za baráky jsme si dělali bunkry. Když bylo hnusně a pršelo, tak jsme v paneláku obsadili mezipatra, kde jsme si roztáhli deky a vegetovali, abychom nebyli ani doma, ani venku. Rodiče tehdy neměli důvod k pocitu nebezpečí, strachu o děti. Když si všimli, že se stmívá, jen zavolali z okna „Jano, večeře!“ nebo „Tondo, domů!“ No výborný!

To už dneska na Vinohradech nezaslechnete...

Tak to vůbec... Děti mají telefony, a když je nemají, tak je rodiče všude vozí. Moc dobrý vliv to na ně asi mít nebude, co se týče jejich budoucí samostatnosti, nebojácnosti. Svět se v tomhle úplně změnil.

V seriálu Svět pod hlavou jste zpívala a taky v titulní písni jiné série Černé vdovy jste přizvukovala Jitce Čvančarové. Jak to máte se zpěvem?

No, v Černých vdovách jsem opravdu spíš jen občas dala nějakej ten tón... Jinak, zpěv jsem speciálně nepěstovala, ale chodila jsem do kroužku lidových tanců a tam jsme zpívali. Dohromady, sólo jsem nikdy neměla. A pak jsem přišla na JAMU, kdy byly hodiny zpěvu. Jenomže já měla blok. Nevím proč, ale kdykoli jsme měli předváděčky ze zpěvu, tak mi vždycky vypadl text, takže jsem dozpívávala ve stylu „lalala“... Tím se mi ten blok ještě prohloubil. Dodnes když mám zpívat, jsem takhle malá.

A pro sebe si zpíváte?

Doma hrozně ráda, ale na veřejnosti je pro mě zpěv stres. Když hrajeme Na zábradlí Hamlety, kde mám i jednu píseň, pořád ještě se modlím, abych zvládla text - i když už jsme to hráli snad devadesátkrát. Jinak zpěváky obdivuju a můj největší dětský sen byl, že se stanu megaslavnou zpěvačkou. V tomto životě už si ho zjevně nesplním.

Z Jičína jste šla studovat JAMU, proč jste nezamířila do Prahy? Měla byste to o dost blíž.

To je jednoduchý. Na DAMU mě nevzali. Po gymplu jsem se hlásila jak na DAMU, tak na JAMU, a do Brna mě naopak přijali. Jsem za to vděčná, protože se mi tam všechno hezky poskládalo. Byla jsem v ročníku u Niky Brettschneiderové a Vladimíra Kelbla, každý z nich měl na herectví jiný pohled, takže jsme měli jako studenti velký rozptyl. Po škole pak přišla nabídka z HaDivadla, se kterým byla spřátelená Kateřina Oujezdská Najbrtová a Marek Najbrt. Pozvali mě na casting Protektora, takže jsem se ocitla v Praze a všechno se pak už nabalovalo na sebe. Z Brna taky znám Petra Štědroně, současného ředitele Divadla Na zábradlí, Doru Viceníkovou a Honzu Mikuláška -všechno souvisí se vším.

Po působení v HaDivadle a do angažmá Na zábradlí jste několik let divadlo nehrála. Proč?

Potřebovala jsem si orazit. Byla jsem v HaDivadle pět let a několik sezon jsem hrála i dvacet představení měsíčně. To už z toho života moc nemáte. Cítila jsem se vyčerpaná, bez inspirace, bez tvořivosti. Prostě jsem potřebovala pauzu.

Jak jste tu dobu využila?

Dělala jsme na filmu Protektor a ten koloběh zkoušek, příprav a točení mě zaměstnal na rok. Pak přišel seriál Zázraky života, který mi umožnil splnit si sen a já mohla vycestovat. Strávila jsem dva měsíce v New Yorku a pak šest měsíců v Londýně. No a potom jsem potkala svého současného partnera Filipa a vrátila se za ním do Prahy.

V New Yorku jste studovala?

Ne ne, jen jsem chodila za jazykovou koučkou procvičovat americký akcent. Ale víceméně jsem měla volno. Potřebovala jsem si zkusit být sama. New York pro to ale není zrovna příhodné město. Líp jsem se cítila v Londýně, kde jsou ta krásná zákoutí, připadala jsem si jak v Hobitíně. Tam jsem na jazycích taky dělala, ale spíš formou samostudia. Pravidelně jsem docházela zase jen na akcent, tentokrát na britský.

Byla v tom i ambice, že byste se chytila v zahraničí?

Určitě jsem se o takovou možnost zajímala. V New Yorku to ale bylo vyřešené tím, že bez pracovního povolení jsem si nemohla ani přivydělat v kavárně. Právník mi pak poradil, abych si pracovní povolení na rok zaplatila, jenže to by spolklo skoro všechny moje úspory. A v Londýně jsem si zas našla agenta, ze kterého se nevyklubal moc dobrý člověk, takže i tam jsem pokusy dostat se k filmu pro tu dobu ukončila.

Mluvila jste o plném kalendáři ve svém brněnském období, ale v Divadle Na zábradlí taky patříte k nejvytíženějším.

To bych neřekla. Ještě je to v relaci, kdy se to dá zvládnout. Jsme s vedením dohodnutí, že budu mít maximálně dvě nová představení ročně. Tím, že už jsem Na zábradlí snad pátou sezonu, tak se počet představení nabaluje. Dneska hraju tak desetkrát dvanáctkrát měsíčně. Kdyby se ale to číslo blížilo patnácti, už bych to asi začala řešit.

Patříte taky k herečkám, které nehrají v létě - aspoň si nevzpomínám, že bych vás zaregistroval třeba na Shakespearovských slavnostech. Je to programové rozhodnutí?

Je. Tím, že hraju deset měsíců v roce, tak ty prázdniny bez divadla držím. Je to pro mě dost příjemný.

Jako Lichoradka v pohádce Hodinářův učeň|foto: Bontonfilm

Zábradlí je divadlo, jehož poetiku významně utvářejí scéna a kostýmy. Jak moc jako herečka vnímáte to, v čem jste na scéně?

Hodně. Bez kostýmu se těžko přiblížím k postavě, kterou mám hrát. Ale už když se do něj obléknu, začnou mi naskakovat hlas, dikce, chůze té figury. Je to strašně zajímavý proces.

To mají ty kusy látky takovou moc?

Mají. Je to už tím, že kostým má nějaký střih, který vás buď narovná, nebo pokřiví. Ve chvíli, kdy se „obléknu do role“, se taky moje představa o postavě, kterou hraju, klidně otočí o tři sta šedesát stupňů. Je to další z malých zázraků, k nimž může na divadle dojít.

Nemůže to souviset s tím, že vaše maminka byla švadlena, že jste vlastně látkami a kostýmy odmalička obklopená?

Je to možný. Ale oblečení ovlivňuje každého. Vy se určitě taky cítíte jinak v saku a jinak ve svetru. A když máte na nohou papuče, nebo mokasíny. Jinak se člověk chová v teplákách, jinak ve smokingu. Když si v divadle navlečete něco, co běžně nenosíte, přirozeně vás to posune jinam.

Ani "v civilu" nejste vůči tomu, co máte na sobě, docela netečná - píše se o vás jako o jedné z nejzajímavěji oblékaných hereček. Přemýšlíte hodně o tom, co si vezmete na sebe?

Určitě o tom nepřemýšlím v tom smyslu, abych se líbila svému okolí. Jde mi o to, abych se sama cítila dobře. Co se týče materiálu a barev, mám ráda měkké, pohodlné věci, volnější, aby tělo mělo prostor a mohlo dýchat.

Výrazně se obléká i váš partner Filip Žilka. Doplňujete se, doporučíte si navzájem zajímavé kousky?

Ne, vůbec. Když jsou Vánoce nebo máme narozeniny, tak se třeba obdarujeme něčím zajímavým, o čem si myslíme, že to druhému udělá radost. Měli jsme, pravda, období, kdy jsme s módou dost vyváděli, ale když se na to dívám zpětně, tak to byla stylizace jak blázen. Ale hravá. Fakt nás to bavilo.

S Filipem hodně cestujete, naposledy jste byli až v amazonském pralese. Jak svoje výlety plánujete?

Takřka ze dne na den. V sezoně většinou čekám, jak se vyvrbí divadelní kalendář. Teď v lednu to vyšlo tak, že jsem neměla dvanáct dní žádné představení, takže jsme doma vymysleli Ekvádor. Vycestovat o prázdninách je jednodušší, ale v létě se zase nikam neženeme. To si spíš zalezeme na chalupu v horách, kde není takový vedro.

Celý rozhovor s Janou Plodkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.