Herec Lukáš Hejlík: Z cirkusu přímo na frontu

Kde se zrodil impulz k tomu, že jste po maturitě na Obchodní akademii v Lounech šel studovat herectví na Vyšší odbornou školu hereckou v Praze-Michli?

Na ten okamžik často vzpomínám. Měli jsme zaskakující profesorku češtiny, starší dámu s fialovým přelivem, silnou kuřačku, zapálenou pro věc. Díky ní jsem se začal zajímat o knihy a divadlo. Stejná dáma, profesorka Dostálová, mi vybrala i monolog na přijímací zkoušky.

Na škole byl jedním z vašich pedagogů také legendární divadelní režisér Otomar Krejča. Co nejdůležitějšího jste si z jeho výuky pro budoucí herecký život odnesl?

Celé naše pedagogické vedení, počínaje Helenou Glancovou až po Jana Hartla, jím bylo, je a bude ovlivněno. Navíc si nás pak Otomar Krejča s kolegou Pavlem Oubramem vybral pro svou poslední režii jako své asistenty. To byla zkušenost! Dvakrát týdně téměř půl roku jsme sledovali, jak se schází s Františkem Němcem a prožívá s ním text dramatu Thomase Bernharda Minetti – portrét umělce jako starého muže.

Začínal jste v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, ale v roce 2004 jste přijal angažmá v Městském divadle v Brně, ve kterém jste ztvárnil řadu rolí dosti protilehlých charakterů. Za všechny musím jmenovat postavu Bricka v dramatu Kočka na rozpálené plechové střeše, které vešlo do povědomí diváků zejména díky znamenitému filmovému zpracování, v němž tuto roli hrál Paul Newman. Nechal jste se jím při zkoušení inspirovat?

Ani ne. Pan režisér Zdeněk Černín, za kterým jsem vlastně do Brna z Budějovic odešel, měl jasnou představu, kam postavu vést, a já se s tím pral, jak to jen šlo. V tu dobu jsem nezažíval zrovna dobré období, ale pro tuto roli se mi to dost hodilo.

„V aplikaci, kterou dnes používá téměř sto padesát tisíc uživatelů, je přes dvanáct set adres, ale do knihy jsem dal 365 podniků, jež patří mezi mé nejoblíbenější,“ říká Lukáš Hejlík ke své Gastromapě 365|foto: Adriana Fialová

Patřil Brick k rolím, jež jste si chtěl někdy zahrát?

Odpověď vás asi překvapí, ale já už možná ani divadlo hrát nechci. Mám LiStOVáNí.

Založili jste ho v roce 2003 a v současné době je vaší hlavní pracovní náplní. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovali a podařilo se je naplnit?

S žádnými. Popud přišel od knihkupkyně, která nás vyzvala, abychom vytvořili představení podle knih Emila Hakla, což se moc povedlo, a my jsme zjistili, že je tento žánr velice svobodný a u nás do té doby neznámý. Děláme jej již sedmnáct let, na jeviště jsme převedli sto třicet titulů a pořád to jde dělat nově. Přestože dnes odehrajeme až osm set představení ročně, velmi často i na velkých scénách, neztrácí to nic z kouzla tehdejšího prvního večera v Českých Budějovicích. Měli jsme jen chuť něco vytvořit a dobrý nápad spojit divadlo s literaturou.

Do jaké míry máte možnost rozhodovat o tom, co budete hrát?

Právě že absolutní. Plním si tím sny manažerské, dramaturgické, režisérské, ale i herecké. A baví to i mé kolegy, kteří přitom zůstávají v angažmá. Robert Fulghum řekl, že LiStOVáNí je létající cirkus, a má pravdu. A herci, kteří jsou zavřeni při zkoušení nové hry v černé kobce, ať je venku zima, nebo vedro, jsou rádi, když se můžou občerstvit jakoukoliv změnou.

Podle jakého klíče vybíráte knihy?

Už na třicáté až čtyřicáté straně tuším, jestli to jde hrát. Pokud se mi zmíněná kniha a její děj začnou hýbat před očima a pokud je to pro nás i nové téma a žánr, jdeme do toho. Chceme posunout nejen diváky, ale i nás, a proto si stále dáváme nové úkoly, role a překážky, které tímto způsobem můžeme překonávat. Přesně takhle se mnou pracoval režisér Zdeněk Černín, jemuž za to budu vždycky vděčný.

Kolik představení měsíčně odehrajete a kolik kilometrů při tom najezdíte?

Osm set ročně, letos to však bude z všeobecně známých důvodů méně. Jezdíme šíleně, sem a tam. Ráno hrajeme tři čtyři představení na Těšínsku, večer dost možná úplně jinde, abychom byli druhý den na severu Čech pro školy a končili večer v Sokolově. Je to fakt divoký.

Vzpomínám si, že v říjnu 2013 byl v Divadle Minor přítomen vaší prezentaci knihy Už je tady zas i její autor Timur Vermes. Účastní se vašich produkcí často autoři uváděných titulů?

Ano, někdy s námi absolvují i docela pěkné turné, jako třeba zmiňovaný Fulghum nebo terapeutka Torey Haydenová. Jezdil s námi Stephen Clark, C. D. Payne a také čeští autoři Jirka Hájíček, Miloš Urban, Petra Soukupová, ale i Petra Dvořáková a Petra Braunová. Poslední velké turné s námi podnikla Markéta Lukášková a sepsala o tom nádhernou reportáž.

„S LiStOVáNím si plním svoje sny manažerské, dramaturgické, režisérské, ale i herecké. A baví to i mé kolegy, kteří přitom zůstávají v angažmá.“|foto: Adriana Fialová

V roce 2009 jste odešel z Městského divadla v Brně na volnou nohu. Co bylo hlavním důvodem tohoto rozhodnutí?

Dost možná LiStOVáNí a celkové osamostatnění. Pak tu také byl rozpor mezi Zdeňkem Černínem a ředitelem Stanislavem Mošou a já se s tím jako Černínův herec svezl. Na LiStOVáNí je krásné, že hrajeme, co chceme, daří se nám, publikum je spokojené a neřešíme typické herecké problémy, jako mají kolegové v angažmá.

Karel Höger jednou řekl: ,,Běda herci, kterému je čtyřicet let, a lidé se ptají, kdo to je." Přijal jste nabídku na účinkování v seriálu Ordinace v růžové zahradě, aby i ve vašem případě nenastala výše uvedená situace?

Ne, to bylo o dvanáct let dříve, když jsem nastupoval do Ošklivky Katky, tehdy jsem byl slavný poprvé. Moje role v Ordinaci byla velká a stopa po ní zůstala v paměti mnoha diváků dodnes. Teď je mi čtyřicet a myslím, že už mě lidé znají z více důvodů než jen kvůli seriálu. Naopak, když jsem se rozhodl Ordinaci v nejlepším opustit, abych tam umělecky nezestárl, chtěl jsem, aby lidé věděli, kdo jsem a že se nejmenuji jako postava ze seriálu.

V Ordinaci jste strávil čtyři roky. Zasahoval jste do scénáře, co se týče vývoje vaší postavy, a upravoval jste si repliky takzvaně do pusy?

Jasně, od začátku. Moje zkušenosti z LiStOVáNí jsou tak velké, že to nikomu moc nevadilo. Neměnil jsem dějovou linku a narážky.

Řada hereckých bardů považuje nekonečné seriály za učebnicový příklad, jak se mladý herec naučí hrát povrchně. Souhlasíte s tímto názorem?

Ano, to platí. A nejhorší je, že s tím nemůžete nic dělat. Ta povrchnost je tam vidět dokonce i na těch bardech.

Byl někdo ze světových či českých herců vaším idolem a měnila se tato jména postupem času?

Vždycky ti, kteří byli v každém filmu úplně jiní, nejenom vizáží, ale i projevem. Je úžasné sledovat, jak odlišně dokáže hrát například Javier Bardem. Kdybyste si vzal deset Bardemových filmů a pustil si je za sebou, bude vám padat brada. Tohle v našich podmínkách moc nefunguje, ale dost dobrý v tom byl vždycky Jan Budař.

Jako herec jste opomíjený nejen filmem, ale i dabingem. Je to náhoda, nebo záměr?

Nevím, je to zakleté. Film mě prostě nechce. Možná si za to můžu sám, když říkám, že už hrát moc nechci, že se dnes víc profiluji v gastro oblasti. A dabing? Vůbec nevím. Ten už dohánět nebudu.

Nakolik je vám blízký způsob hereckého vyjádření prostřednictvím rozhlasu?

V rádiu jsem pracoval hodně. Byl jsem v rozhlasovém týmu, který se pak vyprofiloval v nové Radio Wave, což je strašně dávno. Už tehdy jsem byl šílenec do všech možných aktivit, takže jsem měl pořad o hip hopu, ale pak i o LiSTOVáNí a o knížkách. Dneska poslouchám Radiožurnál kvůli zpravodajství a podcasty Českého rozhlasu.

Již sedm let také píšete Gastromapu, v níž čtenářům dáváte tipy, do které restaurace či kavárny mají na svých cestách po republice zajít. Této činnosti se na svém blogu Zápisník labužníka kontinuálně věnoval i náš první a nejvýznamnější gurmet – kritik Vladimír Poštulka. Respektoval jste jeho názory, pokud jde o hodnocení restaurací?

Samozřejmě, ale já nejsem food kritik. Navíc pan Poštulka to dělal v jiné době. Spíše jsem navázal na práci nejznámějšího českého food blogera pana Cuketky, který dělal projekt scuk.cz. Paradoxně jsem ho ale nečetl. S Gastromapou jsem začínal na cestách s LiStOVáNím, protože jsem měl hlad a nechtěl jsem jíst blbě, a tak to funguje v podstatě dodnes. Vybírám si, kam zajdu na jídlo, a následně dalším lidem usnadňuji jejich volbu tím, že jim dělám jakýsi souhrnný přehled.

„Robert Fulghum řekl, že LiStOVáNí je létající cirkus, a má pravdu,“ popisuje Lukáš Hejlík svůj projekt scénických čtení z knižních novinek|foto: Adriana Fialová

V loňském roce jste tyto poznatky úspěšně zúročil v knize Gastromapa Lukáše Hejlíka 365. Co bylo hlavním podnětem k jejímu vzniku?

V aplikaci, kterou dnes používá téměř sto padesát tisíc uživatelů, je přes dvanáct set adres, ale do knihy jsem dal 365 podniků, jež patří mezi mé nejoblíbenější, takže vás přes třicet kapitol pošle někam na snídani, někam na burger, do hostince, na rychlou nebo pomalou večeři a taky poradí, kam na hory nebo kam s dětmi. Knížce se daří, za necelý rok se jí prodalo již pětatřicet tisíc výtisků.

Jak prožíváte aktuální situaci, kdy se nemůžete věnovat svým profesím?

Zrušil jsem dvě stě představení a odpadlo mi deset velmi dobře placených moderování. Užil jsem si měsíční volno s rodinou a teď přemýšlím, že budu o gastronomii nejenom psát, ale že půjdu přímo na frontu. Budu rozvážet jídlo a dva dny v týdnu budu dělat kurýra. A vlastně se na to docela těším.

Celý rozhovor s Lukášem Hejlíkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.